Vzdychl tak těžce, jak vzdychne člověk, který pochopí, že vysvětlovat je zbytečné, asi jako přesvědčovat motor, aby neklepal.
„Dobře, Pavle. Dobře. Na svatbu přijdu. Ale dárek bude pro tebe, ne pro ni. Dám ti číslo na dobrého advokáta. Schovej si ho a neztrať.“
Tehdy jsem se urazil. A neměl jsem.
Svatbu jsme měli v restauraci U Zlaté koruny: hosté, živá hudba, fotograf z Prahy. Tereza v bílých šatech vypadala jako obrázek z lesklého časopisu. Chlapi u stolů se na mě dívali se závistí — zjevnou, skoro hmatatelnou. A mně se to líbilo. Bože, jak moc se mi to líbilo.
Když se hosté rozjeli, odvezl jsem Terezu do penzionu u Brněnské přehrady. Vzal jsem nejlepší apartmán s výhledem na vodu: krb, vířivka, velká okna, za nimi les. Na celý týden. Chtěl jsem, aby to bylo jako ve filmu.
Vyšli jsme do pokoje. Svíčky, šampaňské — nealkoholické, vždyť ona přece nepije. Objal jsem ji a začal jí rozepínat šaty.
A vtom ustoupila.
„Pavle, počkej. Musím ti něco říct.“
„Co se děje?“
Sedla si na kraj postele. Nohy u sebe, ruce na kolenou, oči do podlahy. Hlas měla klidný, skoro úřední.
„Ve skutečnosti to nemám ráda tak často. A vlastně mi to ani moc nechybí.“
Nejdřív jsem to nepochopil. Myslel jsem, že je to vtip. Nějaká svatební hra.
„Jak to myslíš?“
„Normálně. Není mi to příjemné. Nikdy nebylo. Snášela jsem to, protože jsem věděla, že to máš rád. Ale teď jsme manželé a chci, aby mezi námi byla upřímnost. Stačí mi to jednou za měsíc.“
Stál jsem uprostřed apartmánu za několik tisíc na noc, v rozepnuté košili, se sklenkou v ruce, a díval se na ženu, která se po mně osm měsíců sama sápala každý den — každý den! — a teď, pár hodin po svatbě, mi klidně oznamovala, že jí to celé bylo „nepříjemné“.
„Počkej,“ řekl jsem. „Takže jsi osm měsíců hrála divadlo?“
„Neh hrála. Snažila jsem se. Kvůli tobě.“
„Terezo, tomu se říká podvod. Počkala jsi, až se vezmeme, a vytáhla jsi to první svatební noc. Proč?“
„Protože teď jsme rodina, Pavle! A v rodině má být člověk upřímný! Nebo sis mě vzal jen kvůli přístupu k mladému tělu? To je mimochodem hnusné a dost urážlivé. Takže jsem pro tebe jen hračka? Fuj, Pavle, to bych od tebe nečekala.“
Takhle. Chápete ten trik? Před vteřinou se přiznala, že mě osm měsíců vodila za nos, a za půl minuty jsem byl viníkem já. Já jsem odporný, já myslím jen na jedno, já jsem ublížil chudince mladé manželce.
Co jsem měl udělat? Ráno jet k právníkovi. Manželství zrušit. Nebo aspoň podat žádost o rozvod dřív, než se všechno proplete a bude co dělit.
Jenže co jsem udělal já? Zůstal jsem. Protože — řeknu to upřímně — styděl jsem se. Před hosty, před synem, před Oldou, který mě varoval, že jsem parohatý los. Rozvést se den po svatbě by znamenalo přiznat, že mě natáhli jako posledního hlupáka. A Pavel Novák přece není hlupák. Pavel Novák je úspěšný podnikatel, majitel dvanácti kamionů, muž s mladou ženou. Ne hlupák!
Hlupák, Pavle. Ukázkový.
Nakonec jsme spolu žili šest let. Šest dlouhých let.
Tereza se v mém bytě zabydlovala tak, jako kukačka obsazuje cizí hnízdo. Pomalu, měkce, vrstvu po vrstvě. Nejdřív rekonstrukce: „Pavle, s těmi tapetami z devadesátek se nedá žít, to je pravěk.“ Potom auto: „Zlatí, mně je trapné jezdit tramvají, kupme aspoň něco menšího, třeba Hondu.“ Pak kurzy: „Pavle, chci si udělat vizážistický kurz, to je investice do profese.“ Pak výlety: „Pavle, pojeďme do Itálie, potřebuju změnit prostředí, jsem unavená.“
Unavená. Z čeho? Od prvního dne po svatbě nepracovala. Vstávala skoro k obědu, nasnídala se, odjela do fitness klubu v centru, pak obchodní centrum, kavárna, nehty. Domů se vracela k večeři s taškami. Vařila občas. Uklízela, když měla náladu. V ložnici téměř nula. Jednou za měsíc, jak slíbila, a ještě s výrazem, jako by jí trhali zub bez umrtvení.
Každý pátek jsem jí nosil květiny. Bílé růže, ty měla ráda. Vím to jistě, protože jsem později v bankovní aplikaci našel sedmnáct plateb v květinářství Za rohem za půl roku.
A pít začala znovu. Ne hned. Nejdřív „jedna sklenička vína v restauraci, to je přece kultura, Pavle, já nechlastám, to je pro chuť“. Pak se sklenička změnila v láhev doma. Láhev ve dvě. Vracíval jsem se z práce v jedenáct večer: ona na gauči, v županu, prázdná láhev chardonnay na stole, telefon v ruce, pohled skleněný. Co jsem říkal? Samozřejmě:
„Terezo, vždyť jsi slíbila.“
A ona odpovídala:
„Já nepiju. To je víno. Víno není alkohol, Pavle. To je kultura. V Itálii ho pijí skoro jako vodu. Ty bys pil taky, kdybys tomu aspoň trochu rozuměl.“
Po nějaké době jsme začali spát v oddělených pokojích. Lehnout si vedle ní a probouzet se z jejího odéru po alkoholu jsem už prostě nedokázal.
A pak přišel ten noční výjezd.
Zavolali mi ve dvě ráno: řidiči Honzovi Královi se porouchal kamion na D1 za Brnem, u Rohlenky, pár kilometrů od města. Plný chlaďák masa, smlouva hořela. Oblékl jsem se a vyrazil.
Letím nočním městem, beru to přes Židenice na výpadovku — a na semaforu zahlédnu bílou Hondu. Terezinu značku jsem znal nazpaměť. Dvě ráno. Auto stojí u obytného domu, který neznám, ve dvoře, kde jsem nikdy nebyl.