Stál na chodbě vedle své matky. Byl bledý a vyděšený.
Naše pohledy se setkaly.
„Eliško…“
Bára se otočila.
Když mě spatřila v operačním oděvu, po tváři se jí rozlila zmatenost.
„Co tady děláte?“
Než stačil David odpovědět, přihnala se ke mně vedoucí sestra.
„Jsme připraveni.“
Bára vykročila dopředu a snažila se zachovat klid.
„Promiňte,“ řekla. „Čekáme na primáře chirurgie.“
Sestra se zarazila.
Pohledem přejela od Báry…
ke mně.
A poprvé od chvíle, kdy jsem ji poznala, začal sebejistý úsměv Báry Říhové pomalu mizet.
ČÁST DRUHÁ:
Moje budoucí tchyně se mi zahleděla přímo do očí. Usmívala se, jako by mi prokazovala laskavost, a pak dostatečně hlasitě pronesla, aby ji slyšeli všichni u jídelního stolu:
„Práce zdravotní sestry je úctyhodná, děvče. Vždycky jsem si ale představovala, že si můj syn vezme ženu, která se skutečně stala lékařkou.“
Místností se rozlil rozpačitý smích. Někdo zakašlal do sklenky vína. Jiný host najednou objevil neobyčejné kouzlo bramborové kaše. David mi pod stolem sevřel ruku a beze slov mě prosil, abych nereagovala. Věděl totiž něco, co nikdo další u stolu netušil. Dokonce ani jeho rodiče.
Nebyla jsem jen zdravotní sestra.
Byla jsem primářkou kardiochirurgie v nejprestižnější soukromé nemocnici ve městě.
Ironie byla téměř nesnesitelná. Ještě před hodinou jsem osobně vedla sedmihodinovou operaci otevřeného srdce a zachránila muže, kterému už žádná jiná nemocnice nedávala naději. O necelé dvě hodiny později jsem podle všeho byla u nedělní večeře tou nejméně pozoruhodnou osobou.
Podívala jsem se na Báru Říhovou, vřele se usmála a odpověděla přesně tak, jak jsem si předem rozhodla:
„Na svou práci zdravotní sestry jsem vždycky byla hrdá.“
Viditelně se jí ulevilo.
„To je dobře. Vědět, kam člověk patří, je přece obdivuhodná vlastnost.“
Vzala jsem do ruky vidličku. Někdy totiž ta nejsilnější pomsta začíná mlčením.
Jmenuji se Eliška Novotná. Je mi třicet čtyři let a život mě dávno předtím, než jsem si oblékla bílý plášť, naučil jednu věc: lidé ukážou svou pravou tvář ve chvíli, kdy se domnívají, že od vás nic nepotřebují.
To nedělní odpoledne mělo být prvním setkáním s rodiči mého snoubence. S Davidem jsme byli spolu téměř dva roky. Bylo mu třicet šest, pracoval jako podnikový právník a choval se pozorně způsobem, který dnes působil téměř starosvětsky. Více naslouchal, než mluvil, pamatoval si drobnosti a nikdy nesliboval nic, co by nedokázal splnit.
Když mě o šest měsíců dříve požádal o ruku za úsvitu u jezera, ani ve snu by mě nenapadlo, že nejtěžší část našeho zasnoubení nebude plánování svatby. Mnohem obtížnější bude získat souhlas jeho rodiny — nebo zjistit, jestli o něj vůbec stojím.
Cesta k domu jeho rodičů trvala z našeho bytu téměř pětačtyřicet minut. Říhovi bydleli v bohatém předměstí, kde ulice lemovaly vzrostlé duby, trávníky vypadaly dokonale a domy byly tak rozlehlé, že i úspěšný člověk se v nich mohl cítit trochu nedostatečně oblečený.
Když David zaparkoval, nechal obě ruce na volantu a motor stále běžel.
„Jsi si tím ještě pořád jistá?“ zeptal se tiše.