První varovný signál přišel za týden. Zastavil jsem se pro Terezu po směně: požádala mě, ať ji svezu, že má auto v servisu. Čekám u autosalonu a vidím, že nevychází sama. Vedle ní chlap kolem třicítky, sportovní bunda, sebejistá chůze. Něco jí říká, ona se směje, on ji bere za loket. Ucukne, ale ne hned. Až po vteřině, kdy zahlédne můj Land Cruiser.
Nasedla, políbila mě na tvář.
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.
„Ale, Marek. Bývalý. Rozešli jsme se doslova den předtím, než jsem poznala tebe. On se s tím pořád neumí smířit, ale já už mu to vysvětlila. Teď mám jen tebe. My dva to máme vážné. Neboj se, zlatí.“
Den předtím. Doslova. No jistě.
Normální člověk na mém místě by se zeptal sám sebe: a ví Marek vůbec, že už se rozešli? Nebo si myslí něco úplně jiného? Jenže já se nezeptal. Protože mi položila dlaň na koleno, podívala se na mě těma zelenýma očima a zašeptala:
„Pojeďme k tobě. Celý den jsem čekala na svého taťku.“
A jeli jsme.
Pánové, řeknu to na rovinu: v posteli byla tahle žena jako přírodní katastrofa. Hurikán nejvyšší kategorie. Za padesát let jsem zažil ledacos, ale tohle ne. Každý den. Sama začínala. Sama navrhovala. Vymýšlela věci, u kterých jsem ani neznal názvy. Připadal jsem si nejen jako dvacetiletý — spíš ještě líp, protože ve dvaceti jsem neměl ani peníze, ani jistotu, zatímco teď jsem měl oboje. A já, dospělý muž, jsem si jako poslední tele řekl: je to proto, že jsem tak neodolatelný, zralý, úspěšný.
Ne, Pavle. Bylo to proto, že jsi byl beran.
Druhé zazvonění přišlo po dvou měsících.
Volám jí v pátek večer — nebere to. Ozve se až za hodinu. Hlas rozmazaný, slova se táhnou jako med z horké lžičky.
„Zlatííí, ahoooj. Proč voláááš? My tady sedíme s holkama, slavíme Jančiny narozeniny…“
Opilá. A pořádně.
Přijel jsem. „Narozeniny“ slavila ve dvou — ona a láhev prosecca. Žádná Jana nikde. Tereza seděla na podlaze v předsíni své garsonky, řasenka rozteklá, punčocháče roztržené na koleni, hloupě se chichotala a snažila se vstát.
„Jéé, zlatí, proč jsi jeeézdil. Vždyť jsem říkala, že je všechno v pohodě! Jen jsem se trochu uvolnilaaa. V práci mě dorazili.“
„Trochu? Vypila jsi sama láhev. Viděla ses?“
„No a cooo? Nesmím? Jsem dospělá ženská. Je mi pětadvacet, když chci, tak piju. Nelíbí se ti to? Tak se nedívej. Ty mě chceš vychovávat?“
Druhý den ráno přede mnou seděl úplně jiný člověk. Bledá, tichá, provinilá. Žmoulala lem mého trička, oči vlhké.
„Pavle, musím se ti s něčím přiznat. To, co jsi včera viděl… nebyla náhoda. Já… já piju. Vážně. A dlouho. Od šestnácti. Stydím se za to, ale chci k tobě být upřímná.“
„Od šestnácti?“
„Nějak se to stalo… Táta pil. Máma taky. Viděla jsem to od dětství a pak jsem do toho spadla taky. Ale můžu přestat! Opravdu můžu! Kvůli tobě. Kvůli nám. Chci být normální, fakt. Jen vedle sebe potřebuju silného chlapa, který mi pomůže. Ty mi přece pomůžeš, viď? Podržíš mě?“
A rozplakala se. Krásně se rozplakala — bez hysterie, bez křiku, jen slzy po tvářích, rozechvělá brada a pohled zdola nahoru. Jako kotě vyhozené do deště.
Co měl rozumný chlap udělat? Zavolat jí taxi a říct: „Léč se, dej se dohromady, pak si promluvíme.“ Co jsem udělal já? Objal jsem ji, přitiskl k sobě a řekl:
„Samozřejmě ti pomůžu. Ty tu závislost zvládneš a budeme spolu. Slibuju.“
A ona „přestala“. Jen tak, naráz. Ani panák, ani sklenička. Měsíc, druhý, třetí — střízlivá, něžná, pozorná. Uvěřil jsem. Já, člověk, který se dvacet let motal v dopravě a viděl život ve všech podobách, jsem uvěřil, že holka pijící od šestnácti navždy skončí jen proto, že potkala mě.
Po osmi měsících vztahu jsem ji požádal o ruku.
Oldovi jsem to řekl až poté, co jsme podali žádost na matrice. Zavolal jsem mu jako školák, s idiotskou radostí v hlase:
„Oldo, žením se!“
Ve sluchátku se rozhostilo ticho. Dlouhé, těžké. Už jsem si skoro myslel, že vypadl signál.
„Oldo? Haló?“
„Jsem tady,“ odpověděl dutě. „Pavle, řekni mi, že je to vtip.“
„Není. Žádost už je podaná.“
„Pavle. Brácho. Vždyť jsem ti to říkal. Česky jsem ti to říkal. Užívej si, ale nežeň se. Jí je pětadvacet, tobě padesát. Mohl bys jí dělat otce. Jaká svatba? Zapni hlavu, dokud je čas.“
„Oldo, ona kvůli mně přestala pít. Je jiná. Ty ji prostě neznáš.“
„Kvůli tobě přestala pít,“ zopakoval pomalu. „Pavle, ty jsi los. Ušlechtilý, pěkný, ale los. Ona nepřestala. Takové bývalé alkoholičky neexistují. Dočasně se drží. Možná zatíná zuby do svatby. A pak se zase rozjede, jen už jako zákonná manželka, s adresou v tvém bytě a nárokem na půlku toho, co každý den vyděláváme.“
„Myslel jsem, že mi pogratuluješ, a ty zas začínáš. Fakt jsi starý morous.“
„Morous? Pavle, říkám ti to jako kamarád, ne jako závistivec. Nepotřebuje tě jako chlapa, ale jako peněženku. Peněženku na nohách, která se ještě snaží v posteli. Myslíš si, že jsi jediný hezký a úspěšný padesátník? V tom autosalonu takové vidí denně: v drahých autech, s penězi, s firmami. Jen ty ses chytil hlouběji než ostatní, tak tě sekla.“
„Dost, Oldo. Fakt jsi mi zkazil náladu. Končím. Rozhodl jsem se, žádost je podaná.“