„V jistém smyslu ano.“
„A když nebudu chtít vyjít mezi hosty?“
„Zůstaneš v pokoji. Nikdo tě nutit nebude.“
Tereza zavrtěla hlavou.
„Vyjdu. Jen budu sedět vedle tebe.“
Jana se rychle otočila ke sporáku. Oči se jí zalily slzami.
Koláč se povedl. Zlatá kůrka nahoře lehce popraskala a uprostřed byl otvor na páru ve tvaru malé pěticípé hvězdy.
Petr se vrátil kolem desáté. Jana seděla v křesle u okna.
„Ještě nespíš?“
„Ještě ne.“
„Zítra bude náročný den. Máma možná přijde brzy. Koláč jsi upekla?“
„Dokonce dva.“
„Ty jsi moje šikovná.“
Najednou se zarazil.
„Jano…“
„Ano?“
„Proč jsi včera volala do práce? Sekretářka říkala, že se nějaká žena vyptávala na Kláru Jelínkovou.“
„Do práce jsem nevolala.“
„Tak kdo to byl?“
„Nevím.“
Poprvé za celá léta mu zalhala. A šlo jí to překvapivě snadno.
„Poslední dobou se dějí samé divné věci,“ zamumlal Petr.
„Jdi spát. Zítra přijdou hosté.“
Petr si lehl. Dlouho se převaloval, až postel zavrzala, potom jeho dech ztichl.
Kdysi jí připadal uklidňující.
Teď v ní vyvolával jen vzpomínky.
Sobota byla jasná a zasněžená. Jana vstala v šest, připravila stůl pro patnáct lidí, vytáhla bílý ubrus s modrými chrpami a babiččin křišťál. Lenka přivezla starý samovar a dvě velké sklenice nakládaných okurek.
Slánku Jana nejprve postavila doprostřed stolu. Potom ji přesunula doprava a nakonec doleva.
„Zase si hraješ se slánkou?“ zeptala se Lenka.
Přišla první, s manželem Pavlem.
„Kdo už dorazil?“ zeptala se tiše.
„Nikdo. Klára má přijít ve tři.“
„A Petr?“
„Holí se.“
„On pořád nic netuší?“
„Nic.“
Lenka se na ni chvíli dívala.
„Ty jsi ale nebezpečná.“
„Možná.“
„Já bych manželovy kufry vyhodila za dveře hned první den.“
Z pokoje se ozvalo Pavlovo významné zakašlání. Sestry se na sebe podívaly a nervózně se rozesmály.
„Jen zůstaň se mnou,“ řekla Jana. „Pro případ, že to nezvládnu.“
„Zvládneš to.“
Marie přijela ve dvě, nikoli ráno, jak Petr očekával. Měla nové modré šaty, malou kabelku a kytici karafiátů. S ní přišla sousedka Růžena, dobrosrdečná žena milující krajky.
„To je nádhera!“ zvolala Růžena ve dveřích. „Jako ve filmu!“
„Ujde to,“ schválila Marie a prohlédla si stůl.
„To je ten ubrus s chrpami?“
„Ano.“
„Pamatuji si ho. Moc pěkná práce.“
Pro Marii to znamenalo téměř nejvyšší možnou pochvalu.
Petr vyšel z koupelny oholený a ve světlé košili.
V té stejné košili, jakou měl na fotografii.
Jana odvrátila pohled.
Hosté usedli. Tereza seděla po její levici, Lenka po pravici. Petr naproti mezi matkou a Růženou.
Kolem třetí hodiny se všichni bavili. Růžena vyprávěla o snaše, Lenka o školní kontrole a Pavel soustředěně jedl tlačenku.
Jana téměř nejedla. Nalévala nápoje, měnila talíře a dívala se na hodiny, které stále ukazovaly o čtyřicet minut méně.
Pak zazvonil zvonek.
Krátce a opatrně.
Petr se uprostřed věty zarazil.
„Kdo ještě přišel?“
„Otevřu,“ řekla Jana.
Srdce jí tlouklo těžce a pravidelně.
Otevřela dveře.
Na prahu stála vysoká žena s dlouhými kaštanovými vlasy. Na sobě měla béžové šaty a v ruce krabičku z cukrárny. Byla půvabná, ale z jejího pohledu bylo znát napětí.
„Dobrý den. Jmenuji se Klára. Volaly jsme si.“
„Ano. Pojďte dál.“
Klára se rozpačitě rozhlédla.
„Promiňte, nepřinesla jsem květiny. Nevím…“
„To nevadí. Sundejte si kabát.“
Jana jí pomohla pověsit kabát na věšák. Z látky voněl drahý parfém, úplně jiný než ten, který používala ona.
V obýváku postupně utichl rozhovor.
Petr vstal.
Klára se objevila ve dveřích.
Podívali se na sebe a na okamžik znehybněli.
„Představuji vám Kláru,“ řekla Jana hlasitě. „Dceru Aleny Jelínkové. Marie, pamatujete si ji? Znala jste ji jako malou.“
Mariin obličej se rozzářil.
„Klárko! Panebože, ty jsi vyrostla! Pojď sem, děvče!“
Objala ji a několikrát poplácala po zádech.
„Jsi celá maminka. Posadíš se vedle Petra, viď? Pracujete spolu.“
V místnosti nastalo takové ticho, že se zdálo, jako by se ozýval i křišťál ve vitríně.
Jana vzala čistý talíř a položila ho vedle Petra.
Klára si sedla. Petr zůstal nehybně sedět. Na čele se mu objevil pot.
„Petře, nalej naší hostce,“ přikázala Marie.
Petr sáhl po láhvi. Sklenice cinkla o hrdlo a několik kapek červeného vína dopadlo na bílý ubrus mezi modré chrpy.
Po čtvrté začala gratulace. Pavel pronesl krátký přípitek, Růžena přečetla dlouhou báseň a Lenka mluvila slavnostně jako při školním ceremoniálu.
Petr pil víc než obvykle. Kdykoli sáhl po skleničce, Klára nepatrně odsunula židli. Když se dotkla vidličky, Petr na ni vrhl rychlý pohled a potom pohlédl na Janu.
Očekával, že něco řekne.
Jana mlčela.
Nakonec Marie poklepala nožem o sklenici.
„Drazí moji, chci vám poděkovat, hlavně Janě. Přiznávám, že jsem k ní ne vždycky byla spravedlivá.“
Hosté souhlasně zamručeli. Petr se málem zakuckal.
„Dnes mě přijala u sebe, připravila nádhernou oslavu a tolik jídla. Dlouho jsem neměla tak hezké narozeniny. Děkuji ti, Jano.“
„Není zač.“
„A ještě něco. Petr je skvělý syn. Vždycky jsem věřila, že po jeho boku bude stát správná žena.“
Marie zvedla sklenku a podívala se na Kláru. Dokonce na ni spiklenecky mrkla.
Klára zbledla.
Tehdy Jana vstala.