„Je psané na manžela, ale koupili jsme ho po svatbě.“
„To bude součást společného jmění. Chata?“
„Je napsaná na tchyni.“
„Takže se jí dělení netýká. Máte ještě nějaký majetek?“
„Jen menší úspory na společném účtu.“
Advokátka si sundala brýle.
„Chcete se rozvést, nebo si zatím zjišťujete možnosti?“
„Ještě nevím.“
„Máte nezletilou dceru. Rozvod tedy půjde přes soud. Soud může dát manželům až tři měsíce na smíření. Výživné na jedno dítě bývá zpravidla čtvrtina příjmu rodiče. O bydlišti dcery se dohodnete, nebo rozhodne soud.“
„Tereza zůstane se mnou.“
„Bude manžel odporovat?“
„Nevím. Nerad se hádá nahlas. Jen později udělá, co potřebuje.“
„Máte důkazy o nevěře?“
„Uložila jsem si fotografie, účtenku a zprávy.“
„Jak jste se k nim dostala?“
„Přes starý tablet dcery. Petr ho sám kdysi připojil ke svému účtu.“
„Buďte opatrná. Čtení cizí komunikace bez souhlasu může mít právní důsledky. Pro vlastní orientaci ty informace použít můžete, ale oficiálně s nimi zacházejte velmi opatrně.“
Jana přikývla.
„Nechci nic zvláštního. Jen aby Tereza netrpěla. A aby to celé proběhlo důstojně.“
„Důstojnost si každý představuje jinak,“ odpověděla advokátka. „Já mohu zajistit dodržení zákona. Zbytek je na vás.“
Když se Jana vrátila domů, Petr stál u sporáku a smažil vejce na společné pánvi, kterou po sobě nikdy neumýval.
„Kdes byla?“ zeptal se vesele.
„Měla jsem zařídit pár věcí.“
„V poslední době jsi nějaká zamyšlená. Co kdybychom o víkendu někam jeli? Třeba do lázní. Táta takové pobyty miloval.“
Jana na něj dlouho hleděla. Stál tam s obracečkou v ruce, v tričku s vytahaným límečkem, a snažil se ji uklidnit příjemným návrhem, aniž by přiznal jedinou vinu.
Nejvíc ji zabolelo právě to.
Ne fotografie Kláry. Ne účtenky za večeře.
Ale lehkost, s níž chtěl nahradit pravdu výletem.
„Nechci,“ řekla.
„Proč?“
„Prostě nechci.“
„Jano, opravdu se chováš divně.“
Další tři dny mlčela.
Připadala si jako člověk, který nese konvici plnou vroucí vody. Každý krok musel být opatrný, aby nic nevylil.
Čtvrtý večer vytáhla ze skříně starý sešit v igelitových deskách. Býval to její studentský zápisník s recepty.
Mezi zažloutlými stránkami našla čtyřikrát přeložený papír.
Recept na kuřecí koláč.
Písmo patřilo Marii.
Před patnácti lety ho Jana z tchyně doslova vymámila. Marie svůj slavný koláč pekla jen při velkých příležitostech a recept střežila jako státní tajemství. Když ho Janě po telefonu konečně nadiktovala, schválně popletla téměř polovinu poměrů.
Jana to pochopila až po několika nepovedených pokusech. Těsto nekynulo, náplň vytékala. Nakonec recept znovu sestavila sama.
A naučila se koláč péct lépe než Marie.
Obě to věděly, ale nikdy to neřekly nahlas.
Na horní části papíru stálo:
„Janě. Ať ho neztratíš.“
Jana si ta slova dlouho prohlížela. Potom otevřela rodinnou skupinu a našla fotografii sálu restaurace U Břízy.
Napsala Petrovi:
„Co kdybychom maminčiny narozeniny uspořádali u nás? Rodinně, doma. Uvařím všechno sama.“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„To si děláš legraci? Vždyť je pozvaných čtyřicet lidí!“
„Nemusí přijít všichni. Pozveme nejbližší, třeba patnáct lidí.“
„Máma chtěla restauraci.“
„Jen jí tu možnost navrhni. Myslím, že souhlasí.“
Petr už neodepsal.
Za chvíli se na displeji objevila nová zpráva:
„Máma souhlasí. Dokonce se raduje. Říkala, že v restauraci je draho a jídlo nestojí za nic.“
Jana se pousmála. Přesvědčit Marii bylo snadnější, než čekala.
Telefonní číslo Kláry našla v Petrových poznámkách mezi nákupním seznamem a heslem k domácí wi-fi.
Zavolala jí ve středu odpoledne z prázdné chodby u účtárny.
„Dobrý den, tady Jana Nováková, Petrova manželka.“
Na druhé straně nastalo ticho.
„Dobrý den,“ odpověděla Klára opatrně.
„Vy jste Klára Jelínková?“
„Ano.“
„Vaše matka se jmenuje Alena?“
„Ano. Stalo se něco?“
„Nic špatného. V sobotu má moje tchyně Marie pětašedesáté narozeniny. Vzpomněla si na vás a poprosila mě, abych vás pozvala. Tvrdí, že zná vaši matku od dětství.“
„Marie Nováková mě sama pozvala?“
„Ano. Vzpomínala na holčičku s copánky.“
Klára se nervózně zasmála.
„Nevím, co říct. Nebude to nevhodné?“
„Vůbec ne. Budeme rádi, když přijdete.“
„A Petr o tom ví?“
„Já mu to řeknu.“
„Dobře. Děkuji. Přinesu něco?“
„Nic nenoste. Jen přijďte.“
Když hovor skončil, Jana se chvíli opírala ramenem o studenou zeď. Kolem prošla účetní Tamara a zeptala se, jestli je v pořádku.
„Ano,“ odpověděla Jana. „Jen mě trochu bolí hlava.“
Ve skutečnosti měla hlavu neobvykle jasnou.
V pátek večer začala péct. Na sporáku stály dva plechy a třetí čekal u okna. Kuchyní se šířila vůně kuřecího vývaru, cibule a másla.
„Mami,“ ozvala se Tereza, „vážně jsi tu ženu pozvala?“
„Už ano.“
„A táta to ví?“
„Brzy se to dozví.“
Tereza se objevila ve dveřích v příliš velkém žlutém svetru.
„A když se strašně rozzlobí?“
„Tak se rozzlobí.“
„A když začne babička křičet?“
„Nejspíš začne.“
„Ty se nebojíš?“
Jana si otřela ruce o starou zástěru.
„Bojím. Ale ještě víc se bojím žít mezi lidmi, kteří pořád předstírají, že se nic neděje. Člověk pak začne pochybovat sám o sobě.“
„Nebude to jako soud?“