„Pane Nováku, řeknu vám nepříjemnou věc, ale upřímně. Tahač koupený v manželství je společné jmění. Za ty roky jste pořídili tři kusy techniky. K tomu úspory. K tomu zhodnocení bytu rekonstrukcí. Pokud si najde dobrého právníka — a ona si ho najde — přijdete ještě o několik milionů. Připravte se na těžké období. Dokonce bych vám před začátkem řízení doporučil vyšetření, zkontrolovat srdce a vzít si něco na uklidnění.“
Podal jsem žádost o rozvod.
Tereza neplakala. Neprosila. Nedělala scény. Usmála se tím samým úsměvem, kterým se na mě usmívala v autosalonu při prvním setkání, a řekla:
„No, Pavle, můžeš si za to sám. Dávala jsem ti šance. Ale ty ses nikdy nenaučil být normálním manželem. Nezlob se, ale už jsi prostě dědek, i když se snažíš vypadat mladě. Promiň, že to říkám na rovinu, ale celý život za volantem — jaký z tebe může být muž, buďme upřímní.“
„Dědek,“ zopakoval jsem.
„No jasně. A já jsem mladá. Chci žít. Ty máš práci, práci, práci. Všechno pro kamiony, nic pro mě. Já se ještě stihnu dobře vdát a mít děti. Jen ne s tebou, samozřejmě. S tebou jsem to ani neplánovala.“
„Chybělo ti vedle mě někdy něco?“
„Ježiš, už to začíná. Teď začne počítat. Malicherný stařík. Právě proto tě nejde milovat, Pavle. Ty nejsi muž, ty jsi jako krtek z pohádky. Nudný starý účetní se šedinami a mozoly — na rukou i na duši od volantu. Promiň, ale tak to je.“
Mlčky jsem vstal a odešel. Přímo už jsem s ní nikdy nemluvil. Jen přes advokáty.
Rozvod trval čtyři měsíce. Najala si advokátku — tvrdou ženu z kanceláře Rodinné právo pro ženy, která se specializovala na „ochranu zájmů žen při rozvodu“. Podstata té ochrany byla jednoduchá: dostat z manžela maximum.
A dostaly. Soud jí přiznal milion sto tisíc korun kompenzace a nechal jí Hondu, kterou jsem jí koupil. Byt zůstal mně — byl koupený před manželstvím, díkybohu. Ale úspory, které jsem skládal dvacet let, se propadly pořádně. Musel jsem vytáhnout peníze z provozu, abych nemusel prodávat techniku a nepřišel o zakázky.
Ten večer přijel Olda bez zavolání. Přivezl láhev koňaku a dvě sklenice. Seděli jsme v kuchyni a on dlouho mlčel. Pak řekl:
„Pavle, nebudu ti dávat přednášku. Jsi dospělý chlap. Sám všechno chápeš. Ale žiješ, jsi zdravý, ruce nohy máš. Firma jede. A sám taky ještě nejsi k zahození, i když tě ta holka pocuchala. Ber to tak, že jsi z toho vyvázl.“
„Jaképak vyvázl, Oldo, je mi skoro šedesát,“ řekl jsem. „Skoro šedesát a začínám skoro od začátku.“
„Ne od začátku. Od začátku to bylo, když jsi v pětadvaceti jezdil s cizí liazkou. Teď máš dvanáct kamionů, klienty, jméno. To není nula. Je to mínus, ano. Ale mínus není nula. Vytáhneme to. Jsem u tebe.“
A opravdu byl. Dohodil mi pár zakázek přes známé, pomohl s refinancováním, když mě platby začaly tlačit ke zdi. Neopustil mě, neposmíval se, neříkal: „Vždyť jsem tě varoval.“
Na ženy jsem se po tom dlouho nemohl ani podívat. Už jsem si začínal myslet, že je konec — že je to tak, jak Tereza říkala, že už „na to nemám“. Jenže ne. Zaplaťpánbůh, Olda počkal na správnou chvíli, párkrát mě vytáhl do sauny s kamarádkami známých, mladými a veselými. A já pochopil: chlapi, ještě mě neodepisujte.
Terezu jsem viděl půl roku po rozvodu. Náhodou. V tom samém autosalonu AutoMorava v Brně — zajel jsem tam pro náhradní díly. Vrátila se tam.
Stála v hale. Jasně, už jí nebylo pětadvacet, ale vypadala ještě vyzývavěji: podpatky, pouzdrová sukně, halenka pořád o jeden knoflíček níž, než dovoloval dress code. Vedle ní muž kolem šedesátky: břichatý, v drahém kabátu, na zápěstí hodinky Breitling. Nakláněla se k němu, smála se, dotýkala se jeho ramene.
„Díváte se na čtyřiapadesátku? Výborná volba. Vy budete asi vážný podnikatel…“
Slovo od slova. Gesto od gesta. Stejný program, jen spuštěný na novém „klientovi“.
Ten chlap tál. Viděl jsem to na jeho tváři. Ten samý výraz, který jsem měl před šesti lety já: „Jsem neodolatelný. Ona je mladá kráska. Mám štěstí.“
Vyšel jsem ze salonu, sedl do auta a nějakou dobu jen nehybně seděl.
Pak jsem nastartoval a jel na základnu. Čekaly tam tři kamiony na servis a nová smlouva s masokombinátem. Život neskončil — jen se prodražil o jednu velmi drahou lekci.
Pánové, zapamatujte si: když je vám padesát a jí pětadvacet, nespěchejte věřit tomu, že se zrovna do vás bezhlavě zamilovala. Velmi často ji nezajímá vaše duše, ale vaše možnosti. A žádné zelené oči, krásné noci, slzy ani něžná slova neruší zdravý rozum. Myslete hlavou. Tou, která je nahoře. Ano, vím, mnozí řeknou, že jsem byl ukázkový vůl. Nebudu se hádat — budete mít pravdu. Ale ať je můj příběh pro někoho aspoň varováním.