Projel jsem kolem. Rozhodl jsem se nejdřív vyřešit kamion. Celou noc jsem se mordoval s Honzou: měnili jsme řemen alternátoru u krajnice, v chladu, špíně a tmě. K ránu jsme dostali náklad do skladu.
Domů jsem se vrátil v sedm. Tereza spala. Honda stála na svém obvyklém místě ve dvoře, jako by se nic nestalo.
„Včera jsi nikam nejela?“ zeptal jsem se u snídaně. Klidně, jako bych se ptal na počasí.
„Nikam,“ odpověděla, aniž zvedla oči od telefonu. „Celý večer jsem byla doma. Koukal jsem na seriál a šla brzo spát.“
Ani sval se nepohnul. Ani řasa. Tak lžou lidé, kteří to dělají pořád — lehce, samozřejmě, skoro automaticky.
Nehádal jsem se. Začal jsem kontrolovat.
Podíval jsem se do bankovní aplikace — ne do své, ale na společnou kartu, kterou jsem jí nechal „na domácnost“. Za poslední půlrok: čtrnáct plateb v restauracích, kam jsme spolu nikdy nechodili. Devět plateb v barech. Tři nákupy v parfumerii — vůně za několik tisíc. Celkem kolem sto padesáti tisíc korun. Z karty „na domácnost“.
A pak jednou v noci, když Tereza zase přebrala a usnula na gauči, zavibroval její telefon. Displej nebyl zamčený. Zpráva: „Teri, zítra můžeš? Dejme to v jednu jako vždycky. Čekám.“ Odesílatel — „Tomáš“.
Neotevřel jsem konverzaci. Jen jsem se podíval na seznam chatů.
Tomáš. Lukáš. Péťa mňau. David. Jirka rest. Marek býv.
Marek. Ten stejný Marek z autosalonu. Ten, který byl prý „bývalý“. Se kterým se „rozešla den“ předtím, než poznala mě. Poslední zpráva jemu — ze včerejška.
Zamkl jsem telefon a položil ho přesně tak, jak ležel, displejem dolů.
Pak jsem si sedl v kuchyni a nalil si čaj. Ruce se mi netřásly. Vůbec nic se netřáslo. Uvnitř byla prázdnota — těžká, betonová, jako obrovský prázdný hangár.
Ráno jsem zavolal Oldovi.
„No,“ řekl. A nic víc. Jen „no“. Jako člověk, který šest let čekal na tenhle telefonát a vůbec nechtěl, aby přišel.
„Měl jsi pravdu,“ řekl jsem.
„Pavle, z té pravdy mi není líp. Pojďme k věci. Číslo na advokáta jsem ti dal. Schoval sis svatební dárek?“
„Schoval.“
„Volej dneska. Hned. Ne zítra, ne za týden. Čím déle to budeš natahovat, tím dražší to bude.“
Jenže já nezavolal.
Protože Tereza si všimla, že jsem se změnil, že se dívám jinak a mlčím jinak, a najednou se zase proměnila v něžnou ženu. Pozorná. Uvařila večeři. Oblékla si ty šaty. Přišla ke mně, objala mě.
„Pavlíku, proč jsi tak zamračený? Víš, přemýšlela jsem. Naše manželství je asi v krizi. Dívám se na tebe a bolí mě srdce. Ty se nesmíš rozčilovat, věk, tlak. Jen se nerozčiluj, vyslechni mě v klidu. Co kdybychom zašli k psycholožce? Dáša má v práci úžasnou párovou terapeutku. Všichni říkají, že zachraňuje manželství.“
„Tak jo,“ řekl jsem. Proč — to nevím dodnes. Asi to byl poslední pokus uvěřit.
Psycholožka — doktorka Lenka Králová. Ordinace v Brně na Kounicově, diplom v rámu na zdi, kaktus na parapetu. Dvanáct sezení po patnácti stovkách — osmnáct tisíc. Pak to bylo mnohem víc.
Na třetím sezení jsem popsal situaci ze své strany. A hlavně jsem přiznal, že vím o jejích konverzacích s jinými muži. Myslel jsem, že psycholožka řekne: to je vážné, takhle to nejde, musíte se rozhodnout. Tereza seděla vedle mě a krásně plakala — to uměla dokonale.
Lenka Králová nás vyslechla, sundala si brýle, otřela je a pronesla:
„Pane Nováku, musíte pochopit, že Tereza je mladá žena se svými potřebami, které vy bohužel ne vždy naplňujete. Při takovém věkovém rozdílu je to očekávatelné. Hodně pracujete, jste starší, máte jiný rytmus života. Její chování není jen nevěra, je to volání o pomoc. Signál, že jí chybí pozornost, emoční kontakt, porozumění. Pro vás je důležité naučit se přijímat ji takovou, jaká je, a pracovat na sobě.“
„Já? Pracovat na sobě?“ zopakoval jsem.
„Ano. Na žárlivosti, na kontrole, na očekáváních. Tlačíte ji svými standardy a ona se dusí. Hledá uvolnění napětí venku, v kontaktu s jinými, aby to nevylévala na vás. Kdyby byl vztah harmonický, kdybyste naplňoval její emoční potřeby, nemusela by se dívat jinam. Odtud i návrat k alkoholu. Je to protestní chování.“
Tereza přikyvovala a osušovala si oči kapesníkem. Přikyvovala opravdu krásně.
Absolvoval jsem všech dvanáct sezení. Pak dalších deset. Pak ještě několik. Dohromady sto osmdesát tisíc korun za půl roku, abych slyšel, že moje žena chodí za jinými proto, že jsem špatný manžel a věnuju jí málo pozornosti.
Když jsem si nakonec sedl ke stolu a začal počítat ne city, ale čísla, jak jsem byl zvyklý z firmy, obraz byl jasný.
Rekonstrukce bytu — milion dvě stě tisíc. Auto — šest set padesát tisíc. Výdaje za šest let, když se sečetly restaurace, oblečení, kurzy, dovolené, manikúra, kosmetika a fitness, zhruba tři a půl milionu. Psycholožka — skoro dvě stě tisíc. Už přes pět a půl milionu. A to bez toho, co mě čekalo u rozvodu. Za takové peníze, odpusť mi to, Bože, jsem mohl každý týden střídat mladé kamarádky jako rukavice. Ach, jakou měl Olda pravdu…
A při rozvodu mě čekalo tohle: Tereza měla nárok na polovinu všeho, co vzniklo během manželství. Šest let není krátká doba. Advokát — ten samý, jehož číslo mi Olda daroval ke svatbě — se podíval do papírů, pak na mě a řekl: