Kamarádi mě varovali, ale já se v padesáti oženil s pětadvacetiletou kráskou
Kamarádi se mi to snažili rozmluvit, ale já se v padesáti stejně oženil s pětadvacetiletou! A hned první noc po svatbě mě donutila hořce litovat
Dnes je mi šedesát a chci vyprávět příběh, za který se dodnes stydím. Před deseti lety jsem si jako dospělý, údajně rozumný muž nechal v padesáti úplně zatemnit hlavu mladou kráskou a změnil se v ukázkového hlupáka. A nejhorší na tom je, že jsem do toho šel sám, dobrovolně a ještě s pocitem, že jsem král.
V padesáti jsem byl na české poměry docela zajištěný chlap. S obchodním partnerem jsme měli firmu na kamionovou dopravu — NovákTrans: dvanáct tahačů, vlastní zázemí v průmyslové zóně za brněnskou Slatinou, stálé klienty. Začínal jsem jako obyčejný řidič. Spal jsem v kabině, jedl po pumpách a na první vlastní auto jsem skládal peníze tak, jako si jiní šetří na byt. K padesátce jsem měl vybudovanou firmu, jméno, třípokojový byt v centru Brna a garáž s Land Cruiserem. Syn Martin z prvního manželství už byl dávno dospělý, žil v Plzni a pracoval jako inženýr ve strojírně. S první ženou jsme se rozešli klidně, bez špíny a scén: prostě jsme si časem zcizili, i to se v životě stává.
Na svůj věk jsem nevypadal. Možná geny. I když moje práce rozhodně nebyla žádný wellness pobyt. Třikrát týdně jsem chodil do fitka, v sobotu plavat do bazénu, nadváhu jsem neměl. Vlasy husté, prošedivělé, ale spoustě žen to naopak připadalo zajímavé. Ženy se po mně dívaly — nebudu si hrát na svatého. A já se díval po nich. Žil jsem volně, seznamoval se, rozcházel, nikoho jsem netahal za nos a nikomu nesliboval víc, než jsem mohl dát. Všechno běželo v klidu.
A pak jsem špatně odbočil.
V říjnu jsem jel do autosalonu — vybíral jsem nový tahač, chtěl jsem rozšířit trasy. Sedím v čekací části, listuju katalogem a vtom ke mně přišla ona.
Tereza. Pětadvacet let. Prodejní manažerka. Vysoké podpatky, pouzdrová sukně, halenka rozepnutá o jeden knoflíček víc, než by podle pravidel salonu měla být. Dlouhé kaštanové vlasy, takové, kterých se člověk mimoděk zatouží dotknout. Zelené oči s měkkým, šibalským leskem a úsměv, po kterém se mužům vypíná ta část mozku, která hlídá zdravý rozum.
„Díváte se na čtyřiapadesátku?“ zeptala se a naklonila se ke katalogu tak blízko, že jsem ucítil její parfém. Sladký, vanilkový, naprosto nepatřičný v hale plné nákladních aut. „Výborná volba. Vy budete asi vážný podnikatel, když se zajímáte o takový vůz.“
„Ale kdepak podnikatel,“ mávl jsem rukou. „Jen pár kamionů po republice honím. Práce jako každá jiná.“
„Pár?“ vytřeštila oči tak, jako bych řekl, že vlastním ropnou plošinu. „To je něco! Můj táta měl celý život jen jednu starou dodávku.“
Zasmáli jsme se. Dali jsme se do řeči. Zapsala si moje číslo — prý kvůli informacím k tahači. Druhý den zavolala. Jenže už vůbec ne kvůli tahači.
A tohle je důležité pochopit hned na začátku: neběhal jsem za ní já. Ona se sama přitáhla ke mně. Mladá, krásná, výrazná. A já, padesátiletý chlap, který už si myslel, že toho v životě viděl dost, jsem na to skočil jako kluk. Protože to bylo příjemné. Protože je vám padesát a pětadvacetiletá kráska se na vás dívá, jako byste byl jediný muž na světě. Já už se dlouho scházel spíš se ženami pětatřicet plus, čtyřicet plus, s těmi, jejichž děti se chystají na vysokou, hypotéka je z poloviny splacená a iluze o životě dávno vyprchaly. A najednou proti vám jde mladinká sama. A vy začnete věřit, že jste pořád kanec.
První jsem to řekl Oldovi. Oldřich byl můj starý kamarád ještě z dob, kdy jsme oba točili volantem. Bylo mu tehdy šestapadesát. Dvakrát rozvedený, znovu se ženit nehodlal a za mladými dámami chodil pravidelně, s chutí a bez sebeklamu. Vždycky měl nějakou mladou „kamarádku“: jednou masérku, potom trenérku, pak účetní s dokonalou manikúrou.
Seděli jsme u něj na chatě: grilované maso, slivovice, večer. Vyprávím mu o Tereze.
Olda poslouchal, otáčel v ruce vidličku a nakonec se roztáhl do spokojeného úšklebku:
„Pavle, ty jsi frajer. Pětadvacet! Mladá laňka! Schvaluju. To je nejlepší věk. Užívej, dokud za tebou běhá sama. My už nejsme žádní kluci, zasloužili jsme si to, ne?“
„Ona je prostě oheň, Oldo. Taková, víš… no prostě páni.“
„Páni,“ uchechtl se. „Pavle, ony jsou všechny páni, dokud platíš večeři. Já si iluze nedělám: vezmu ji ven, zaplatím, odpočinu si. A všem je dobře. Ty si taky užívej, voz ji na hezká místa, ukaž jí pěkný život. Ale pamatuj si jedno.“ Namířil na mě vidličkou jako ukazovátkem. „Užívat ano. Ženit se ani náhodou. Věkem bys jí mohl dělat tátu. Takové holky jsou s takovými chlapy kvůli bonbonu, Pavle. Kvůli hezkému bonbonu, ne kvůli lásce. Miluju já svoje kamarádky? Ne. Milují ony mě? Taky ne. Ale všichni jsou spokojení. Tak se bav, raduj se, ale nevyváděj blbosti, ať se ti hlava točí sebevíc.“
„Ale prosím tě, Oldo, jaká svatba. Nejsem malý kluk.“
„Tak výborně. Připijeme si na mladé a ochotné!“
Připili jsme si. Jenže on tehdy netušil — a já sám to ještě nechápal — že už jsem byl ztracený.