„Já odpověď mám a vy ji dobře znáte. Jen ji odmítáte přijmout. Majitelkou bytu jsem já. Tereza v něm bydlet nebude.“
Jana hovor ukončila.
Petr stál u dveří a slyšel poslední slova.
„S matkou bys mohla mluvit slušněji.“
„Ne, Petře.“
„Jen se bojí o svou dceru.“
„Ať se bojí, jak chce. Do toho ale nemusí zatahovat můj majetek.“
Následující den Jana znovu zavolala nájemnici a potvrdila jí, že se nemusí nikam stěhovat. Dokonce jí nabídla novou smlouvu na dva roky. Žena s úlevou souhlasila. Jana pak osobně odjela do garsonky a nechala vyměnit zámek.
Náhradní klíč se dříve bezstarostně povaloval v jejich společném bytě. Teď se rozhodla, že ho bude mít výhradně u sebe.
Dvouletá smlouva nebyla ukvapenou pomstou. Jana si pečlivě prošla všechny podmínky, dobu nájmu s nájemnicí probrala a dokumenty podepsala až potom. Délka jí vyhovovala. Byt pronajímat nepřestane a poslední události jí jen připomněly, že musí svůj majetek chránit před svévolnými rozhodnutími příbuzných.
Výměna zámku měla také praktický důvod. Starý fungoval dobře, ale náhradní klíče byly doma, kde k nim měl Petr volný přístup. Po jeho telefonátu s nájemnicí už Jana nechtěla připustit ani teoretickou možnost, že si klíče vezme a bez jejího vědomí uskuteční další „rodinné rozhodnutí“. Nájemnice dostala vlastní sadu a náhradní klíč nosila Jana stále u sebe.
Právě to Petra rozzuřilo nejvíc.
„Ty si vážně myslíš, že bych bez dovolení vlezl do tvého bytu?“
„Ještě před dvěma dny by mě ani nenapadlo, že budeš volat mé nájemnici.“
„To jsou přece dvě úplně odlišné věci!“
„Pro mě už mezi nimi skoro žádný rozdíl není.“
„Takže jsem podle tebe tak nespolehlivý, že přede mnou musíš schovávat klíče?“
„Nic neschovávám. Jen nedávám přístup k majetku lidem, kteří ho mohou použít bez mého souhlasu.“
Klidná odpověď Petra zasáhla víc než samotná výměna zámku. V Janině počínání viděl důkaz nedůvěry, ale odmítal uznat, že jí k němu sám dal vážný důvod.
Když se dozvěděl o nové smlouvě, nevnímal ji jako zákonné rozhodnutí majitelky, ale jako úmyslnou urážku.
„Podepsala jsi smlouvu na dva roky schválně?“
„Ano. Zcela vědomě.“
„Chtěla jsi mi ukázat, že na mém názoru vůbec nezáleží?“
„Tvůj názor jsem vyslechla. Potom jsem sama rozhodla, co udělám se svým bytem.“
„Jednáš se mnou, jako bych byl cizí člověk.“
„Ani cizí člověk by nevolal mé nájemnici a neoznamoval jí, že musí byt opustit. Cizí lidé většinou alespoň znají hranice svých pravomocí.“
„Po tomhle už nevím, proč jsme vůbec zakládali rodinu.“
„Víš, že si v posledních dnech kladu stejnou otázku?“
Petr čekal, že se Jana lekne možného konce manželství. Dřív podobné hádky končily obvyklým usmířením. Jeden z nich změkl, napětí opadlo a společný život pokračoval. Tentokrát však Jana odmítla předstírat, že se nic zásadního nestalo.
Několik následujících dní žili spíš jako sousedé než jako manželé. Petr byl podrážděný, odpovídal jednoslovně a čas od času znovu připomněl Terezinu situaci. Jana už neměla sílu mu všechno vysvětlovat.
„Své rozhodnutí jsem řekla.“
„Tebe vůbec nezajímá, že moje sestra má potíže?“
„Její bydlení si musí vyřešit sama.“
„S tebou se nedá žít!“
„Možná máš pravdu.“
Po několika dnech začal Petr balit své věci.
Dělal to pomalu a nápadně, jako by čekal, že ho Jana zastaví. Nejdřív ukládal oblečení, potom boty a nakonec vytáhl ještě jednu cestovní tašku. Jana se neptala, kam odejde. Odpověď byla jasná.
„Zatím budu u mámy,“ oznámil Petr.
„Dobře.“
„A to je všechno, co řekneš?“
„Jakou odpověď jsi čekal?“
„Třeba že ti není jedno, jestli odcházím, nebo zůstávám.“
Jana se podívala na sbalené tašky.
„Není mi to jedno. Ale nedovolím ti rozhodovat o mých bytech jen proto, abys změnil názor a zůstal doma.“
„O takové dovolení jsem nikdy nežádal!“
„Protože sis rovnou usmyslel, že ho nepotřebuješ.“
Petr odešel přesvědčený, že stačí trochu času a Jana změkne. Čekal, že mu během několika dnů zavolá. Vždyť spolu žili šest let, měli společné zvyky, každodenní život i vzpomínky. Podle něj to všechno muselo převážit nad obyčejnou hádkou kvůli bytu.
Jana mu však nezavolala.
První týdny u matky Petr téměř každý den kontroloval telefon. Občas schválně nevolal, aby první krok k usmíření udělala právě Jana. Představoval si, že ho po její prosbě vezme zpět a později bude možné opatrně znovu otevřít otázku Terezy.
Jana ale jeho scénář nehodlala naplnit. Neprosila ho, aby se vrátil, ani nenabízela ústupky. Na zprávy týkající se běžných věcí odpovídala krátce a věcně. Jakmile Petr začal mluvit o sestře, rozhovor ukončila.
Marie nejprve plně stála na synově straně. Také věřila, že se snacha chvíli urazí a potom sama Petra požádá, aby se vrátil. Čas však plynul a v matčině bytě přibývaly synovy věci. Jeho pobyt postupně přestal působit jako projev rodinné soudržnosti a začal být nepříjemnou každodenní zátěží.
„Petře, mohl bys už konečně rozbalit ty krabice?“ bručela Marie.
„Mami, jsem tu jen dočasně.“
„Ať dočasně, nebo ne, zabírají místo pořád.“