Helena se však svého záměru nevzdávala.
Asi po měsíci a půl přivedla k synovi Lucii.
Dívka vypadala nešťastně, měla uplakané oči a Helena se tvářila mimořádně vážně.
— Petříčku, musíme si promluvit, — začala. — Lucie čeká dítě. Tvoje dítě. Teď musíš převzít odpovědnost za své jednání. Skutečný muž nenechá těhotnou ženu samotnou. Nechovej se jako nějaký darebák! Klára tě opustila hned při prvních potížích, ale Lucie nosí pod srdcem tvoje dítě.
Petr na mladou ženu mlčky hleděl.
Viděl její zarudlé oči a chvějící se rty. Stála před ním žena, s níž podvedl manželku, a nyní mu oznamovali, že je těhotná.
Pocit viny se v něm smísil s přesvědčením, že alespoň za tuto část své chyby musí převzít zodpovědnost.
Po dlouhém mlčení souhlasil.
O dva týdny později uzavřeli s Lucií bez velkých oslav sňatek.
Novomanželku přivedl do matčina bytu.
Helena velkoryse poskytla manželům pokoj, v němž ještě nedávno bydleli Petr a Klára.
Zpočátku Helena doslova zářila spokojeností. Zdálo se jí, že vše konečně dopadlo tak, jak mělo. Syn si vzal vhodnou dívku, brzy se narodí vnouče a před nimi je krásný rodinný život.
Radost však trvala jen krátce.
Změny přišly neuvěřitelně rychle.
Helena očekávala vděčnou a poslušnou snachu, která bude respektovat její názory a vážit si poskytnutého bydlení. Už během prvního dne však Lucie přestala hrát skromnou a bezbrannou dívku.
Druhý den po nastěhování našla Helena mladou ženu v obývacím pokoji.
Lucie pohodlně seděla na pohovce a zcela klidně si pilovala nehty.
V kuchyňském dřezu se přitom tyčila hromada špinavých talířů a šálků po snídani.
— Lucinko, drahá, — oslovila ji Helena laskavě, — umyla bys prosím nádobí a trochu uklidila kuchyň? Petr přijde brzy z práce a bude potřeba mu něco připravit k jídlu.
Lucie ani nezvedla oči od své práce.
— Heleno, asi zapomínáte, že jsem těhotná. Lékař mi výslovně zakázal namáhat se a nervovat. Bolí mě záda dokonce i při sezení. A vy chcete, abych stála u dřezu? Jestli Petr potřebuje teplý oběd, uvařte mu sama. Vy přece nepracujete a jste celý den doma. Je snad tak těžké uvařit polévku?
Pozorně si prohlédla místnost a dodala:
— A ještě něco. Už dlouho vám to chci říct. Tenhle byt by potřeboval pořádnou rekonstrukci. V naší ložnici jsou tak odporné tapety, že se mi při pohledu na ně dělá špatně. A nábytek je úplně zastaralý. Měli bychom to všechno vyhodit a koupit něco moderního.
Helena zůstala překvapeně stát.
Poprvé se setkala s nevěstou, která se nebála jejích výtek a sama otevřeně říkala majitelce bytu, co by měla dělat.
Lucie si na svou novou úlohu zvykla velmi rychle.
Brzy oznámila, že v práci končí. Podle jejích slov nemohly žádné peníze stát za zdraví budoucí matky a dítěte.
Dny nyní trávila v obchodech, nákupních centrech a kosmetických salonech. Petrův skromný příjem mizel za drahou kosmetiku, nové šaty, boty a nejrůznější rozmary.
Lucie přitom považovala za naprosto přirozené, že veškeré domácí povinnosti převezme tchyně.
Uklízet odmítala. Prát ani žehlit nehodlala. Vaření označovala za nepřiměřenou zátěž.
Každý požadavek doprovázelo rozhořčení a odvolávání na těhotenství.
— Petře! — ozýval se večer její podrážděný hlas, který slyšeli i sousedé. — Proč tvoje matka zase smažila rybu? Vždyť jsem říkala, že se mi z toho zápachu dělá zle! Můžeš jí konečně vysvětlit, že má vařit to, co chci já? A jestli nedokáže těhotné ženě připravit normální jídlo, tak ať se ke sporáku vůbec nepřibližuje!
Petr se vracel domů úplně vyčerpaný.
Stále častěji zůstával v práci déle, protože předem věděl, že jakmile otevře dveře bytu, začne další série výčitek.
Klidný rodinný život, o kterém mu matka vyprávěla, se nekonal.
Místo něj přišla skutečná noční můra.
Lucie dokázala rozpoutat hádku kvůli každé maličkosti. Požadovala stále více peněz, vyčítala Petrovi nízký plat a opakovala, že pořádný muž musí svou ženu bezvýhradně zabezpečit.
Helena, která dříve ve vlastním bytě ráda všem poroučela, se pomalu změnila v němou služku.
Opatrně vycházela z pokoje, snažila se Lucii nepřekážet a dokonce i ve vlastní kuchyni se cítila jako nevítaný host.
Každý večer s hořkostí vzpomínala na Kláru.
Najednou před sebou viděla úplně jiný obraz.
Klára s úsměvem vítá Petra po těžké směně.
Tiše uklízí byt, vrací věci na jejich místo a s péčí připravuje večeři.
Peče domácí koláče, prostírá stůl a laskavě se svým mužem hovoří.
Helena si náhle uvědomila, kolik dobrého dříve považovala za samozřejmost.
Klára nikdy nepožadovala drahé dárky, nevyvolávala hlasité scény a nesnažila se utrácet cizí peníze.
Bývalá snacha jí nyní připadala jako skutečný poklad.
Lucie, kterou sama vybrala pro svého syna, se naproti tomu ukázala jako sobecká, vychytralá a vypočítavá žena.
To nejhorší odhalení však teprve mělo přijít.
Jednoho dne šla Helena do lékárny pro léky.
Vrátila se dříve než obvykle a tiše odemkla vchodové dveře vlastním klíčem.
Z obývacího pokoje se ozýval Luciin hlasitý smích. Mluvila po telefonu a podle tónu byla ve skvělé náladě.
Helena chtěla projít do svého pokoje, ale najednou zaslechla Petrovo jméno.