Tereza pod stolem pevně sevřela lem jejího šatu.
„Marie,“ řekla Jana, „mohu také něco říct?“
„Samozřejmě.“
„Připravila jsem vám zvláštní dárek.“
Odešla do kuchyně a za chvíli se vrátila s velkým podnosem. Uprostřed ležel zlatavý kuřecí koláč ozdobený hvězdičkou.
„Upekla jsem ho podle vašeho receptu. Pamatujete? Před patnácti lety jste mi ho nadiktovala po telefonu. Jen jste trochu popletla poměry.“
Marie ztuhla a potom se rozpačitě usmála.
„Tak ty jsi na to přišla?“
„Ne hned.“
„Ty liško. Myslela jsem, že se v tom nevyznáš.“
„Vyznala. Ale musela jsem ho upéct dvanáctkrát.“
Hosté se zasmáli. Růžena dokonce zatleskala.
„To ale není všechno,“ pokračovala Jana.
Přešla ke křeslu a vzala modrou desku, která ležela na opěradle.
Na chvíli ji držela v rukou jako těžké břemeno.
„Ještě jeden dárek.“
Rozhovory utichly.
„Petře,“ řekla a podívala se na něj, „v této desce je kopie návrhu na rozvod, který jsem ve čtvrtek podala k soudu.“
Slova dopadla na místnost jako rozbitá sada nádobí.
„Cože?“ vydechl Petr.
„A v této obálce jsou fotografie, účtenka ze Sadové ulice a vytištěné zprávy z tvého telefonu. Všech sto dvanáct. Nechtěla jsem to řešit sama v prázdném bytě. Chtěla jsem, aby pravdu slyšela i tvoje matka. Slíbil jsi jí, že jí všechno řekneš před narozeninami.“
Petr prudce vstal. Židle se převrhla.
„Jano, co to děláš?“
„Před třemi týdny jsem zjistila, že máš vztah s Klárou. Dřív než tvoje matka, dřív než ostatní. Ty ses mezitím dál tvářil, že je všechno v pořádku. U snídaně, u večeře, v autě. Já jsem se nehádala. Připravovala jsem se na dnešek.“
Potom se obrátila ke Kláře.
„Promiňte, že jsem vás pozvala tímto způsobem. Ale zasloužíte si znát pravdu a sama se rozhodnout, jestli tu chcete zůstat.“
Klára sevřela okraj stolu tak silně, až jí zbělely klouby.
„Nevěděla jsem, že tu budete,“ zašeptala. „Petr mi tvrdil, že už spolu dávno nežijete jako manželé. Myslela jsem, že jste si všechno vyříkali.“
„Nevyříkali.“
„Slíbil mi, že vám to řekne.“
„Já vím.“
Klára vstala.
„Už mi nikdy nevolej.“
Petr se nadechl, ale ona už zamířila ke dveřím. Před odchodem se ještě otočila.
„Říkal jsi, že jste si s Janou dávno cizí.“
Dveře se za ní tiše zavřely.
V bytě bylo slyšet jen její vzdalující se podpatky.
Marie se pomalu zvedla.
„Co jsi právě řekla?“ obrátila se na Janu.
„Chtěla jsem, abyste věděla pravdu. Aby mě nikdo nemohl obvinit, že si něco vymýšlím.“
„Tak jsi mi zničila narozeniny schválně?“
„Nechtěla jsem vám ublížit.“
„Jsi zmije.“
„Mami!“ vykřikl Petr.
„Mlč! Ty nejsi o nic lepší. Přivedl jsi do rodiny…“ Marie se obrátila ke dveřím, ale Klára už byla pryč. „Znala jsem ji jako dítě!“
Potom si sedla a zakryla si obličej.
Všichni čekali křik.
Místo něj se ozval jen suchý, potlačený vzlyk.
Petr k ní přiskočil.
„Mami, já ti všechno vysvětlím.“
„Jdi ode mě.“
„Mami…“
„Řekla jsem, jdi pryč. Teď budu mluvit já. A chci, aby poslouchali všichni.“
Napřímila se.
„Třicet jedna let jsem byla vdaná za tvého otce. Pamatuješ, jak zemřel? Infarkt. Všichni říkali, že odešel klidně ve spánku.“
„Mami, co to s tím má společného?“
„Nepřerušuj mě. Věděla jsem o Antonii, která s ním pracovala. Našla jsem její dopis v kapse saka už v roce 1989. Mlčela jsem. Říkala jsem si, že ho to přejde. Ty jsi byl malý, neměli jsme vlastní byt a moje matka byla nemocná. Jenže on měl milenky dalších patnáct let. Nejdřív Toni, potom Věru z účtárny a nakonec nějakou zrzavou ženu. Věděla jsem o všech. A nikdy jsem s ním o tom nemluvila.“
V místnosti nebylo slyšet ani dech.
„Myslela jsem, že je správné kvůli rodině všechno snášet. Že hádky jen ničí domov. Třicet let jsem prala jeho košile, cítila cizí parfémy a předstírala, že nic nevím. Víš, co bylo nejhorší? Když zemřel, skoro jsem nedokázala plakat. Mezi námi už nic nezbylo. Nebylo co oplakávat.“
Podívala se na Janu.
„Ty jsi nemlčela. Chci tě za dnešek nenávidět. Moc. Ale nejde mi to.“
„Proč?“ zeptala se Jana.
„Protože ti závidím. Třicet let jsem ti záviděla, že dokážeš žít jinak. Jen jsem nikdy nevěděla, co vlastně cítím.“
Petr si znovu sedl.
„Ty jsi o tátovi všechno věděla?“
„Ano.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Aby sis myslel, že takové chování je normální? Doufala jsem, že vyrosteš v jiného muže. Mýlila jsem se.“
Marie se zvedla a sklonila se nad kuřecí koláč.
Odlomila si malý kousek a pomalu ho ochutnala.
„Je trochu málo slaný,“ prohlásila.
Jana ze sebe vydechla něco mezi smíchem a vzlyknutím. Lenka si zakryla ústa.
„Ale jinak je výborný,“ dodala Marie. „Dokonce lepší než můj.“
Hosté odcházeli bez obvyklé nálady. Růžena si dlouho obouvala boty a opakovala, jaký to byl den.
Lenka objala Janu u dveří.
„Zavolej mi.“
„Zavolám.“
„Kdyby něco, přijedu s tím válečkem.“
Obě se zasmály. Tentokrát hořce, ale opravdově.
Tereza před odchodem do pokoje matku objala.
„Mami, jsi statečná.“
„Běž si odpočinout, sluníčko.“
„Myslím to vážně.“
„Já vím.“
V obýváku zůstali Jana, Petr a Marie. Tchyně v kuchyni tvrdohlavě myla nádobí, přestože ji Jana několikrát prosila, ať to nedělá.
Petr seděl na pohovce a hlavu měl v dlaních.