Kamarádi mě varovali, ale já se v padesáti oženil s pětadvacetiletou kráskou

Kamarádi se mi to snažili rozmluvit, ale já se v padesáti stejně oženil s pětadvacetiletou! A hned první noc po svatbě mě donutila hořce litovat

Dnes je mi šedesát a chci vyprávět příběh, za který se dodnes stydím. Před deseti lety jsem si jako dospělý, údajně rozumný muž nechal v padesáti úplně zatemnit hlavu mladou kráskou a změnil se v ukázkového hlupáka. A nejhorší na tom je, že jsem do toho šel sám, dobrovolně a ještě s pocitem, že jsem král.

V padesáti jsem byl na české poměry docela zajištěný chlap. S obchodním partnerem jsme měli firmu na kamionovou dopravu — NovákTrans: dvanáct tahačů, vlastní zázemí v průmyslové zóně za brněnskou Slatinou, stálé klienty. Začínal jsem jako obyčejný řidič. Spal jsem v kabině, jedl po pumpách a na první vlastní auto jsem skládal peníze tak, jako si jiní šetří na byt. K padesátce jsem měl vybudovanou firmu, jméno, třípokojový byt v centru Brna a garáž s Land Cruiserem. Syn Martin z prvního manželství už byl dávno dospělý, žil v Plzni a pracoval jako inženýr ve strojírně. S první ženou jsme se rozešli klidně, bez špíny a scén: prostě jsme si časem zcizili, i to se v životě stává.

Na svůj věk jsem nevypadal. Možná geny. I když moje práce rozhodně nebyla žádný wellness pobyt. Třikrát týdně jsem chodil do fitka, v sobotu plavat do bazénu, nadváhu jsem neměl. Vlasy husté, prošedivělé, ale spoustě žen to naopak připadalo zajímavé. Ženy se po mně dívaly — nebudu si hrát na svatého. A já se díval po nich. Žil jsem volně, seznamoval se, rozcházel, nikoho jsem netahal za nos a nikomu nesliboval víc, než jsem mohl dát. Všechno běželo v klidu.

A pak jsem špatně odbočil.

V říjnu jsem jel do autosalonu — vybíral jsem nový tahač, chtěl jsem rozšířit trasy. Sedím v čekací části, listuju katalogem a vtom ke mně přišla ona.

Tereza. Pětadvacet let. Prodejní manažerka. Vysoké podpatky, pouzdrová sukně, halenka rozepnutá o jeden knoflíček víc, než by podle pravidel salonu měla být. Dlouhé kaštanové vlasy, takové, kterých se člověk mimoděk zatouží dotknout. Zelené oči s měkkým, šibalským leskem a úsměv, po kterém se mužům vypíná ta část mozku, která hlídá zdravý rozum.

„Díváte se na čtyřiapadesátku?“ zeptala se a naklonila se ke katalogu tak blízko, že jsem ucítil její parfém. Sladký, vanilkový, naprosto nepatřičný v hale plné nákladních aut. „Výborná volba. Vy budete asi vážný podnikatel, když se zajímáte o takový vůz.“

„Ale kdepak podnikatel,“ mávl jsem rukou. „Jen pár kamionů po republice honím. Práce jako každá jiná.“

„Pár?“ vytřeštila oči tak, jako bych řekl, že vlastním ropnou plošinu. „To je něco! Můj táta měl celý život jen jednu starou dodávku.“

Zasmáli jsme se. Dali jsme se do řeči. Zapsala si moje číslo — prý kvůli informacím k tahači. Druhý den zavolala. Jenže už vůbec ne kvůli tahači.

A tohle je důležité pochopit hned na začátku: neběhal jsem za ní já. Ona se sama přitáhla ke mně. Mladá, krásná, výrazná. A já, padesátiletý chlap, který už si myslel, že toho v životě viděl dost, jsem na to skočil jako kluk. Protože to bylo příjemné. Protože je vám padesát a pětadvacetiletá kráska se na vás dívá, jako byste byl jediný muž na světě. Já už se dlouho scházel spíš se ženami pětatřicet plus, čtyřicet plus, s těmi, jejichž děti se chystají na vysokou, hypotéka je z poloviny splacená a iluze o životě dávno vyprchaly. A najednou proti vám jde mladinká sama. A vy začnete věřit, že jste pořád kanec.

První jsem to řekl Oldovi. Oldřich byl můj starý kamarád ještě z dob, kdy jsme oba točili volantem. Bylo mu tehdy šestapadesát. Dvakrát rozvedený, znovu se ženit nehodlal a za mladými dámami chodil pravidelně, s chutí a bez sebeklamu. Vždycky měl nějakou mladou „kamarádku“: jednou masérku, potom trenérku, pak účetní s dokonalou manikúrou.

Seděli jsme u něj na chatě: grilované maso, slivovice, večer. Vyprávím mu o Tereze.

Olda poslouchal, otáčel v ruce vidličku a nakonec se roztáhl do spokojeného úšklebku:

„Pavle, ty jsi frajer. Pětadvacet! Mladá laňka! Schvaluju. To je nejlepší věk. Užívej, dokud za tebou běhá sama. My už nejsme žádní kluci, zasloužili jsme si to, ne?“

„Ona je prostě oheň, Oldo. Taková, víš… no prostě páni.“

„Páni,“ uchechtl se. „Pavle, ony jsou všechny páni, dokud platíš večeři. Já si iluze nedělám: vezmu ji ven, zaplatím, odpočinu si. A všem je dobře. Ty si taky užívej, voz ji na hezká místa, ukaž jí pěkný život. Ale pamatuj si jedno.“ Namířil na mě vidličkou jako ukazovátkem. „Užívat ano. Ženit se ani náhodou. Věkem bys jí mohl dělat tátu. Takové holky jsou s takovými chlapy kvůli bonbonu, Pavle. Kvůli hezkému bonbonu, ne kvůli lásce. Miluju já svoje kamarádky? Ne. Milují ony mě? Taky ne. Ale všichni jsou spokojení. Tak se bav, raduj se, ale nevyváděj blbosti, ať se ti hlava točí sebevíc.“

„Ale prosím tě, Oldo, jaká svatba. Nejsem malý kluk.“

„Tak výborně. Připijeme si na mladé a ochotné!“

Připili jsme si. Jenže on tehdy netušil — a já sám to ještě nechápal — že už jsem byl ztracený.

První varovný signál přišel za týden. Zastavil jsem se pro Terezu po směně: požádala mě, ať ji svezu, že má auto v servisu. Čekám u autosalonu a vidím, že nevychází sama. Vedle ní chlap kolem třicítky, sportovní bunda, sebejistá chůze. Něco jí říká, ona se směje, on ji bere za loket. Ucukne, ale ne hned. Až po vteřině, kdy zahlédne můj Land Cruiser.

Nasedla, políbila mě na tvář.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.

„Ale, Marek. Bývalý. Rozešli jsme se doslova den předtím, než jsem poznala tebe. On se s tím pořád neumí smířit, ale já už mu to vysvětlila. Teď mám jen tebe. My dva to máme vážné. Neboj se, zlatí.“

Den předtím. Doslova. No jistě.

Normální člověk na mém místě by se zeptal sám sebe: a ví Marek vůbec, že už se rozešli? Nebo si myslí něco úplně jiného? Jenže já se nezeptal. Protože mi položila dlaň na koleno, podívala se na mě těma zelenýma očima a zašeptala:

„Pojeďme k tobě. Celý den jsem čekala na svého taťku.“

A jeli jsme.

Pánové, řeknu to na rovinu: v posteli byla tahle žena jako přírodní katastrofa. Hurikán nejvyšší kategorie. Za padesát let jsem zažil ledacos, ale tohle ne. Každý den. Sama začínala. Sama navrhovala. Vymýšlela věci, u kterých jsem ani neznal názvy. Připadal jsem si nejen jako dvacetiletý — spíš ještě líp, protože ve dvaceti jsem neměl ani peníze, ani jistotu, zatímco teď jsem měl oboje. A já, dospělý muž, jsem si jako poslední tele řekl: je to proto, že jsem tak neodolatelný, zralý, úspěšný.

Ne, Pavle. Bylo to proto, že jsi byl beran.

Druhé zazvonění přišlo po dvou měsících.

Volám jí v pátek večer — nebere to. Ozve se až za hodinu. Hlas rozmazaný, slova se táhnou jako med z horké lžičky.

„Zlatííí, ahoooj. Proč voláááš? My tady sedíme s holkama, slavíme Jančiny narozeniny…“

Opilá. A pořádně.

Přijel jsem. „Narozeniny“ slavila ve dvou — ona a láhev prosecca. Žádná Jana nikde. Tereza seděla na podlaze v předsíni své garsonky, řasenka rozteklá, punčocháče roztržené na koleni, hloupě se chichotala a snažila se vstát.

„Jéé, zlatí, proč jsi jeeézdil. Vždyť jsem říkala, že je všechno v pohodě! Jen jsem se trochu uvolnilaaa. V práci mě dorazili.“

„Trochu? Vypila jsi sama láhev. Viděla ses?“

„No a cooo? Nesmím? Jsem dospělá ženská. Je mi pětadvacet, když chci, tak piju. Nelíbí se ti to? Tak se nedívej. Ty mě chceš vychovávat?“

Druhý den ráno přede mnou seděl úplně jiný člověk. Bledá, tichá, provinilá. Žmoulala lem mého trička, oči vlhké.

„Pavle, musím se ti s něčím přiznat. To, co jsi včera viděl… nebyla náhoda. Já… já piju. Vážně. A dlouho. Od šestnácti. Stydím se za to, ale chci k tobě být upřímná.“

„Od šestnácti?“

„Nějak se to stalo… Táta pil. Máma taky. Viděla jsem to od dětství a pak jsem do toho spadla taky. Ale můžu přestat! Opravdu můžu! Kvůli tobě. Kvůli nám. Chci být normální, fakt. Jen vedle sebe potřebuju silného chlapa, který mi pomůže. Ty mi přece pomůžeš, viď? Podržíš mě?“

A rozplakala se. Krásně se rozplakala — bez hysterie, bez křiku, jen slzy po tvářích, rozechvělá brada a pohled zdola nahoru. Jako kotě vyhozené do deště.

Co měl rozumný chlap udělat? Zavolat jí taxi a říct: „Léč se, dej se dohromady, pak si promluvíme.“ Co jsem udělal já? Objal jsem ji, přitiskl k sobě a řekl:

„Samozřejmě ti pomůžu. Ty tu závislost zvládneš a budeme spolu. Slibuju.“

A ona „přestala“. Jen tak, naráz. Ani panák, ani sklenička. Měsíc, druhý, třetí — střízlivá, něžná, pozorná. Uvěřil jsem. Já, člověk, který se dvacet let motal v dopravě a viděl život ve všech podobách, jsem uvěřil, že holka pijící od šestnácti navždy skončí jen proto, že potkala mě.

Po osmi měsících vztahu jsem ji požádal o ruku.

Oldovi jsem to řekl až poté, co jsme podali žádost na matrice. Zavolal jsem mu jako školák, s idiotskou radostí v hlase:

„Oldo, žením se!“

Ve sluchátku se rozhostilo ticho. Dlouhé, těžké. Už jsem si skoro myslel, že vypadl signál.

„Oldo? Haló?“

„Jsem tady,“ odpověděl dutě. „Pavle, řekni mi, že je to vtip.“

„Není. Žádost už je podaná.“

„Pavle. Brácho. Vždyť jsem ti to říkal. Česky jsem ti to říkal. Užívej si, ale nežeň se. Jí je pětadvacet, tobě padesát. Mohl bys jí dělat otce. Jaká svatba? Zapni hlavu, dokud je čas.“

„Oldo, ona kvůli mně přestala pít. Je jiná. Ty ji prostě neznáš.“

„Kvůli tobě přestala pít,“ zopakoval pomalu. „Pavle, ty jsi los. Ušlechtilý, pěkný, ale los. Ona nepřestala. Takové bývalé alkoholičky neexistují. Dočasně se drží. Možná zatíná zuby do svatby. A pak se zase rozjede, jen už jako zákonná manželka, s adresou v tvém bytě a nárokem na půlku toho, co každý den vyděláváme.“

„Myslel jsem, že mi pogratuluješ, a ty zas začínáš. Fakt jsi starý morous.“

„Morous? Pavle, říkám ti to jako kamarád, ne jako závistivec. Nepotřebuje tě jako chlapa, ale jako peněženku. Peněženku na nohách, která se ještě snaží v posteli. Myslíš si, že jsi jediný hezký a úspěšný padesátník? V tom autosalonu takové vidí denně: v drahých autech, s penězi, s firmami. Jen ty ses chytil hlouběji než ostatní, tak tě sekla.“

„Dost, Oldo. Fakt jsi mi zkazil náladu. Končím. Rozhodl jsem se, žádost je podaná.“

Vzdychl tak těžce, jak vzdychne člověk, který pochopí, že vysvětlovat je zbytečné, asi jako přesvědčovat motor, aby neklepal.

„Dobře, Pavle. Dobře. Na svatbu přijdu. Ale dárek bude pro tebe, ne pro ni. Dám ti číslo na dobrého advokáta. Schovej si ho a neztrať.“

Tehdy jsem se urazil. A neměl jsem.

Svatbu jsme měli v restauraci U Zlaté koruny: hosté, živá hudba, fotograf z Prahy. Tereza v bílých šatech vypadala jako obrázek z lesklého časopisu. Chlapi u stolů se na mě dívali se závistí — zjevnou, skoro hmatatelnou. A mně se to líbilo. Bože, jak moc se mi to líbilo.

Když se hosté rozjeli, odvezl jsem Terezu do penzionu u Brněnské přehrady. Vzal jsem nejlepší apartmán s výhledem na vodu: krb, vířivka, velká okna, za nimi les. Na celý týden. Chtěl jsem, aby to bylo jako ve filmu.

Vyšli jsme do pokoje. Svíčky, šampaňské — nealkoholické, vždyť ona přece nepije. Objal jsem ji a začal jí rozepínat šaty.

A vtom ustoupila.

„Pavle, počkej. Musím ti něco říct.“

„Co se děje?“

Sedla si na kraj postele. Nohy u sebe, ruce na kolenou, oči do podlahy. Hlas měla klidný, skoro úřední.

„Ve skutečnosti to nemám ráda tak často. A vlastně mi to ani moc nechybí.“

Nejdřív jsem to nepochopil. Myslel jsem, že je to vtip. Nějaká svatební hra.

„Jak to myslíš?“

„Normálně. Není mi to příjemné. Nikdy nebylo. Snášela jsem to, protože jsem věděla, že to máš rád. Ale teď jsme manželé a chci, aby mezi námi byla upřímnost. Stačí mi to jednou za měsíc.“

Stál jsem uprostřed apartmánu za několik tisíc na noc, v rozepnuté košili, se sklenkou v ruce, a díval se na ženu, která se po mně osm měsíců sama sápala každý den — každý den! — a teď, pár hodin po svatbě, mi klidně oznamovala, že jí to celé bylo „nepříjemné“.

„Počkej,“ řekl jsem. „Takže jsi osm měsíců hrála divadlo?“

„Neh hrála. Snažila jsem se. Kvůli tobě.“

„Terezo, tomu se říká podvod. Počkala jsi, až se vezmeme, a vytáhla jsi to první svatební noc. Proč?“

„Protože teď jsme rodina, Pavle! A v rodině má být člověk upřímný! Nebo sis mě vzal jen kvůli přístupu k mladému tělu? To je mimochodem hnusné a dost urážlivé. Takže jsem pro tebe jen hračka? Fuj, Pavle, to bych od tebe nečekala.“

Takhle. Chápete ten trik? Před vteřinou se přiznala, že mě osm měsíců vodila za nos, a za půl minuty jsem byl viníkem já. Já jsem odporný, já myslím jen na jedno, já jsem ublížil chudince mladé manželce.

Co jsem měl udělat? Ráno jet k právníkovi. Manželství zrušit. Nebo aspoň podat žádost o rozvod dřív, než se všechno proplete a bude co dělit.

Jenže co jsem udělal já? Zůstal jsem. Protože — řeknu to upřímně — styděl jsem se. Před hosty, před synem, před Oldou, který mě varoval, že jsem parohatý los. Rozvést se den po svatbě by znamenalo přiznat, že mě natáhli jako posledního hlupáka. A Pavel Novák přece není hlupák. Pavel Novák je úspěšný podnikatel, majitel dvanácti kamionů, muž s mladou ženou. Ne hlupák!

Hlupák, Pavle. Ukázkový.

Nakonec jsme spolu žili šest let. Šest dlouhých let.

Tereza se v mém bytě zabydlovala tak, jako kukačka obsazuje cizí hnízdo. Pomalu, měkce, vrstvu po vrstvě. Nejdřív rekonstrukce: „Pavle, s těmi tapetami z devadesátek se nedá žít, to je pravěk.“ Potom auto: „Zlatí, mně je trapné jezdit tramvají, kupme aspoň něco menšího, třeba Hondu.“ Pak kurzy: „Pavle, chci si udělat vizážistický kurz, to je investice do profese.“ Pak výlety: „Pavle, pojeďme do Itálie, potřebuju změnit prostředí, jsem unavená.“

Unavená. Z čeho? Od prvního dne po svatbě nepracovala. Vstávala skoro k obědu, nasnídala se, odjela do fitness klubu v centru, pak obchodní centrum, kavárna, nehty. Domů se vracela k večeři s taškami. Vařila občas. Uklízela, když měla náladu. V ložnici téměř nula. Jednou za měsíc, jak slíbila, a ještě s výrazem, jako by jí trhali zub bez umrtvení.

Každý pátek jsem jí nosil květiny. Bílé růže, ty měla ráda. Vím to jistě, protože jsem později v bankovní aplikaci našel sedmnáct plateb v květinářství Za rohem za půl roku.

A pít začala znovu. Ne hned. Nejdřív „jedna sklenička vína v restauraci, to je přece kultura, Pavle, já nechlastám, to je pro chuť“. Pak se sklenička změnila v láhev doma. Láhev ve dvě. Vracíval jsem se z práce v jedenáct večer: ona na gauči, v županu, prázdná láhev chardonnay na stole, telefon v ruce, pohled skleněný. Co jsem říkal? Samozřejmě:

„Terezo, vždyť jsi slíbila.“

A ona odpovídala:

„Já nepiju. To je víno. Víno není alkohol, Pavle. To je kultura. V Itálii ho pijí skoro jako vodu. Ty bys pil taky, kdybys tomu aspoň trochu rozuměl.“

Po nějaké době jsme začali spát v oddělených pokojích. Lehnout si vedle ní a probouzet se z jejího odéru po alkoholu jsem už prostě nedokázal.

A pak přišel ten noční výjezd.

Zavolali mi ve dvě ráno: řidiči Honzovi Královi se porouchal kamion na D1 za Brnem, u Rohlenky, pár kilometrů od města. Plný chlaďák masa, smlouva hořela. Oblékl jsem se a vyrazil.

Letím nočním městem, beru to přes Židenice na výpadovku — a na semaforu zahlédnu bílou Hondu. Terezinu značku jsem znal nazpaměť. Dvě ráno. Auto stojí u obytného domu, který neznám, ve dvoře, kde jsem nikdy nebyl.

Projel jsem kolem. Rozhodl jsem se nejdřív vyřešit kamion. Celou noc jsem se mordoval s Honzou: měnili jsme řemen alternátoru u krajnice, v chladu, špíně a tmě. K ránu jsme dostali náklad do skladu.

Domů jsem se vrátil v sedm. Tereza spala. Honda stála na svém obvyklém místě ve dvoře, jako by se nic nestalo.

„Včera jsi nikam nejela?“ zeptal jsem se u snídaně. Klidně, jako bych se ptal na počasí.

„Nikam,“ odpověděla, aniž zvedla oči od telefonu. „Celý večer jsem byla doma. Koukal jsem na seriál a šla brzo spát.“

Ani sval se nepohnul. Ani řasa. Tak lžou lidé, kteří to dělají pořád — lehce, samozřejmě, skoro automaticky.

Nehádal jsem se. Začal jsem kontrolovat.

Podíval jsem se do bankovní aplikace — ne do své, ale na společnou kartu, kterou jsem jí nechal „na domácnost“. Za poslední půlrok: čtrnáct plateb v restauracích, kam jsme spolu nikdy nechodili. Devět plateb v barech. Tři nákupy v parfumerii — vůně za několik tisíc. Celkem kolem sto padesáti tisíc korun. Z karty „na domácnost“.

A pak jednou v noci, když Tereza zase přebrala a usnula na gauči, zavibroval její telefon. Displej nebyl zamčený. Zpráva: „Teri, zítra můžeš? Dejme to v jednu jako vždycky. Čekám.“ Odesílatel — „Tomáš“.

Neotevřel jsem konverzaci. Jen jsem se podíval na seznam chatů.

Tomáš. Lukáš. Péťa mňau. David. Jirka rest. Marek býv.

Marek. Ten stejný Marek z autosalonu. Ten, který byl prý „bývalý“. Se kterým se „rozešla den“ předtím, než poznala mě. Poslední zpráva jemu — ze včerejška.

Zamkl jsem telefon a položil ho přesně tak, jak ležel, displejem dolů.

Pak jsem si sedl v kuchyni a nalil si čaj. Ruce se mi netřásly. Vůbec nic se netřáslo. Uvnitř byla prázdnota — těžká, betonová, jako obrovský prázdný hangár.

Ráno jsem zavolal Oldovi.

„No,“ řekl. A nic víc. Jen „no“. Jako člověk, který šest let čekal na tenhle telefonát a vůbec nechtěl, aby přišel.

„Měl jsi pravdu,“ řekl jsem.

„Pavle, z té pravdy mi není líp. Pojďme k věci. Číslo na advokáta jsem ti dal. Schoval sis svatební dárek?“

„Schoval.“

„Volej dneska. Hned. Ne zítra, ne za týden. Čím déle to budeš natahovat, tím dražší to bude.“

Jenže já nezavolal.

Protože Tereza si všimla, že jsem se změnil, že se dívám jinak a mlčím jinak, a najednou se zase proměnila v něžnou ženu. Pozorná. Uvařila večeři. Oblékla si ty šaty. Přišla ke mně, objala mě.

„Pavlíku, proč jsi tak zamračený? Víš, přemýšlela jsem. Naše manželství je asi v krizi. Dívám se na tebe a bolí mě srdce. Ty se nesmíš rozčilovat, věk, tlak. Jen se nerozčiluj, vyslechni mě v klidu. Co kdybychom zašli k psycholožce? Dáša má v práci úžasnou párovou terapeutku. Všichni říkají, že zachraňuje manželství.“

„Tak jo,“ řekl jsem. Proč — to nevím dodnes. Asi to byl poslední pokus uvěřit.

Psycholožka — doktorka Lenka Králová. Ordinace v Brně na Kounicově, diplom v rámu na zdi, kaktus na parapetu. Dvanáct sezení po patnácti stovkách — osmnáct tisíc. Pak to bylo mnohem víc.

Na třetím sezení jsem popsal situaci ze své strany. A hlavně jsem přiznal, že vím o jejích konverzacích s jinými muži. Myslel jsem, že psycholožka řekne: to je vážné, takhle to nejde, musíte se rozhodnout. Tereza seděla vedle mě a krásně plakala — to uměla dokonale.

Lenka Králová nás vyslechla, sundala si brýle, otřela je a pronesla:

„Pane Nováku, musíte pochopit, že Tereza je mladá žena se svými potřebami, které vy bohužel ne vždy naplňujete. Při takovém věkovém rozdílu je to očekávatelné. Hodně pracujete, jste starší, máte jiný rytmus života. Její chování není jen nevěra, je to volání o pomoc. Signál, že jí chybí pozornost, emoční kontakt, porozumění. Pro vás je důležité naučit se přijímat ji takovou, jaká je, a pracovat na sobě.“

„Já? Pracovat na sobě?“ zopakoval jsem.

„Ano. Na žárlivosti, na kontrole, na očekáváních. Tlačíte ji svými standardy a ona se dusí. Hledá uvolnění napětí venku, v kontaktu s jinými, aby to nevylévala na vás. Kdyby byl vztah harmonický, kdybyste naplňoval její emoční potřeby, nemusela by se dívat jinam. Odtud i návrat k alkoholu. Je to protestní chování.“

Tereza přikyvovala a osušovala si oči kapesníkem. Přikyvovala opravdu krásně.

Absolvoval jsem všech dvanáct sezení. Pak dalších deset. Pak ještě několik. Dohromady sto osmdesát tisíc korun za půl roku, abych slyšel, že moje žena chodí za jinými proto, že jsem špatný manžel a věnuju jí málo pozornosti.

Když jsem si nakonec sedl ke stolu a začal počítat ne city, ale čísla, jak jsem byl zvyklý z firmy, obraz byl jasný.

Rekonstrukce bytu — milion dvě stě tisíc. Auto — šest set padesát tisíc. Výdaje za šest let, když se sečetly restaurace, oblečení, kurzy, dovolené, manikúra, kosmetika a fitness, zhruba tři a půl milionu. Psycholožka — skoro dvě stě tisíc. Už přes pět a půl milionu. A to bez toho, co mě čekalo u rozvodu. Za takové peníze, odpusť mi to, Bože, jsem mohl každý týden střídat mladé kamarádky jako rukavice. Ach, jakou měl Olda pravdu…

A při rozvodu mě čekalo tohle: Tereza měla nárok na polovinu všeho, co vzniklo během manželství. Šest let není krátká doba. Advokát — ten samý, jehož číslo mi Olda daroval ke svatbě — se podíval do papírů, pak na mě a řekl:

„Pane Nováku, řeknu vám nepříjemnou věc, ale upřímně. Tahač koupený v manželství je společné jmění. Za ty roky jste pořídili tři kusy techniky. K tomu úspory. K tomu zhodnocení bytu rekonstrukcí. Pokud si najde dobrého právníka — a ona si ho najde — přijdete ještě o několik milionů. Připravte se na těžké období. Dokonce bych vám před začátkem řízení doporučil vyšetření, zkontrolovat srdce a vzít si něco na uklidnění.“

Podal jsem žádost o rozvod.

Tereza neplakala. Neprosila. Nedělala scény. Usmála se tím samým úsměvem, kterým se na mě usmívala v autosalonu při prvním setkání, a řekla:

„No, Pavle, můžeš si za to sám. Dávala jsem ti šance. Ale ty ses nikdy nenaučil být normálním manželem. Nezlob se, ale už jsi prostě dědek, i když se snažíš vypadat mladě. Promiň, že to říkám na rovinu, ale celý život za volantem — jaký z tebe může být muž, buďme upřímní.“

„Dědek,“ zopakoval jsem.

„No jasně. A já jsem mladá. Chci žít. Ty máš práci, práci, práci. Všechno pro kamiony, nic pro mě. Já se ještě stihnu dobře vdát a mít děti. Jen ne s tebou, samozřejmě. S tebou jsem to ani neplánovala.“

„Chybělo ti vedle mě někdy něco?“

„Ježiš, už to začíná. Teď začne počítat. Malicherný stařík. Právě proto tě nejde milovat, Pavle. Ty nejsi muž, ty jsi jako krtek z pohádky. Nudný starý účetní se šedinami a mozoly — na rukou i na duši od volantu. Promiň, ale tak to je.“

Mlčky jsem vstal a odešel. Přímo už jsem s ní nikdy nemluvil. Jen přes advokáty.

Rozvod trval čtyři měsíce. Najala si advokátku — tvrdou ženu z kanceláře Rodinné právo pro ženy, která se specializovala na „ochranu zájmů žen při rozvodu“. Podstata té ochrany byla jednoduchá: dostat z manžela maximum.

A dostaly. Soud jí přiznal milion sto tisíc korun kompenzace a nechal jí Hondu, kterou jsem jí koupil. Byt zůstal mně — byl koupený před manželstvím, díkybohu. Ale úspory, které jsem skládal dvacet let, se propadly pořádně. Musel jsem vytáhnout peníze z provozu, abych nemusel prodávat techniku a nepřišel o zakázky.

Ten večer přijel Olda bez zavolání. Přivezl láhev koňaku a dvě sklenice. Seděli jsme v kuchyni a on dlouho mlčel. Pak řekl:

„Pavle, nebudu ti dávat přednášku. Jsi dospělý chlap. Sám všechno chápeš. Ale žiješ, jsi zdravý, ruce nohy máš. Firma jede. A sám taky ještě nejsi k zahození, i když tě ta holka pocuchala. Ber to tak, že jsi z toho vyvázl.“

„Jaképak vyvázl, Oldo, je mi skoro šedesát,“ řekl jsem. „Skoro šedesát a začínám skoro od začátku.“

„Ne od začátku. Od začátku to bylo, když jsi v pětadvaceti jezdil s cizí liazkou. Teď máš dvanáct kamionů, klienty, jméno. To není nula. Je to mínus, ano. Ale mínus není nula. Vytáhneme to. Jsem u tebe.“

A opravdu byl. Dohodil mi pár zakázek přes známé, pomohl s refinancováním, když mě platby začaly tlačit ke zdi. Neopustil mě, neposmíval se, neříkal: „Vždyť jsem tě varoval.“

Na ženy jsem se po tom dlouho nemohl ani podívat. Už jsem si začínal myslet, že je konec — že je to tak, jak Tereza říkala, že už „na to nemám“. Jenže ne. Zaplaťpánbůh, Olda počkal na správnou chvíli, párkrát mě vytáhl do sauny s kamarádkami známých, mladými a veselými. A já pochopil: chlapi, ještě mě neodepisujte.

Terezu jsem viděl půl roku po rozvodu. Náhodou. V tom samém autosalonu AutoMorava v Brně — zajel jsem tam pro náhradní díly. Vrátila se tam.

Stála v hale. Jasně, už jí nebylo pětadvacet, ale vypadala ještě vyzývavěji: podpatky, pouzdrová sukně, halenka pořád o jeden knoflíček níž, než dovoloval dress code. Vedle ní muž kolem šedesátky: břichatý, v drahém kabátu, na zápěstí hodinky Breitling. Nakláněla se k němu, smála se, dotýkala se jeho ramene.

„Díváte se na čtyřiapadesátku? Výborná volba. Vy budete asi vážný podnikatel…“

Slovo od slova. Gesto od gesta. Stejný program, jen spuštěný na novém „klientovi“.

Ten chlap tál. Viděl jsem to na jeho tváři. Ten samý výraz, který jsem měl před šesti lety já: „Jsem neodolatelný. Ona je mladá kráska. Mám štěstí.“

Vyšel jsem ze salonu, sedl do auta a nějakou dobu jen nehybně seděl.

Pak jsem nastartoval a jel na základnu. Čekaly tam tři kamiony na servis a nová smlouva s masokombinátem. Život neskončil — jen se prodražil o jednu velmi drahou lekci.

Pánové, zapamatujte si: když je vám padesát a jí pětadvacet, nespěchejte věřit tomu, že se zrovna do vás bezhlavě zamilovala. Velmi často ji nezajímá vaše duše, ale vaše možnosti. A žádné zelené oči, krásné noci, slzy ani něžná slova neruší zdravý rozum. Myslete hlavou. Tou, která je nahoře. Ano, vím, mnozí řeknou, že jsem byl ukázkový vůl. Nebudu se hádat — budete mít pravdu. Ale ať je můj příběh pro někoho aspoň varováním.