Klára se obrátila ke mně.
„Aleno, ty vážně dovolíš, aby mě tvůj manžel vyhodil z domu?“
„Petr tě nevyhazuje,“ řekla jsem. „Ale potřebujeme nějaký konečný termín.“
„Kvůli tomu, že nosím ručník?“
„Nejde jen o ručník.“
Vytáhla jsem toast z pánve dřív, než se připálil.
„Požádala jsem tě, abys u nás něco nedělala, a ty sis usmyslela, že nejdřív musíš posoudit, jestli je můj důvod dost dobrý.“
Klára si přitáhla ručník pevněji pod paží.
„Takže mě trestáte.“
„Požádala jsem tě, abys v mém domě něco nedělala.“
„Ne. Kdybych tě chtěl potrestat, nechal bych tě dál jíst Petrovy cereálie,“ vložila jsem se do toho. „Kupuje příšerné.“
Petr na mě ukázal prstem.
„To bylo zbytečné.“
Klára se neusmála.
„Zlomilo mi to srdce, Aleno. Nemám peníze. Ještě ani nemám práci.“
„Já vím.“
„Opravdu nemám peníze.“
„A proto ti dávám termín?“
„Dávám nám plán.“
„To je totéž.“
„Není.“
Podívala se na Petra.
„A ty? Celý týden ses ke mně choval, jako bych byla nějaký predátor.“
Petr vzal do ruky svůj hrnek.
„Ne.“
„Pokaždé, když jsem vešla do místnosti, odešel jsi.“
„Poprvé proto, že to bylo zvláštní,“ přiznal. „Potom jsem odcházel proto, že jsem nechtěl podporovat něco, s čím Alena nesouhlasila.“
„S čím přesně?“
„S tím, že jsi ji ignorovala.“
„Ať už jste si mysleli, že provádíte jakýkoli experiment, pořád ses mě snažila zatahovat do hádek s mou ženou.“
Klára tentokrát neměla připravenou rychlou odpověď.
Pak se podívala na mě.
„Řekla jsi mu, aby tohle říkal?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ani jsem nevěděla, že se na ty pokoje díval.“
Petr po mně krátce pohlédl.
„Asi jsem ti to měl říct.“
„Ano, asi měl.“
„Myslel jsem, že když řeknu ‚je to tvoje sestra‘, nechám tě tím řešit hranici, která se týká nás obou.“
Palcem přejel po uchu svého hrnku.
„Ve skutečnosti jsem tě nechal, abys ji nastavovala sama.“
Podívala jsem se na něj. To jsem nečekala.
Klára se nevěřícně zasmála.
„Výborně. Manželská poradna je u konce. Teď se můžu jít obléct?“
„Prosím.“
Otočila se ke schodům.
„A Kláro?“
Zastavila se.
„Jeden z těch pokojů je pořád volný. Žena, která ho pronajímá, ho může dnes odpoledne ukázat.“
Klára se k němu prudce obrátila.
„Ty jsi mi domluvil prohlídku?“
„Našel jsem nabídku,“ odpověděl Petr.
Vzala jsem mu telefon a podívala se na displej.
Byla na něm světlá ložnice v patře, společná kuchyně a malý dvorek.
Nic luxusního.
Nic hrozného.
Prostě pokoj.
Podala jsem telefon Kláře.
„Půjdeme se tam podívat.“
„Já se tam stěhovat nebudu.“
„Tak se nestěhuj. Pořád hledáme. Ale jestli tu chceš zůstat, potřebuju vidět, že děláš nějaký krok.“
Klára se zamračila.
„Nemůžeš mě k tomu nutit.“
„To máš pravdu.“ Položila jsem telefon na stůl. „Ale dokud budeme hledat další cestu, musí nějaká cesta vůbec existovat.“
Klára se na mě chvíli dívala.
Potom vystoupala po schodech.
Dveře se nahoře zavřely.
Petr si lokl kávy.
„Myslím, že to dopadlo docela dobře.“
„Ani slovo.“
„Rozumím.“
***
O dvacet minut později se Klára vrátila dolů v džínách a mikině. Přes jedno předloktí si přehodila nejošklivější starý župan, který našla v naší skříni s prádlem.
Když procházela kolem, shodila ho na židli.
„Spokojená?“
„Nadšená.“
Pokoj patřil ženě jménem Renáta. Byla přibližně stejně stará jako Klára a tři dny v týdnu pracovala z domova.
Dům byl malý, ale čistý.
Klára si ložnici prohlédla dvakrát. Podruhé otevřela skříň a zůstala uvnitř déle, než bylo nutné.
Renáta nám ukázala kuchyň.
„Je mi jedno, když budeš vařit pozdě večer,“ vysvětlila. „Jen po sobě uklidíš. Ve všední dny je po jedenácté ticho. Papírové potřeby kupujeme napůl.“
Klára přikývla.
„Je něco, co od člověka, se kterým bydlíš, potřebuješ?“ zeptala se Renáta.
Klára vypadala zaskočeně.
„Já?“
„Ano. Něco, co tě dokáže opravdu rozčilovat?“
Klára se zamyslela.
„Aby mi bez zeptání nepůjčoval oblečení.“
„Dobře.“
Renáta se vydala směrem k prádelně.
Klára zůstala stát.
„To je všechno?“
Renáta se ohlédla.
„Co?“
„Nebudeš chtít vědět proč?“
„Jsou to tvoje věci.“
Pokrčila rameny.
„Zní to rozumně.“
A pokračovala dál.
Klára se nepohnula.
Sledovala jsem, jak hledí na dveře skříně.
Celý týden poprvé někdo vyslechl její hranici a prostě řekl: dobře.
Bez výslechu.
Bez požadavku, aby svůj důvod obhájila.
***
Cestou domů seděla Klára vedle mě a na telefonu měla stále otevřenou nabídku pokoje.
Petr s námi nejel.
Bylo to moje rozhodnutí.
Ten rozhovor patřil nám dvěma.
Když jsme byli zhruba v polovině cesty, položila jsem otázku, které jsem se celou dobu vyhýbala.
„Proč jsi potřebovala, aby Petr selhal?“
Klára hleděla čelním sklem před sebe.
„Nepotřebovala.“
„Tak proč ti nestačilo, když jsem tě požádala, abys přestala?“
Zamkla telefon.
Několik bloků mlčela.
Pak zašeptala:
„Protože mě Martin nepodvedl.“
Krátce jsem se na ni podívala.
„Cože?“
„Nepodvedl mě.“ Palcem přejížděla po zhasnutém displeji. „Nebyl násilný. Neokradl mě. Nebyla v tom jiná žena.“
Na semaforu jsem zpomalila.
„Tak co se stalo?“
„Pořád jsem čekala, že zjistím, co udělal.“
„A on nic neudělal?“
Klára sklopila hlas.
„Jen mi řekl, že už nechce náš společný život.“
Rozsvítila se zelená.