„Vlak odjíždí v sedmnáct čtyřicet,“ připomněla jí Klára klidně. „Tak ať ho stihnete.“
Jak to celé dopadlo, se Klára dozvěděla asi o dva týdny později od majitelky chalupy, paní Vlasty. Ta se totiž přátelila s ženou ze Simonina domu. Její vlastní pozemek ležel jen pár ulic odtud.
Ukázalo se, že Simona byla skutečně přesvědčená, že si někdo děti na léto vezme.
Dokonce už Petrovi oznámila, že se podaří všechny tři chlapce umístit na chalupě, takže by spolu mohli odjet k moři.
Když se celý plán zničehonic rozpadl, Petr konečně pochopil, že jeho žena chtěla na tři měsíce svěřit dva jeho syny prakticky cizím lidem — a ještě k tomu zcela na jejich účet.
Doma kvůli tomu proběhl velmi vážný rozhovor.
K moři nakonec odjeli všichni společně. I s dětmi.
Marie se urazila pořádně. Davidovi pravidelně telefonovala, stěžovala si na snachu a označovala Kláru za „zmiji“. David však podobné hovory začal rychle ukončovat.
Adam přijel začátkem července.
V dětském pokoji bydlel společně s Matějem. Klára kvůli tomu koupila druhou pořádnou postel. Už po týdnu od sebe chlapce nikdo nedokázal odtrhnout. Celé dny jezdili na kolech po okolí, chodili k řece a chytali pulce do sklenice.
Změnil se i David.
Pro potraviny začal jezdit sám a tentokrát bez připomínání. V srpnu navíc ze svého bankovního účtu zaplatil celý další nájem za chalupu.
Jednou v sobotu Klára domyla podlahu na verandě, pečlivě vyždímala hadr a postavila kýbl pod starou dřevěnou lavici.
Nájemní smlouvu znovu uložila do složky.
Složku zasunula do spodní zásuvky komody a tentokrát zásuvku zamkla.
Člověk nikdy neví, komu se zase zachce být velkorysý za její peníze a počítat talíře, které sám neplatí.