„Máma říká vždycky první věc, která ji napadne. Taková prostě je.“
„Petře, napadlo ji darovat můj byt tvé sestře.“
„Nikdo ti ho přece nevezme násilím.“
„Zatím jen hledáte nejvhodnější způsob, jak ho předat někomu jinému.“
Petr se zasmál, objal ji a ujistil ji, že z obyčejného rodinného rozhovoru dělá tragédii. Jana ještě doufala, že ten nesmyslný nápad postupně zmizí.
Nezmizel.
Petr začal stále častěji opakovat matčiny argumenty. Nikdy Janě přímo nepřikázal, co má udělat, ani jí nevyhrožoval. Místo toho znovu a znovu připomínal, že Tereza je v těžké situaci, že nájmy rostou a že třicet pět tisíc pro Janu přece není tak vysoká částka, aby kvůli ní ničila vztahy s rodinou.
„Tak mi řekni, jak vysoká částka už podle tebe význam má?“ nevydržela jednoho dne Jana.
„Nemusíš chytat každé moje slovo.“
„Já nic nechytám. Opravdu chci vědět, jakou cenu musí mít můj majetek, aby sis připustil, že s ním smím nakládat sama.“
„Zase schválně překrucuješ, co říkám.“
„Ne, Petře. Ptám se naprosto konkrétně.“
Petr neodpověděl. Za jeho klidem se však skrývalo rozhodnutí, o kterém Jana zatím neměla tušení.
Po rozhovoru o převodu bytu se vztahy mezi Janou a Marií ochladily. Tchyně sice nevyvolávala otevřené hádky, téměř každé setkání však doprovodila nepříjemnou poznámkou. Jednou si stěžovala, že majitel Terezina bytu je opět s něčím nespokojený. Podruhé varovala před dalším zvýšením nájmu. Jindy významně poznamenala, že někteří lidé mají hned několik bytů, zatímco jiní se roky stěhují z podnájmu do podnájmu.
Jana se nenechávala vyprovokovat. Opakovaně vysvětlovala, že byt nehodlá prodat, darovat ani přenechat Tereze. Nájemnice zůstane bydlet tam, kde je, a podmínky nájmu se nezmění. Jana věřila, že pevné, ale klidné odmítnutí časem příbuzné odradí.
Stal se pravý opak. Její klid považovali za nejistotu. Marie usoudila, že snachu musí přesvědčovat ještě důrazněji, a Petr přestal její odmítnutí vnímat jako konečné.
„Dneska nechceš, ale časem sama pochopíš, že takhle to bude správně,“ prohlásil jednou.
„Já už teď přesně chápu, že by to bylo úplně špatně.“
„Ty každou prosbu vnímáš jako útok na svůj majetek.“
„A jak jinak to mám vnímat, když už tři měsíce probíráte, komu můj byt dát?“
Petr se tehdy nehádal. O několik dní později se však zeptal, kdy končí nájemní smlouva s Janinou nájemnicí. Jana mu datum klidně řekla, aniž by tušila, že se neptá z pouhé zvědavosti.
Jednoho všedního večera se Jana vrátila z práce o něco dřív. Petr už byl doma a seděl v obývacím pokoji s telefonem v ruce. Na stolku stál hrnek a na pohovce leželo jeho domácí oblečení. Všechno působilo obyčejně. Nic nenaznačovalo, že právě za několik minut skončí jejich šestileté manželství.
Jana si sotva stačila zout boty, když zazvonil telefon.
Volala žena, která si pronajímala její druhý byt. Jana hovor okamžitě přijala.
„Dobrý večer, poslouchám.“
Nejdřív předpokládala, že jde o další platbu nebo drobnou poruchu v bytě. Nájemnice však mluvila nejistě, jako by se bála, že se nechtěně zaplete do nějakého rodinného konfliktu.
„Jano, promiňte, že obtěžuji. Potřebovala bych si ověřit jednu věc. Opravdu se musím za dva měsíce vystěhovat?“
Jana zůstala stát uprostřed pokoje.
„Prosím? Co jste říkala?“
„Volal mi muž, představil se jako váš manžel a řekl, že asi za dva měsíce bude byt potřebovat vaše příbuzná. Doporučil mi, abych si začala hledat jiné bydlení. Chtěla jsem si ověřit, kolik času skutečně mám.“
Jana se pomalu otočila k obývacímu pokoji.
Petr se na ni díval. Z jeho napjatého výrazu okamžitě pochopila, že ví, kdo je na druhé straně telefonu a o čem spolu mluví.
„Zavolám vám zpátky,“ řekla stručně a hovor ukončila.
Petr mlčel.
„Volal jsi jí?“
„Jano, nezačínej hned dělat scénu.“
„Ptám se, jestli jsi mluvil s mou nájemnicí.“
„Jen jsem ji předem upozornil. Co je na tom špatného? Potřebuje přece čas najít si jiné bydlení.“
Jana si ho několik vteřin prohlížela. Už nešlo o Mariiny nápady ani o Terezina přání. Její vlastní manžel sám zavolal nájemnici a oznámil jí rozhodnutí, které majitelka bytu nikdy neučinila.
„Jaké jiné bydlení?“ zeptala se pomalu. „Proč by se vůbec měla stěhovat?“
„Protože se tam za pár měsíců mohla nastěhovat Tereza. Myslel jsem, že do té doby přestaneš být tak tvrdohlavá.“
„Cože?“
„Jano, uklidni se. Odmítáš to jen z trucu. Když se nad tím člověk zamyslí, není na mém návrhu nic strašného.“
„Ty jsi tedy své sestře slíbil můj byt?“ Janě se třásl hlas rozhořčením. „Ten byt jsem koupila ještě před naší svatbou! A tvoje matka si myslí, že ho musím darovat její milované dceři? Ať jí sama koupí byt! Nikdo z vás už nebude rozhodovat o mém majetku!“
Petr prudce vstal.
„Já nikomu nic nedaroval!“
„Tak proč jsi jí řekl, že musí byt opustit?“
„Jen jsem ji upozornil, že ho možná budeme potřebovat.“
„Řekl jsi jí, aby se za dva měsíce vystěhovala!“
„Protože jsem počítal s tím, že do té doby dostaneš rozum!“
Jana se krátce zasmála, protože tomu nemohla uvěřit.
„Takže moje jasné ne jsi považoval za dočasné zdržení? Prostě jsi chtěl počkat, až ustoupím?“