Aleš se otočil.
„Simono, třikrát jsi slyšela, že odjíždíme.“
„Ale my už jsme tady!“
„To byla vaše volba.“
„A co dítě?!“
Adam v tu chvíli klidně hrál na telefonu a ze všech přítomných vypadal, že ho celá situace trápí nejméně.
„S dítětem můžete jet domů.“
„Máma z vás dostala tlak!“
„Máma ho dostala proto, že se rozhodla, že pro ni slovo ‚ne‘ neplatí.“
Valentina se chytila za hruď.
„Podívej, kam tě přivedla…“
Aleš se náhle usmál.
„Ne, mami.“
Podíval se na Markétu.
„Spíš naopak.“
A seběhl dolů.
Na chodbě zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak o patro výš někdo otevírá dveře.
Markéta vzala svůj kufr.
Simona jí zastoupila cestu.
„Jsi spokojená?“
Markéta se zastavila.
„S čím?“
„Zničila jsi rodinu.“
Markéta se jí podívala přímo do očí.
„Rodina, Simono, nevypadá tak, že jeden člověk vaří, uklízí, snáší všechno a mlčí, zatímco ostatní tomu říkají tradice.“
Simona otevřela ústa.
Nestihla však odpovědět.
David nečekaně zvedl tašky.
„Jdeme.“
„Kam?!“ vykřikla Simona.
„Na nádraží.“
„Davide!“
Unaveně se na ni podíval.
„Říkal jsem ti už před týdnem, že když lidé desetkrát oznámí, že odjíždějí, tak nejspíš opravdu odjíždějí.“
„Na čí straně vlastně jsi?!“
„Na straně zdravého rozumu.“
Markéta se jen s námahou udržela, aby se nerozesmála.
Valentina se znovu pokusila protestovat.
„A co všechno to jídlo?!“
David pohlédl na tašky.
„Vezmeme ho.“
„Je tam tlačenka!“
„Výborně. Najíme se doma.“
Markéta vyšla na chodbu.
Zavřela dveře.
Otočila klíčem.
Jednou.
Podruhé.
Cvak.
Tchyně na ni hleděla, jako by právě spáchala nejhorší zločin století.
„Ještě toho budeš litovat.“
Markéta schovala klíč do kabelky.
„Možná.“
Pak se usmála.
„Ale ne dnes.“
Z ulice se ozvalo zatroubení.
„Markéto!“ volal zdola Aleš. „Taxi je tady!“
Rozjela kufr ke schodům.
Za jejími zády pořád něco vykřikovala Simona.
Valentina rozhořčeně nadávala.
Tašky šustily.
Markéta už je však neposlouchala.
V přízemí na ni čekal manžel.
Když k němu došla, natáhl ruku.
Vložila do ní svou dlaň.
„Víš, že se mnou teď máma měsíc nepromluví?“ zeptal se.
„Jen měsíc?“
Aleš se zasmál.
Poprvé za poslední dva týdny upřímně.
Vyšli z domu.
Sníh houstl.
U auta už na ně Klára mávala.
„Tak co?“ zavolala. „Všichni žijí?“
Markéta se podívala na manžela.
Aleš pohlédl na ni.
„Dokonce víc než předtím.“
Naložili kufry do zavazadlového prostoru.
Alešovi znovu zazvonil telefon.
Na displeji svítilo:
„Máma“.
Podíval se na Markétu.
Pak hovor odmítl.
Telefon schoval do kapsy.
„Až do pátého ledna,“ řekl.
Auto se rozjelo.
Markéta sledovala, jak se jejich dům ve zasněženém zadním okně pomalu zmenšuje.
Po mnoha letech ji poprvé čekal Nový rok, který si nemusela zasloužit nekonečným vařením, trpělivostí ani snahou získat cizí uznání.
Čekal ji obyčejný svátek.
Obyčejný odpočinek.
A jejich vlastní život.
V domě přitom Valentina stále rozhořčeně vysvětlovala dceři:
„Já jsem vždycky říkala, že Markéta poštvala Aleše proti rodině!“
A na to jí nezvykle mlčenlivý David odpověděl:
„Ne, Valentino. Podle mě poprvé za deset let sám o něčem rozhodl.“
Po těchto slovech už mlčeli úplně všichni.