„Pochopila jste to pozdě.“
„Pozdě,“ přikývla Marie. „Ale přece.“
Chvíli stály mlčky.
„Měla bych jít. Autobus jede ve tři.“
„Doprovodím vás.“
„Nemusíš.“
„Chci.“
Sešly spolu před dům. Sníh ve dvoře tál a zpod špinavých závějí se objevovala mokrá loňská tráva. Marie šla pomalu a opírala se o hůl, které si Jana dřív nikdy nevšimla.
Na zastávce obě mlčely.
Když přijel autobus, Marie se otočila.
„V sobotu upeč koláč. Přijdu s Terezou na čaj. Jen to Petrovi neříkej.“
„Nebudu.“
„A tentokrát přidej o trochu víc soli.“
Dveře se zavřely a autobus odjel.
Jana zůstala stát, dokud nezmizel za zatáčkou. Teprve potom si všimla, že v ruce stále svírá klíče od chaty.
Večer postavila na čaj a vytáhla babiččinu stříbrnou slánku. Naplnila ji téměř po okraj a postavila přesně doprostřed stolu.
Z pokoje vyšla Tereza v pyžamu s liškami.
„Mami, proč dnes přišla babička?“
„Jen se zastavila.“
„Hádala se?“
„Ne.“
„Tak proč přišla?“
„Přinesla mi recept.“
„Jaký recept?“
„Svůj.“
Tereza se usmála. Ve světle lampy se zaleskla její rovnátka.
„Mami, pojedeme v létě k babičce na chatu?“
„Možná.“
„A budou tam maliny?“
„Samozřejmě.“
Jana nalila čaj do hrnků. Pára pomalu stoupala ke stropu.
Hodiny ukazovaly deset minut před osmou, i když ve skutečnosti bylo skoro devět. Už dlouho plánovala vyměnit baterii, ale tentokrát se rozhodla hodiny nechat.
Ještě byl čas.
Za oknem se stmívalo. Z dvora doléhala stará hudba.
Jana se podívala na stříbrnou slánku a překvapeně zjistila, že ji už déle než půl hodiny ani nenapadlo přemístit.
Stála klidně uprostřed stolu.
Přesně tam, kam patřila.