— Petře, to je pohroma! — zvolala, jakmile se objevil ve dveřích. — Úplně jsem zapomněla, že na verandě u chalupy zůstaly dvě bedny rajčat a sladkých paprik! Jestli dnes v noci udeří mráz, všechno zmrzne. Tolik měsíců jsme to pěstovali a starali se o to, a teď by celá úroda přišla vniveč! Synku, prosím, zajeď tam a přivez zeleninu. Já bych jela sama, ale od rána mě tak bolí záda, že se sotva hýbu.
Petr, který se ještě pořádně neprobral, něco nespokojeně zamumlal, ale nehádal se. Rychle se nasnídal a začal se chystat na cestu.
Klára už doma nebyla. Den předtím odjela na víkend ke své tetě, která bydlela na předměstí. Helena ji několik dní přesvědčovala, že by měla příbuznou navštívit, odpočinout si a změnit prostředí. Dokonce jí dala peníze na cestu, což Kláru značně překvapilo.
Petr dorazil k chalupě kolem poledne.
Počasí bylo příšerné. Těžké mraky zakrývaly oblohu, studený vítr strhával ze stromů zažloutlé listí a ve vzduchu visel příslib brzkého deště.
Petr otevřel dům, který byl po několika týdnech už promrzlý, přenesl bedny se zeleninou z verandy blíž ke kamnům a chystal se vyrazit zpátky do města.
Vtom u branky zastavilo taxi.
Vystoupila z něj Lucie se dvěma cestovními taškami. Na sobě měla lehký podzimní kabát, který se do takového chladu vůbec nehodil. Zachvěla se, rozhlédla a zamířila k domu.
— Petře? To je ale náhoda! — zvolala s předstíraným překvapením. — Nečekala jsem, že tě tady potkám. Přijela jsem pro zeleninu. Maminka říkala, že nám Helena dovolila vzít rajčata a cukety, než všechno zmrzne. Chtěla jsem využít volný víkend, být chvíli na vzduchu a přijít na jiné myšlenky. Dokonce jsem uvažovala, že tu zůstanu pár dní. Klíče jsme si přece nechaly ještě z dřívějška. To je neuvěřitelné, že jsme se tu potkali!
Petr nestačil pořádně odpovědět.
Z nebe se náhle spustil ledový liják. Během několika minut proměnila voda polní cestu v rozbahněnou kolej a vítr zesílil natolik, že se větve stromů nebezpečně rozhoupaly.
Na návrat do města nebylo ani pomyšlení.
Petr zatopil v kamnech, aby dům alespoň trochu vyhřál.
Lucie přesně věděla, co jí matka poradila. Chovala se opatrně a ani na okamžik nepůsobila vtíravě. Hned se pustila do vytváření příjemné atmosféry, jako by sem skutečně přijela jen odpočívat.
Z tašek vytáhla voňavé pečené kuře, termosku s horkým čajem, láhev červeného polosladkého vína a několik domácích pochoutek.
Brzy byl před kamny prostřený malý, ale velmi lákavý stůl.
Lucie s Petrem otevřeně neflirtovala. Mluvila tiše a trochu smutně. Vyprávěla, jak osamělá se v poslední době cítí a jak těžké je najít poctivého a pozorného muže, kterému by se dalo věřit.
Občas se jí zachvěl hlas a v očích se objevily slzy. Na Petra se dívala tak soustředěně, jako by byl jediným člověkem na světě, který jejím pocitům opravdu rozumí.
Petr postupně povolil.
Teplo kamen, bušení deště do střechy, útulná večeře, víno a nečekaná ženská pozornost udělaly své.
Doma na něj čekaly matčiny výčitky a napjaté mlčení Kláry. Z takové atmosféry byl už dlouho unavený, i když se nikdy vážně nezamyslel nad tím, jakou v ní sám hraje roli.
Teď vedle něj seděla hezká žena, obdivovala ho, pozorně mu naslouchala a ničím mu nevyčítala jeho chyby.
V jednu chvíli přestal přemýšlet o následcích.
Tu noc strávili Petr a Lucie spolu v opuštěné chalupářské osadě, kterou nepřízeň počasí odřízla od běžného života.
Helena mezitím připravovala další část svého plánu.
Dobře věděla, že samotná nevěra nestačí. Klára se o ní musela dozvědět tak, aby od manžela odešla sama.
V pondělí se na kuchyňském stole „náhodou“ objevil telefon Marie Dvořákové. Na displeji svítila zpráva, které si nešlo nevšimnout:
„Po víkendu na chalupě s Petrem je moje Lucie jako vyměněná. Moc ti děkuju, přítelkyně!“
Klára ta slova uviděla.
Několik vteřin jen nehybně zírala na obrazovku, jako by doufala, že text pochopila špatně.
Jenže jeho význam byl příliš jasný.
Nekřičela, nevyptávala se Heleny a nevyvolala scénu. Nerozbila jediný talíř, nepronesla žádné hlasité obvinění a nepodlehla hysterii.
Když se Petr večer vrátil z práce, čekaly na něj v ložnici sbalené tašky s Klářinými věcmi.
— Kláro, co se děje? — zeptal se zmateně, když se zastavil ve dveřích.
— Vím, kde jsi strávil víkend, Petře. A vím i s kým.
Petr zbledl.
— Poslouchej, Kláro, není to tak, jak to vypadá. Ani já sám nevím, jak k tomu došlo. Byla to strašná chyba, náhoda! Já jsem chtěl…
Přistoupil k ní, ale Klára ho gestem zastavila.
— Nechoď ke mně. Už nic poslouchat nechci. Kdybys mě opravdu miloval, žádná Lucie by se mezi nás nedostala. A po tom, co jste mě oba zradili, nemám v úmyslu zůstávat pod střechou tvojí matky. Ani dnes, ani zítra, nikdy.
Toho večera Klára opustila byt, který se tři roky snažila považovat za svůj domov.
Odjela ke svým rodičům do jiného města a téměř okamžitě podala žádost o rozvod. Manželství bylo ukončeno poměrně rychle.
Petr rozchod snášel těžce. Výrazně zhubl, přestal o sebe pečovat, stále častěji chodil pozdě do práce a celé hodiny seděl ve svém pokoji, aniž s kýmkoli promluvil.