Petr byl čím dál podrážděnější. Připadalo mu nespravedlivé, že jeho vlastní matka začíná být z jeho pobytu nespokojená, když právě její snaha zajistit Tereze bezplatné bydlení odstartovala všechny potíže. Marie však žádnou vinu necítila. Byla přesvědčená, že kdyby Jana souhlasila s rozumným návrhem, nic z toho by se nestalo.
Brzy poznala i druhou, mnohem méně příjemnou stránku rodinné pomoci. Petr nepřijel na několik nocí s malou taškou. Zabral celý pokoj, přivezl si značné množství věcí a dal jasně najevo, že u matky hodlá zůstat tak dlouho, dokud se k Janě nevrátí.
Také Tereza začala matčin byt navštěvovat častěji. Společně s bratrem dál mluvili o Janině garsonce, jako by její odmítnutí ještě nic neznamenalo a vytrvalým čekáním bylo možné situaci změnit.
„Dlouho sama nevydrží,“ tvrdil Petr. „Nakonec pochopí, že se mýlila, a ozve se.“
„A co bude s bytem?“ ptala se Tereza.
„To také vyřešíme.“
„To mi slibuješ už dlouho.“
„Své slovo neberu zpět.“
Tereza Petrovi věřila od samého začátku. Dokonce kvůli jeho slibům odmítla jinou možnost pronájmu, která byla výrazně levnější. Teď už tento byt nebyl k dispozici a za své současné bydlení musela dál platit vysokou částku.
Marie mezitím začala být se synem stále nespokojenější. Dokud Petr žil s Janou, snadno se mluvilo o nezištné pomoci příbuzným. Jakmile se dospělý syn nastěhoval do jejího bytu, přivezl si věci a nejevil známky brzkého odchodu, dostala rodinná solidarita úplně jiný význam.
„Petře, jak dlouho tu ještě hodláš zůstat?“ zeptala se jednoho dne.
„Dokud se Jana nepřestane chovat tvrdohlavě.“
„A když bude dál trvat na svém?“
„Dřív nebo později změní názor.“
„Jenže už uběhla docela dlouhá doba.“
„No a?“
„Nic. Jen jsi původně říkal, že zůstaneš pár dní.“
„Mami, moje rodina se rozpadá a ty řešíš nějaký pokoj!“
Marie neodpověděla, její podráždění však nezmizelo.
Jana mezitím klidně žila sama ve svém dvoupokojovém bytě. Po mnoha měsících poprvé nemusela každý den poslouchat, jak příbuzní potřebují její nemovitost. Nájemnice dál bydlela v garsonce podle nové smlouvy a třicet pět tisíc korun pravidelně přicházelo na Janin účet. Zámek byl vyměněný a náhradní klíč už doma nenechávala.
Petr se jí několikrát pokusil dovolat. Nejprve psal zdrženlivě, potom přešel k výčitkám.
„Hodláš naši situaci vůbec nějak řešit?“ zeptal se při jednom z telefonátů podrážděně.
„Já už ji vyřešila.“
„Co přesně jsi vyřešila?“
„Tereza můj byt nedostane.“
„Ptám se na náš vztah!“
„Náš vztah se z nějakého důvodu pořád točí kolem mého bytu.“
„Protože se pro tebe nemovitost stala důležitější než vlastní manžel!“
„Petře, odejít z domu ses rozhodl sám.“
„Protože jsi mě ponížila!“
„Jak?“
„Hned po naší hádce jsi podepsala smlouvu na dva roky. Jako bys mi to dělala naschvál.“
„Udělal jsem to proto, abys už cizím lidem nesliboval, že za dva měsíce opustí můj byt.“
„Právě proto! Vůbec mi nevěříš!“
Jana mu ani nemusela připomínat, proč o důvěru přišel. Petr velmi dobře věděl, čím to začalo.
Tři měsíce po jeho odchodu podala Jana žádost o rozvod.
Pro Petra to byla těžká rána, přestože celé tři měsíce bydlel u matky a čekal, až Jana ustoupí jako první. Nejvíc ho zasáhla otázka majetku. Až do poslední chvíle doufal, že se mu podaří nějak prosadit, aby byl alespoň druhý byt považován za společný. Tvrdil, že peníze z jeho pronájmu byly po léta používány na potřeby obou manželů.
„Takže nemám nárok vůbec na nic?“ zeptal se Jany při jednom z posledních rozhovorů.
„Co přesně máš na mysli?“
„Oba byty zůstanou tvoje?“
„Oba jsem koupila dávno před svatbou.“
„A těch šest let společného života neznamená vůbec nic?“
„Pokud jde o vlastnictví těchto bytů, ne.“
„To se ti hodí.“
„Petře, slyšíš, jak absurdně to zní? Nejprve jsi bez mého svolení slíbil jeden byt své sestře a teď se zlobíš, že po našem rozchodu zůstane můj?“
„Já se nezlobím. Jen připomínám, že jsme šest let byli jedna rodina.“
„Ano, byli. Dokud sis nezačal myslet, že rodinný vztah ti automaticky dává právo nakládat s cizím majetkem.“
Tereza se do slíbeného bytu nikdy nenastěhovala.
Navíc se její vztah s Petrem výrazně zhoršil. Nejdřív trpělivě čekala, až bratr svůj slib splní. Postupně pochopila, že na Janu žádný vliv nemá. Když bylo definitivně jasné, že Jana nájemnici nevyhodí a byt Tereze nepřenechá, vzpomněla si na levnější podnájem, který kvůli Petrovi odmítla.
„Proč jsi mě přesvědčoval, že je všechno skoro vyřešené?“ zeptala se rozzlobeně.
„Protože jsem o tom skutečně nepochyboval.“
„O čem jsi mohl být tak jistý? O osudu bytu, který ti ani nepatří?“
„Ty taky nezačínej.“
„Kvůli tvým slibům jsem přišla o dobré bydlení!“
„Chtěl jsem ti pomoct.“
„A komu jsi nakonec pomohl?“
Petr na to nedokázal odpovědět.
Po rozvodu si musel pronajmout samostatný pokoj. Zůstávat u matky bylo čím dál složitější a Marie už ani neskrývala, jak ji přítomnost dospělého syna vyčerpává. Tereza si dál sama platila svůj nájem. Ze slíbeného bytu nebyl ani dar, ani bezplatné bydlení, ani rychlé stěhování.
Marie přesto svůj názor na Janu nezměnila. Bývalá snacha pro ni zůstala lakomou a bezcitnou ženou, která postavila nemovitost nad potřeby rodiny. V jejích očích bylo všechno jednoduché: jedna žena má dva byty, druhá žádný, a ta první se tedy musí podělit.
Ještě dlouho po rozvodu Janě chodily zprávy od bývalých příbuzných. Někdy psala Marie, jindy Tereza. Používaly různá slova, ale jejich výčitka byla vždy stejná: Jana mohla jediným rozhodnutím zajistit Tereze šťastnou a stabilní budoucnost, jenže se k tomu vědomě odmítla odhodlat.
Jana zpočátku odpovídala stručně a klidně. Znovu opakovala svůj postoj, který všichni znali. Časem však přestala na podobné zprávy reagovat úplně.
Její garsonka dál přinášela pravidelný příjem. Nájemnice v ní klidně bydlela podle dvouleté smlouvy a třicet pět tisíc korun každý měsíc přicházelo Janě na účet. Změnilo se jen jedno: v jejím vlastním domově už nikdo nerozhodoval, komu připadá její byt, ani se nepokoušel určovat, jak má nakládat s penězi, které si díky vlastnímu majetku vydělává.