Nevědomky se zastavila.
— Mami, přestaň se bát! — říkala Lucie vesele. — Ten prosťáček Petr vůbec nic netuší. Chodí kolem mě po špičkách, hladí mi břicho a září štěstím. Myslí si, že bude brzy tatínkem! A jeho matka Helena? Ta je teď tak tichá, že je radost se na ni dívat. Udělala jsem z ní uklízečku v jejím vlastním bytě! Ať si zvyká, kdo je tu teď paní.
Heleně zchladly ruce.
Lucie však pokračovala a netušila, že ji někdo slyší.
— Nejdůležitější je v klidu vydržet až do porodu. Potom už se Petr nikam nehne. Dítě tady přihlásíme k pobytu, a pak ať se mě zkusí zbavit! Není přece moje vina, že se ten bývalý nápadník lekl a utekl. Tvoje kamarádka se tak snažila svého synáčka dobře oženit, až nám všechno naservírovala na stříbrném podnose. Tak ať si teď užije výsledky své dobroty!
Lucie se znovu hlasitě zasmála.
Helena stála na chodbě a měla pocit, že se pod ní propadá zem.
Teď už bylo všechno jasné.
Marie i její dcera od začátku věděly, že Petr s těhotenstvím nemá nic společného.
Jen využily Heleninu nabídku a našly muže, na kterého mohly přenést odpovědnost za cizí dítě.
Nejhorší však bylo něco jiného.
Past připravila vlastníma rukama sama Petrтova matka.
Rozbila synovo šťastné, i když skromné manželství.
Vyhnala z jeho života věrnou a milující ženu.
A místo ní přivedla do domu někoho, kdo lhal jim oběma.
Heleninu dřívější pýchu jako by spláchla ledová voda.
Zůstaly jen hrůza, hořkost a drtivé vědomí viny.
Nevyběhla hned do obýváku a nezačala s Lucií křičet.
Nebyla žádná obvinění ani hádka.
Helena mlčky odešla do svého pokoje a čekala, až se syn vrátí z práce.
Večer ho požádala, aby zašel do kuchyně.
Jakmile překročil práh, zavřela dveře a zamkla.
Petr se na ni překvapeně podíval.
Před ním stála téměř úplně jiná žena.
Během několika hodin jako by zestárla o mnoho let. Tvář měla bledou, rty se jí chvěly a po tvářích jí bez přestání stékaly slzy.
— Petříčku, můj milovaný, odpusť mi! — rozplakala se Helena a sevřela jeho ruce. — Prosím, odpusť své staré hloupé matce! Já jsem to všechno zařídila! Já tě tehdy poslala na chalupu! Marie mi pomáhala, vaše setkání s Lucií jsme naplánovaly!
Petr ztuhl.
— Mami, co to říkáš?
— Říkám ti pravdu, synku. Konečně pravdu! — pokračovala mezi vzlyky. — To dítě není tvoje! Lucie otěhotněla s tím bohatým mužem, který ji potom opustil. Marie i já jsme to věděly od začátku! Chtěla jsem, abys odešel od Kláry a vzal si Lucii. Myslela jsem, že ti tím pomůžu. Jaká jsem byla hlupačka! Jak strašná hlupačka!
Zrychlila dech a pokračovala:
— Vyhoď ji, Petře! Hned ji vyhoď! Nenech ji, aby se ti dál vysmívala! A potom jeď za Klárou a přiveď svou ženu zpátky! Byla tak hodná, tak zlatá! Já sama za ní půjdu a budu ji prosit o odpuštění, klidně před ní padnu na kolena! Jen ji přiveď zpátky, synku, dokud není pozdě!
Petr mlčel.
Jeho tvář se pomalu měnila v nehybnou masku.
Nebyl v ní obvyklý hněv ani uraženost.
Jen děsivá prázdnota.
Pomalu vytáhl ruce z matčina sevření a ustoupil o krok.
— Dost, mami, — řekl nezvykle tiše.
Právě ten klidný, téměř mrtvý hlas vyděsil Helenu ještě víc.
Ještě téhož večera propukla v bytě obrovská hádka.
Nekřičel však Petr.
Beze slova vstoupil do ložnice, vytáhl Luciiny kufry a začal do nich skládat její oblečení.
Lucie si nejprve myslela, že žertuje. Potom se rozhořčila a nakonec začala vyhrožovat.
Petr jí neodpovídal.
Dobalil její věci, odnesl zavazadla do předsíně a požadoval, aby byt okamžitě opustila.
Když Lucie pochopila, že přemlouvání nepomůže, spustila skutečný křik.
Brzy dorazila Marie.
Plakala, nadávala a na celý vchod prohlašovala, že se obrátí na soud a donutí je nést následky jejich krutosti.
— Jste bezcitní lidé! — křičela. — Vyhazujete těhotnou ženu na ulici! Já to tak nenechám! Všichni se dozvědí, jací jste ničemové!
Petr ani neotočil hlavu.
Když Lucie s matkou stály za dveřmi, klidně za nimi zavřel těžké vchodové dveře.
Helena si úlevně vydechla.
Myslela si, že nejhorší je za nimi.
Ano, odhalení bolelo, ale podvodnice už s nimi nežila. Teď stačilo promluvit si s Klárou, všechno vysvětlit a požádat ji o odpuštění.
V její představě už vznikaly šťastné obrazy.
Přijede s Petrem za bývalou snachou.
Klára si vyslechne jejich přiznání, pochopí, jak strašně se všichni spletli, a souhlasí s návratem.
Rodina se pak znovu sejde pod jednou střechou, tentokrát bez hádek a výčitek.
Helena si dokonce v duchu připravovala věty, které Kláře řekne.
Následující ráno ji však čekala další rána.
Petr vyšel z ložnice s malým batohem na zádech.
Neměl žádné velké kufry. Jen několik nejnutnějších věcí.
— Petříčku, kam jdeš? — zeptala se Helena vyděšeně, když ho spatřila u dveří.
— Odcházím, mami.
— Jak to myslíš? Kam? A proč?
— Protože už tady nemůžu dál žít.
Helena mu zmateně zastoupila cestu.
Petr se na ni těžce podíval.
— Víš vůbec, co pro mě tenhle byt znamená? — zeptal se. — Kamkoli se podívám, všude vidím, co jsme udělali. Jak jsme Kláru dohnali k tomu, že se tady cítila jako cizí. Jak jsem ji zradil. Jak jsem potom přivedl do naší ložnice jinou ženu, která prý čekala moje dítě. Je mi z těchto stěn špatně. A je mi špatně i ze sebe samotného.