Deset let pronásledoval přízrak. Kontroloval každou zprávu o dívce správného věku s popáleninou u klíční kosti. Pokaždé našel něčí jiné dítě.
Pátrání nezastavil proto, že by skutečně uvěřil v její smrt. Později Elišce přiznal, že tomu hluboko uvnitř nikdy nevěřil. Zastavil ho pouze Martinin zoufalý hlas, který ho prosil, aby alespoň na chvíli dovolil ráně zacelit se.
Po dalších dvacet let nosil polovinu přívěsku pod košilí u srdce. Jako by tím čekal na návrat světla, které kdysi slíbil chránit.
Eliška stála mezi dvěma životy, které zatím nedokázala spojit. Mezi tím, který prožila, a tím, o který byla připravena dřív, než si ho stačila zapamatovat.
Část 13 — Okamžitá chamtivost
Pak se změnil Viktorův výraz.
Hanba zmizela.
Na jejím místě se okamžitě a bez jakéhokoli zakrytí objevila chamtivost.
„Miláčku!“ zvolal a pokusil se ji obejmout kolem pasu. „Vždycky jsem věděl, že v tobě je něco výjimečného. Pane Falknere, přísahám, každý den jsem s ní jednal jako s královnou.“
Eliška ustoupila, aby se jí nedotkl.
„Nesahej na mě.“
Právě rychlost jeho proměny jí konečně vysvětlila všechno.
Nešlo jen o to, že Viktor miloval peníze a společenské postavení. To pochopila už dávno. Možná by dokázala odpustit člověku, který je pouze ctižádostivý.
Ale Viktor se nezměnil postupně.
Ještě před minutou ji posílal k toaletám, protože se za ni styděl. Jakmile se ukázalo, že je dědičkou muže, jehož se snažil celý večer ohromit, stala se pro něj náhle cennou.
Jako by někdo otočil mincí.
Jedna její strana byla bezcenná a druhá neocenitelná.
To znamenalo, že jeho předchozí pohrdání i nynější obdiv vycházely ze stejného místa. Viktor ji nikdy neviděl jako člověka. Vždycky vnímal pouze její hodnotu a podle ní si vybíral výraz v obličeji.
Před hodinou pro něj byla trapnou manželkou.
Teď byla dědičkou.
V jeho očích nebyla nikdy nic jiného než číslo v pomyslném finančním výkazu. Jen upravil částku.
Eliška se dívala na muže, s nímž kdysi vstoupila do manželství, a cítila, jak z ní poslední zbytek citu tiše odchází.
Část 14 — Poprvé jasně
Viktor rychle zamrkal.
„Eliško, miláčku, všichni jsou teď rozrušení—“
„Ne,“ odpověděla klidně a chladně. „Poprvé za pět let vidím všechno naprosto jasně.“
Kolem nich zavládlo ticho.
„Před hodinou jsi mi přikázal, abych se schovala u toalet, protože ses za mě styděl,“ pokračovala. „Pět let jsi se vysmíval památce ženy, která mě živila, když jsem neměla vůbec nic. Choval ses k mé minulosti, jako by byla špínou, kterou je třeba ukrýt.“
Viktor zbledl.
„A teď, když se ukázalo, že jsem dcerou tvého šéfa, jsem ti najednou dost dobrá?“
Eliška nekřičela.
Právě proto ji poslouchal celý sál.
Křičící ženu lze snadno označit za hysterickou. Viktor by byl nejspíš rád, kdyby ji za takovou mohli prohlásit i tentokrát. Celých pět let ji přesvědčoval, že její bolest je přehnaná, a že veřejný výbuch by pouze dokazoval jeho pravdu.
Eliška však scénu neudělala.
Před desítkami svědků klidným hlasem vyjmenovala fakta. A právě absence emocí způsobila, že působila ještě krutěji.
Každý přítomný si dokázal udělat jednoduchý výpočet.
Před hodinou: Schovej se u toalet.
Teď: Miláčku, vždycky jsem věděl, že jsi výjimečná.
Obě Viktorovy podoby nemohly být současně upřímné. Propast mezi nimi byla veřejným přiznáním, které si vytvořil sám během několika minut.
Eliška po celé roky nevěřila vlastnímu úsudku, protože ji Viktor pomalu přesvědčil, že bolest není důsledkem jeho krutosti, ale její nedostatečnosti.
Teď všechno viděli i ostatní.
A ona se poprvé vrátila k jistotě, kterou jí psychický nátlak vzal jako první: k vědomí, že to, co se děje, vnímá správně.
Nic v životě ještě nikdy neviděla tak jasně.
Část 15 — Miluješ jen postavení
Investoři stojící poblíž na Viktora hleděli s otevřeným odporem.
„Eliško, nedělej to tady před všemi,“ namítl.
„Milujete společenské postavení,“ řekla tak hlasitě, aby ji slyšel celý sál. „Mě jste nikdy nemiloval.“
Václav se postavil.
Když se obrátil k Viktorovi, jeho tvář zledovatěla.
„Od této chvíle už pro mou společnost nepracujete,“ řekl tiše. „A jestli v sobě máte ještě špetku rozumu, zmizíte mi z očí dřív, než se rozhodnu věnovat část svého času zničení všeho, co ve vašem životě ještě zůstalo.“
Viktor vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit na podlahu.
Část 16 — Hlavním vchodem
Toho večera Eliška opustila hotel hlavním vchodem po boku otce, kterého poznala teprve před několika minutami.
Už se neschovávala v koutě.
Už se nestyděla za své šaty.
A poprvé po letech se necítila sama.
Měla otce, své skutečné jméno a celou rodinu, která třicet let oplakávala prázdný hrob. Sama ještě netušila, jak všechno, co se stalo, přijme.
Když však vyšla do světel a položila ruku na Václavovu ohnutou paži, cítila, že se v ní konečně tiše otevřely dveře, které byly celý život zamčené.
Cestou chodbou si uvědomila, že jde úplně jinak než před hodinou.
Tehdy kráčela se shrbenými rameny a snažila se zabrat co nejméně místa, jako by se už dávno naučila být malá, aby manželovi nezpůsobila ostudu.
Teď měla rovná záda a zvednutou bradu.