Adam však pro ni byl vždycky „náš chlapec“, „vlastní krev“, „Davidův syn“. Matěj byl jen „její dítě“.
Následující den přijela tchyně na chalupu znovu. Tentokrát s taškami, sklenicemi domácích zavařenin a plastovými krabičkami.
„Přivezla jsem vám jídlo,“ oznámila a okamžitě začala v kuchyni přesouvat věci, aby udělala místo vlastním sklenicím. „Teď vás bude hodně, musíme se zásobit předem. David říkal, že už je všechno domluvené?“
„Nic domluvené není,“ odpověděla Klára klidně.
„Jak to myslíš?“ Marie se prudce otočila. „Ty ses snad úplně zbláznila? Manžel něco řekl, takže je rozhodnuto! Simona už děti chystá, lístky jsou koupené!“
„Jaké lístky? Vlak sem stojí pár stovek.“
„Nechytej mě za slovo!“ zvýšila tchyně hlas. „Vždyť je to pro vaše dobro! Budete celé léto spolu, jako opravdová rodina!“
„Která rodina, Marie? Simona žije s Petrem. Mají spolu dvě děti. To je přece jejich rodina.“
„Ach, nezačni zase mudrovat!“ rozhodila rukama a prsten se jí zaleskl ve slunci. „Účetní se tady našla! Adam je Davidův vlastní syn. Když si otec vezme k sobě syna, je normální vzít i jeho bratry. Tak se to dělá mezi lidmi!“
„Adam může přijet, o tom není sporu,“ řekla Klára. „Ale Petrovy dva syny sem nevezmeme.“
David stál ve dveřích a s mimořádným zaujetím pozoroval zárubeň. Muž, který dokázal celé hodiny pečovat o nový rybářský prut, teď vypadal, jako by se tu ocitl úplnou náhodou.
„Proč se pořád oháníš Petrem?“ rozčílila se Marie. „Šetříš snad na dětech? Je ti líto pár talířů navíc? Vezmeme na léto ještě dva chlapce, a co je na tom k řešení? Tohle je tvoje pravá povaha! Vlastního Matěje bys nejraději vystrnadila, jen abys nemusela přijmout ostatní!“
Klára opatrně položila šálek na stůl.
„Mého Matěje,“ zdůraznila, „jste chtěla poslat pryč právě vy. Ne já.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
Klára vstala, přešla ke komodě a vytáhla tlustou složku s dokumenty. Potom se vrátila ke stolu, položila před sebe telefon a otevřela kalkulačku.
„Dobře, Marie. Když už mluvíme o rodině a povinnostech, můžeme si to jednoduše spočítat.“
„Co chceš počítat?“ Tchyně okamžitě zpozorněla.
„Podle zákona mají rodiče povinnost živit své nezletilé děti. Své vlastní děti. Adam je Davidův syn, takže za něj odpovídá David. Souhlasím, ať přijede. Proti tomu nic nemám.“
„No konečně!“
„A teď ti dva Petrovi chlapci. Je jim pět a sedm let. Starat se o ně mají Simona s Petrem. Ne já. Dokonce ani David. Mají otce i matku a oba jsou dospělí a schopní se o své děti postarat.“
„Vždyť jen přijedou na návštěvu!“
„Tři měsíce nejsou obyčejná návštěva. Pojďme tedy počítat. Nájem chalupy na sezonu je čtyřicet tisíc korun a platím ho já. Jídlo pro dva dospělé a dvě děti stojí přibližně padesát tisíc měsíčně. Když přibudou další tři děti, výdaje se zvýší asi o pětatřicet tisíc každý měsíc. Za tři měsíce je to dalších sto pět tisíc.“
Marie zmlkla.
„Kdo ty peníze zaplatí? Pošle je Simona? Přispěje Petr na živobytí vlastních synů?“
„Vždyť jste přece rodina…“
„Petr je jejich otec. Může tedy své syny na chalupu přivézt sám. A Simona si může odpočinout doma nebo jet s celou rodinou.“
„Jak můžeš něco takového říct?“ Marie vyskočila ze židle. „Já jsem matka! Davida jsem sama vychovala a postavila na nohy! A ty tady všechno počítáš do poslední koruny!“
„Samozřejmě že počítám,“ přikývla Klára. „Je to moje práce. A naprosto jasně vidím, že jste se rozhodli za moje peníze a díky mojí práci otevřít bezplatný letní tábor pro Simoniny děti. Přitom mého Matěje, který tu tráví každé léto už šest let, chcete poslat k babičce, protože vám překáží.“
Klára otevřela složku a vytáhla nájemní smlouvu.
„A tady je smlouva. Je na ní uvedené jen jedno příjmení — moje. Já jsem nájemce. David ve smlouvě není. O tom, kdo bude na tomto pozemku bydlet, proto rozhoduji já.“
Marie natáhla ruku k dokumentu, ale těsně před ním se zarazila. Prsty s těžkým zlatým prstenem pomalu klesly zpátky.
„Davide!“ otočila se prudce k synovi. „Ty vůbec slyšíš, jak se mnou tvoje žena mluví? Řekni jí něco!“
David pohlédl nejprve na matku, potom na Kláru. Nakonec se podíval na kalkulačku a na smlouvu, kde skutečně stálo jediné příjmení.
„Mami…“ začal nejistě. „Proč vlastně Simona ani jednou nezavolala sama? Všechno řešíš vždycky ty.“
„Davide!“
„A taky… proč by měly Simoniny děti strávit celé léto tady na Klářiny náklady? A proč by měl odjíždět Matěj? Vždyť tady každé léto bývá. Tohle už je, mami, opravdu moc.“
Marie zůstala s otevřenými ústy, ale žádná odpověď nepřišla.
David vstal, došel ke stolu a začal matčiny sklenice skládat zpátky do tašek. Šlo mu to překvapivě rychle, jako by se během několika minut snažil dohnat všechny roky, kdy jen mlčel a nic neřešil.
„Adama si vezmeme,“ řekl, aniž se na matku podíval. „Tak jsme to plánovali. Ale jen jeho. A co se týče Simoniných a Petrových dětí, to si musí vyřešit jejich rodiče. Jsou to jejich synové.“
Marie popadla kabelku.
Mohutný prsten na jejím prstu už najednou nepůsobil jako znamení autority. Byl to jen zlatý šperk s tmavým kamenem.
„Tak dost! Moje noha sem už nevkročí!“ vykřikla u dveří.