„Proč to schválně nafukuješ? Tereza přece není cizí člověk!“
„Tobě je to sestra. Pro mě je to příbuzná mého manžela, které jsem nikdy nic neslíbila.“
„Jsme šest let manželé! Za tu dobu se ti moje rodina nestala rodinou?“
„Nemíchej dohromady dvě různé věci. S tvými příbuznými jsem vycházela dobře, dokud nezačali rozdělovat můj majetek.“
„Nikdo nic nerozděluje!“
„Už jsi přikázal mé nájemnici, aby se odstěhovala. Co přijde dál? Sepíšeš za mě darovací smlouvu?“
Petr nervózně přecházel po místnosti.
„Podívej se na to rozumně. Tvůj byt vydělává třicet pět tisíc. Tereza má šedesát a velkou část platu dává za nájem. Copak nechápeš, kdo bydlení potřebuje víc?“
„Chápu jen to, že majitelkou bytu jsem já.“
„Pořád opakuješ totéž!“
„Protože je to právní skutečnost. Byt jsem koupila před svatbou. Stejně jako tenhle dvoupokojový, ve kterém teď stojíme. Proč sis vůbec myslel, že máš právo rozhodovat o jediném z nich?“
„Protože jsem tvůj manžel!“
„A od kdy ti postavení manžela dovoluje slibovat můj majetek své sestře?“
„Snažil jsem se pomoct rodině!“
„Za cenu toho, co patří mně.“
Jana okamžitě znovu zavolala nájemnici. Omluvila se za vzniklý zmatek a jasně jí vysvětlila, že žádné vystěhování za dva měsíce nehrozí. Všechny záležitosti týkající se nájmu má řešit výhradně s ní. Žena si zjevně oddechla. Přiznala, že Petrův telefonát ji zaskočil, protože dosud vždy jednala jen s majitelkou. Muž se však představil jako její manžel, a tak se s ním nechtěla hádat.
Po tomto rozhovoru Janin vztek ještě zesílil. Petr se neomezil na plané sliby matce nebo sestře. Začal svůj plán uskutečňovat. Zavolal nájemnici, určil termín vyklizení a prakticky jí oznámil, že si musí najít jiné bydlení. To všechno bez vědomí skutečné majitelky.
Když se Jana vrátila do obývacího pokoje, Petr stále nechápal, že udělal něco vážného. Své jednání vydával za obyčejnou organizační opatrnost.
„Jen jsem myslel na termíny,“ vysvětloval. „Představ si, že bys souhlasila až za měsíc a nájemnice by potom řekla, že potřebuje ještě půl roku. Ty bys byla naštvaná také.“
„Opravdu se mě snažíš přesvědčit, že jsi to udělal kvůli mému pohodlí?“
„Chtěl jsem, aby měli všichni dost času se připravit.“
„Všichni kromě mě. Mně ses ani nezeptal. Jednoduše jsi rozhodl za mě.“
„Spoléhal jsem na to, že budeš souhlasit.“
„A právě v tom je problém, Petře. Předem sis rozhodl, že na mém názoru nezáleží.“
Petr se k ní prudce otočil.
„Ty pořád jen počítáš! Kolik peněz, kolik bytů, kdo komu co dluží. Nedokážeš někdy pomoct blízkým bez počítání?“
„Samozřejmě, že dokážu. Ale pomáhat máš vlastním majetkem a vlastními penězi.“
„Co tím chceš říct?“
„Chceš Tereze usnadnit život? Přispívej jí ze svého platu, plať jí nájem nebo jí pomoz našetřit na první vklad. Ale můj byt už nikomu neslibuj.“
Petr chvíli mlčel a pak vytáhl další argument.
„Peníze z pronájmu tvého bytu jsme přece roky používali na společné výdaje.“
„Ano, používali. A co z toho vyplývá?“
„Že to není tak jednoduché, jak se snažíš tvrdit.“
Jana zpozorněla.
„Kam tím míříš?“
„Nikam konkrétně. Jen není správné předstírat, že ten byt nemá s naší rodinou nic společného.“
„Příjem z nájmu jsem používala i na naše společné potřeby. To z tebe ale neudělalo spolumajitele.“
Petr podrážděně mávl rukou.
„S tebou se nedá vůbec domluvit!“
„Domluvit se se mnou dá. Jen za mě nesmíš rozhodovat a potom očekávat, že se svým rozhodnutím budu souhlasit.“
Ještě téhož večera Janě zavolala Marie.
Nejdřív chtěla hovor ignorovat. Nakonec ho však přijala. Teď už opravdu potřebovala vědět, jak daleko příbuzní zašli.
„Jano, co jste zase provedli?“ zeptala se Marie podrážděně, aniž by pozdravila. „Petr říká, že jsi udělala další scénu.“
„Další?“
„Nechytej mě za slovo. Vždyť jsme to s tebou probíraly úplně v klidu.“
„Vy jste probíraly, co udělat s bytem, který patří mně.“
„Protože můžeš pomoct člověku z rodiny! Tereza dává skoro polovinu výplaty nějakému cizímu majiteli. A ty máš celý byt, který nevyužíváš.“
„Já ho využívám.“
„Vždyť v něm nebydlíš.“
„Protože ho pronajímám.“
„Kvůli ubohým třiceti pěti tisícům se snad nechceš rozhádat s celou rodinou?“
„Vztahy nekazím já. Jen odmítám odevzdat Tereze svůj byt.“
„Proč hned mluvíš o odevzdání? Nejdřív by tam mohla jen bydlet a potom by se vidělo.“
„Později jste navrhovala, aby se na ni byt rovnou přepsal.“
Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho.
„Mladá žena potřebuje stabilitu a jistotu.“
„Tak ať si pořídí vlastní bydlení.“
„Víš vůbec, jak těžké je to při platu šedesát tisíc?“
„To není můj problém.“
„Tobě se to mluví. Dva byty, další příjem. Ostatní se musí starat sami o sebe.“
Jana při jejích slovech definitivně pochopila, že nešlo o náhodně vyslovený nápad. Marie skutečně považovala druhý byt za společný rodinný zdroj, který má připadnout tomu, kdo ho podle ní potřebuje víc. Petr nejprve tvrdil, že matka jen příliš mluví, a potom sám začal jednat přesně podle jejího scénáře.
„Marie, o téhle věci už se nehodlám bavit,“ řekla Jana pevně.
„Samozřejmě. Když nemáš co říct, raději rozhovor ukončíš.“