„Mohla jsi se mnou mluvit předem,“ řekl.
„Mohla.“
„Já bych ti rozuměl.“
„Ne, Petře.“
„Proč si tím jsi tak jistá?“
„Protože za osm měsíců jsi nepochopil nic. Žil jsi ve dvou světech a v žádném jsi doopravdy nebyl. Matce jsi vyprávěl, že máme šťastnou rodinu. Kláře jsi tvrdil, že jsme si cizí. A mně jsi nabízel lázně.“
Petr zvedl oči.
„Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle.“
„To nechce nikdo.“
„Myslel jsem, že je to jen dočasné. Že to samo skončí.“
„Ale neskončilo.“
„Ne.“
„Neodcházej ode mě,“ řekl náhle. „Prosím. Zkusme to ještě napravit.“
„Já nikam neodcházím. Ten byt je můj.“
„Víš, co myslím.“
„Samozřejmě.“
„Můžeme začít znovu.“
„Ne.“
„Proč?“
„Znovu mohou začít lidé, kteří nejdřív něco ukončili. My jsme nic neukončili. Jen jsme se pomalu přestali chovat jako rodina.“
Jana vstala, otevřela skříňku a vyndala Petrovy doklady, klíče od auta a modrou desku.
Položila vše před něj.
„Pronajala jsem ti pokoj blízko práce. Na dva měsíce je zaplacený. Adresa je v obálce. Je tam postel, skříň a společná kuchyň. Zatím budeš bydlet tam.“
Petr na ni nevěřícně hleděl.
„Kdy jsi to zařídila?“
„Ve středu.“
„Takže jsi všechno plánovala.“
„Ano. Protože jinak bys zůstal tady a já bych ti zase ustoupila.“
Za oknem se stmívalo. Farid dole dál odhrnoval sníh a zvuk lopaty po asfaltu působil najednou téměř uklidňujícím dojmem.
Když ostatní odešli, Marie si sundala zástěru a obrátila se k synovi.
„Sbal si věci.“
„Mami…“
„Půjdeš ke mně.“
„Mám už pronajatý pokoj.“
Marie se podívala na Janu.
„Udělala jsi správně. Ať jde tam. Muži někdy prospívá, když chvíli žije sám. Třeba pochopí, že jídlo se na stole neobjeví samo.“
Petr prudce zvedl hlavu.
„Ty jsi teď na její straně?“
„Nejsem na ničí straně. Jen už nechci, aby se v naší rodině lhalo.“
U dveří se Marie zastavila.
„Chata je napsaná na mě,“ řekla Janě. „Náhradní klíče má Petr. Vezmu si je.“
„Dobře.“
„Tereza má naši malinu ráda.“
Jana úplně nerozuměla, proč to říká, a tak jen přikývla.
Marie jí položila ruku na rameno.
„Nemusíš mě vyprovázet.“
„Já chci.“
„Tak dobře.“
V pondělí Petr definitivně odešel. Vzal si dvě tašky, zimní bundu a starou kytaru. Tereze slíbil, že se brzy vrátí a bude se s ní vídat každý víkend.
„Tati,“ řekla dívka, „můžu k tobě do toho pokoje nejezdit?“
„Proč?“
„Prostě nechci.“
„Tak aspoň zavoláš?“
„Možná.“
Petr chvíli stál ve dveřích, potom jen mávl rukou a odešel.
Výtah na sedmém patře zabručel.
Jana si uvědomila, že tentokrát se při tom zvuku ani neotřásla.
Byt jako by se náhle zvětšil. První dny se v něm cítila skoro jako cizí. Otevírala skříně, kde visely Petrovy košile, přejížděla prsty po prázdných policích a uklízela tak pečlivě, až podlaha vrzala čistotou.
V sobotu jí Petr napsal:
„Klára mi nebere telefon. Volal jsem jí už sedmkrát.“
Jana neodpověděla.
Nechtěla být soudkyní jeho problémů ani člověkem, který ho utěšuje.
V neděli zavolala Lenka.
„Jak žiješ?“
„Zatím žiju.“
„Volala Marie?“
„Ne.“
„A ty?“
„Já mám dceru a kuřecí koláč.“
Lenka se zasmála.
„Měla bys aspoň trochu plakat.“
„Nějak to nejde.“
„To není dobré.“
„Já vím.“
V polovině března někdo zazvonil.
Jana otevřela a na prahu stála Marie. Sama, v šedém kabátu a baretu, s velkou taškou v ruce.
„Pustíš mě dál?“
„Samozřejmě.“
Marie vešla rovnou do kuchyně a posadila se na místo, kde obvykle sedával Petr.
„Dáš mi čaj?“
Jana vytáhla starý bílý hrnek s odštípnutým ouškem, nalila čaj a postavila ho před tchyni. Marie si hrnku všimla, ale tentokrát nic neřekla.
„Přišla jsem kvůli něčemu jinému než kvůli Petrovi,“ oznámila. „V neděli u mě byl. Stěžoval si na život. Řekla jsem mu, ať jde za Klárou a promluví si s ní. Šel. Ani mu neotevřela.“
Jana mlčela.
„Je ztracený. Je mi ho samozřejmě líto, je to můj syn. Ale dnes nejdu za tebou kvůli němu.“
Marie otevřela tašku a vytáhla tlustý sešit v kostkovaných deskách, pečlivě zabalený v papíru.
„To je moje kuchařka. Čtyřicet let jsem si do ní zapisovala recepty. Koláč, jablečný závin, boršč, tlačenku, zavařeniny i domácí léky. Nejdřív jsem ji chtěla nechat Petrovi, ale pak jsem si řekla, že kdo ví, jaká žena s ním jednou bude žít. A dnešní děvčata se učí vařit úplně jinak.“
„Marie…“
„Nech mě domluvit. Tvůj koláč je opravdu lepší než můj. Tehdy jsem to nepřiznala, protože mi to nedovolila pýcha. Ale je to pravda. A se solí to máš správně.“
Jana se dotkla desek.
„Nemohu si to vzít.“
„Ale můžeš. Ať už s Petrem zůstaneš, nebo se rozvedete, nejsi pro mě jen snacha. Jsi matka mé vnučky. A to je důležitější.“
Jana sešit otevřela. Na první stránce poznala drobné kulaté písmo.
Nahoře stálo datum 5. března 1986.
Pod ním:
„Maminčin boršč.“
„A to ještě není všechno,“ řekla Marie.
Z tašky vytáhla svazek klíčů na kožené šňůrce.
„Klíče od chaty. Přepsala jsem ji na Terezu. Všechno je vyřízené u notáře. Mně zbývá možná osm nebo deset let. Tereza brzy vyroste a bude mít místo, kam může kdykoli přijet.“
Jana si sedla. Nohy ji náhle neudržely.
Marie přešla k oknu.
„Víš, Jano, celý život jsem si myslela, že silná žena je ta, která vydrží všechno. Teď chápu, že vydržet umí skoro každý. Skutečná síla je rozhodnout se něco změnit. Mně odvaha chyběla. Tobě ne.“