A také jak se při posledních setkáních u poštovních schránek stále častěji dívala jinam.
Helena vzala telefon a zavolala Marii z prvního vchodu. Marie vedla společenství vlastníků a o domě věděla téměř všechno — dokonce i to, kdo kdy a proč nechal zavřít vodu.
„Marie, ahoj. Právě jsem se vrátila. Viděla jsi, co stojí u popelnic?“
„Ty sklenice?“ zeptala se Marie opatrně.
„Moje sklenice! Ty, které jsem nosila Vlastě! Plné, ani jedna otevřená! Co to má znamenat? Tady přece nejde o okurky, Marie. Tady jde o vztah k člověku. Stála jsem u sporáku, za víčka jsem zaplatila vlastní peníze a všechno jí vynesla do druhého patra, protože se jí špatně chodilo. A ona je prostě postavila pod plot.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Marie? Slyšíš mě? Klepala jsem jí na dveře a ona neotevřela. Schovává se.“
Mlčení se protahovalo. Helena se dokonce podívala na displej, jestli se hovor nepřerušil.
„Helenko,“ ozvala se Marie nakonec velmi klidně. „Ty o ničem nevíš.“
„O čem nevím?“
„Paní Vlasta už nežije. V úterý zemřela. Ve čtvrtek byl pohřeb.“
Helena zůstala stát uprostřed kuchyně s pytlíkem hrušek v ruce.
„Jak to, že nežije?“ řekla.
Ani se nezeptala.
Jen vyslovila těch několik slov, jako by jim sama nerozuměla.
„Přijel její syn Vít. Bydlí daleko. Už byt nabízí k prodeji. Předevčírem tam byla makléřka a všechno fotografovala. Teď z bytu odnáší věci. Nábytek rozdal, ostatní roztřídil. Nejspíš našel i tvoje sklenice a vynesl je ven.“
„Marie…“
„Volala jsem ti ve středu dvakrát. Nezvedala jsi telefon.“
Byla to pravda.
Ten den vzala Helena vnuka k lékaři, potom spěchala do lékárny a nakonec se jí vybil telefon. Až do večera ležel v kabelce.
Celou noc nemohla usnout.
Ležela ve tmě a znovu si v duchu přehrávala všechno, co si během několika hodin o Vlastě domyslela.
Každá z těch myšlenek se jí nyní vracela zvlášť.
A každá pálila.
Nejvíc ji však trápilo něco jiného.
Sklenice zůstaly zavřené.
Všech šest.
Proč je Vlasta nikdy neotevřela?
Ráno přesně v osm hodin sešla Helena do druhého patra.
Dveře bytu byly pootevřené.
Na chodbě se vršily krabice a ve vzduchu byl cítit prach smíchaný s mýdlem.
Muž kolem pětačtyřiceti let, oblečený do tepláků, sundával ze stěny hodiny.
„Dobré ráno,“ oslovila ho Helena. „Jmenuji se Helena a bydlím v pátém patře.“
„Vít,“ představil se muž a položil hodiny na parapet. „Promiňte ten nepořádek. Nejdřív tu musím udělat alespoň malou opravu, jinak byt nikdo nevezme. A mám na to jen tři dny.“
Přikývla.
Chvíli mlčela.
Potom řekla, kvůli čemu přišla:
„Dole u popelnic jsou sklenice. Jsou moje.“
Vít se na ni podíval s nejistotou.
„Takže patří vám? To mě mrzí, já jsem to netušil. Našel jsem je ve spíži úplně nahoře. Byly přikryté utěrkou. Myslel jsem, že tam leží už několik let. Plné sklenice jsem nechtěl házet do kontejneru, sklo by se rozbilo. Tak jsem je postavil vedle. Říkal jsem si, že by se třeba někomu mohly hodit.“
„Byly přikryté utěrkou?“ zopakovala Helena.
„Ano. Bílou, s kohouty.“
Vít si přejel rukou po zátylku.
Na tváři měl únavu člověka, který téměř nespal, a zároveň rozpaky.
„Poslyšte,“ řekl po chvíli. „Vy jste náhodou ta Helena, která zavařuje okurky?“
„Ano. To jsem já.“
„Tak už tomu rozumím.“ Krátce, smutně se pousmál. „Maminka mi o vašich okurkách vyprávěla pořád. Pokaždé, když jsem jí zavolal. Řekla pár slov o počasí a pak pět minut mluvila o okurkách. Že do nich musí přijít dubový list. Že krásně křupou. Že jí je sousedka sama nosí, protože už se jí špatně chodí po schodech.“
„Tak proč je nejedla?“
Vít se obrátil k oknu.
„Taky jsem jí říkal, ať je konečně otevře. Jenže ona mi odpovídala: ‚Až přijedeš, otevřeme je spolu. Nebudu přece slavit takovou věc sama.‘ Říkal jsem jí, ať si jednu sklenici dá, že až přijedu, sousedka jí určitě přinese další. Ale ona vždycky řekla: ‚Ne, synku. Já si je schovám.‘“
V bytě se rozhostilo tak hluboké ticho, že bylo slyšet, jak v sousedním bytě šumí voda v trubkách.
„Dva roky jsem se pořád nemohl dostat domů,“ řekl Vít tiše. „Jednou práce, podruhé jiné povinnosti, pořád nebyl čas. Říkal jsem si, že přijedu na Vánoce. Potom na jaře. A pak…“
Větu nedokončil.
Helena ještě chvíli stála vedle něj.
Pak řekla:
„Hned se vrátím.“
Sešla dolů, přistoupila k obrubníku a vzala krajní sklenici s okurkami.
Potom se vrátila do druhého patra.
Dlaně měla od prachu a bezmyšlenkovitě si je otřela o sukni.
„Máte nůž?“
„Někde tu určitě bude,“ odpověděl Vít.
Stůl už v bytě nebyl.
Položili tedy sklenici na parapet a podložili ji složeným listem novin.
Víčko povolilo krátkým, známým cvaknutím.
Helena ten zvuk slyšela za svůj život snad tisíckrát.
Tentokrát jí ale připadal nový.
Chléb nikde nenašli.
Jedli tedy okurky jen tak, ve stoje u okna, a vytahovali je přímo ze sklenice.
Vít jednu ukousl a dlouho se díval dolů.
„Křupou,“ řekl nakonec.
Na poslední slabice se mu zachvěl hlas.
„Dubový list,“ odpověděla Helena. „V tom je celé tajemství.“
Pak se otočila k oknu, protože oči už měla plné slz.
Dívala se dolů na zelený plot, betonový obrubník a pět sklenic, jejichž víčka se zlatými podklady a červenými vlčími máky se třpytila v ranním slunci.
Ještě téhož dne si Helena odnesla zbylé sklenice domů.
Pečlivě je umyla, uložila do skříně a dlouho pak seděla na stoličce naproti nim. Nemohla od nich odtrhnout oči.
Se zavařováním samozřejmě nepřestala.
To by ani nedokázala.
Když přišlo další léto a znovu se přiblížil srpen, kuchyně se proměnila v malou domácí výrobnu.
Voda opět klokotala v hrnci.
Sklenice zase schly na utěrkách.
Pod stropem se znovu hromadila pára.
Přesto se jeden její zvyk změnil.
Helena už nikdy nenechá sklenici u něčích dveří ani nepoprosí souseda, aby ji předal později.
Vejde dovnitř sama.
Položí ji na stůl.
Posadí se vedle člověka, kterému ji přinesla, a řekne:
„Otevřeme ji. Hned teď.“
A když začne druhý mávat rukou a slibovat, že si ji dá později, že si ji nechá na svátek nebo na nějakou výjimečnou příležitost, Helena jen zavrtí hlavou.
Teď už příliš dobře ví, co se někdy stane s oslavami, na které si schováváme všechno nejlepší.