To byly jediné stopy, které Eliška o svém původu znala: oheň, jizva a půlka stříbrného slunce.
Od chvíle, kdy jí Růžena šperk vrátila a požádala ji, aby se s ním nikdy nerozloučila, ho Eliška nosila každý den.
Jako dítě si celé hodiny otáčela přívěsek mezi prsty. Dotýkala se nečitelných znaků na jeho zadní straně a vymýšlela si příběhy o princezně, která zmizela, o ztroskotané lodi a rodině žijící daleko odsud.
Když dospěla, přestala snít. Přívěsek však dál nosila jako malou hřejivou tíhu u klíční kosti — jedinou věc, která k ní přišla z neznámého života před požárem.
Netušila, že je to pouze polovina něčeho většího.
Myslela si, že nepravidelný okraj vznikl časem, jako by se část kovu obrousila. Nikdy ji nenapadlo, že někde existuje druhá polovina a že ten zvláštní okraj není poškozením, ale tvarem vytvořeným proto, aby přesně zapadl do druhého dílu.
Celý život postavila na několika málo jistotách a na lásce ženy, která ji kdysi našla a rozhodla se, že to bude stačit.
Teď stála v koutě, kam ji Viktor poslal, a tiskla palec na roztřepené stříbro. Netušila, že za méně než hodinu se právě tento starý okraj dotkne jediné věci na světě, pro kterou byl vytvořen.
Část 5 — Dokonalý vůdce
Jakmile Viktor vstoupil do sálu, proměnil se v jiného člověka.
Usmíval se. Podával ruce. Hlasitě a přirozeně se smál mužům, jejichž majetek se počítal v miliardách.
Eliška zůstala u stolu s dezerty a předstírala, že si nevšímá, jak pečlivě se vyhýbá jeho pohledu.
Tuto proměnu za pět let viděla mnohokrát. Přesto ji pokaždé zneklidnila.
Viktor dokázal okouzlit celé shromáždění vlivných lidí. Byl vřelý, vtipný, zajímavý a velkorysý — přesně takový muž, v jehož blízkosti chtěl být každý.
Stejný byl kdysi na klinice. Stejného muže si Eliška zamilovala.
Postupně však pochopila, že to všechno je jen vystoupení. Maska, kterou si nasazoval před lidmi, jejichž názory mu mohly prospět. Před nikým, kdo mu nemohl nic nabídnout, ji nepotřeboval.
Skutečný Viktor byl chladný, vypočítavý a mlčky pohrdavý.
Dlouho věřila, že opravdový je ten laskavý muž a chlad je jen dočasná nálada. Čekala, že se teplo jednou vrátí spolu s ním domů.
Teď už věděla, že to bylo obráceně.
Viktor byl ve skutečnosti chladný člověk.
A vřelost používal jako nástroj.
Eliška si vzala nástroj za muže a pět let čekala, až se vrátí někdo, kdo pod maskou nikdy nebyl.
U stolu s dezerty cítila pod obvyklým ponížením něco nového a překvapivě jasného. Nebyl to už smutek. Ten v ní dávno dohořel.
Vtom se otevřely dveře.
Do sálu vstoupil majitel společnosti.
Část 6 — Václav Falkner
Jmenoval se Václav Falkner. Bylo mu sedmdesát dva let a založil telekomunikační společnost, jejíž jméno znali všichni přítomní.
Jeho jediný souhlas dokázal během jediného večera něčí kariéru vytvořit, nebo zničit.
Vstoupil s tichou, naprostou autoritou. Po jeho boku kráčela jeho sestra Marta a několik kroků za nimi šli ochránci.
Viktor se k němu téměř rozběhl.
„Pane Falknere,“ vyhrkl. „Je pro mě obrovská čest, že jste přišel.“
Václav mu bez úsměvu stiskl ruku.
„Bylo mi řečeno, že jste dnes dorazil se svou ženou.“
Viktor ztuhl.
„Ano, pane. Ona… je někde tady. Je poněkud nesmělá. Na takovou společnost není zvyklá.“
Otráveně mávl rukou směrem k Elišce.
Část 7 — Pomocnice na akci
Přestože ji uvnitř spalovalo ponížení, narovnala ramena a pomalu se vydala k nim.
„Tohle je pan—“ začal Viktor spěšně. „Eliška dnes pomáhá s organizací akce.“
Václav k ní natáhl ruku? Ne. Jen se na ni zadíval.
Jeho pohled se náhle zastavil na přívěsku u jejího krku.
Barva mu během okamžiku zmizela z tváře.
Marta, která stála vedle něj, zalapala po dechu a zakryla si ústa oběma rukama.
Viktor se nervózně zasmál.
„Ach, toho starého krámu si nevšímejte,“ prohodil. Eliščinu ruku sevřel příliš silně. „Vždycky jí říkám, aby při oficiálních příležitostech nenosila harampádí z blešího trhu.“
Pak se k ní sklonil.
„Vrať se do kouta, Eliško. Děláš mi ostudu.“
Část 8 — Sundej z ní ruce
Nikdo v sále nedokázal předvídat, co bude následovat.
Václavův hlas zahřměl prostorem jako bouřka.
„Sundej z ní ruce. Okamžitě.“
Nastalo absolutní ticho.
Bylo to zvláštní ticho, které vzniká ve chvíli, kdy si mnoho lidí současně uvědomí, že se pod jejich nohama pohnula zem, přestože zatím nevědí proč.
Celý večer se přítomní snažili přiblížit k Václavu Falknerovi, získat jeho přízeň a upoutat jeho pozornost. Teď všichni viděli, že svého manželku, kterou Viktor vydával za pomocnici, poslal do kouta.
A hněv nejmocnějšího muže v sále se neobrátil proti soupeři ani neopatrnému zaměstnanci.
Směřoval k Viktorovi — kvůli ženě, za kterou se právě veřejně styděl.
Viktor ji okamžitě pustil.
„Pane, já…“
Václav se na něj ani nepodíval.
Pomalu přistoupil k Elišce. Oči se mu leskly slzami.
„Ten přívěsek,“ zašeptal. „Odkud ho máš?“
Část 9 — Požár před třiceti lety
Eliška polkla.
„Patřil ženě, která mě vychovala,“ odpověděla opatrně. „Našla mě před třiceti lety po požáru auta nedaleko města. Měla jsem vysokou horečku, popáleninu u klíční kosti a tenhle přívěsek.“
Z Marty se vydral zlomený vzlyk.