— Chtěla jsem mu ukázat náš rezervační náramek. Ta žena ale řekla, že jsem zmatená. A potom mu namluvila, že jsem ho nejspíš někde našla.
Za mnou Klárka tiše zalapala po dechu.
Babička polkla.
— A svým kamarádkám řekla, že asi čekám na rodinu, která na mě zapomněla. Smály se.
Na několik vteřin jsem nevnímala vůbec nic kromě šumění moře.
Pak jsem si před babičkou dřepla.
— Zůstaň tady s dětmi.
Pozorně se mi zadívala do očí.
— Hlavně se na moje narozeniny nenech odvést policií.
— Budu se snažit.
Vyrazila jsem k pavilonu, ale v polovině cesty jsem zpomalila.
Mladý zaměstnanec stál u jednoho sloupku a nervózně mačkal srolovaný ručník. Neustále přelétal pohledem od cizí ženy k mojí babičce a zase zpátky.
Nevypadal lhostejně.
Ani povýšeně.
Vypadal vyděšeně.
Žena v pavilonu mezitím držela před obličejem telefon. Chvíli zabírala moře, potom sebe a nakonec celé zastíněné posezení. Mluvila veselým, nacvičeným hlasem určeným spíš neznámým sledujícím než lidem kolem sebe.
— Dokonalý luxusní den na pláži. Soukromý pavilon, výhled na moře, kompletní servis. Přesně takový odpočinek jsem potřebovala.
Jedna z kamarádek se zasmála.
— Dej do záběru i drink.
Žena zvedla sklenici a její úsměv se ještě rozšířil.
Jakmile však telefon sklopila, úsměv zmizel.
A tehdy jsem pod tou uhlazenou jistotou poprvé zahlédla něco jiného.
Nervozitu.
Podívala se na displej, zamračila se, změnila polohu a podrážděně řekla jedné z kamarádek:
— Vezmi tam víc toho pavilonu. Musí to vypadat soukromě. Nemůžu přijít o toho sponzora.
V tu chvíli mi došlo, o co jí skutečně jde.
Pavilon pro ni nebyl místo k odpočinku.
Byla to kulisa.
A moje babička, tichá devadesátiletá žena s chodítkem vedle sebe, se jí jednoduše nehodila do záběru.
Nejdřív jsem zamířila k mladému zaměstnanci.
— Vy jste přesunul moji babičku?
Trhl sebou.
— Já jen přinesl židli, — řekl. — Tašky přemístily její kamarádky. Měl jsem je zastavit. Vím to. Jenže ona mi řekla, že spolupracuje s resortem a že mě vyhodí, pokud jí budu kazit natáčení. Tvrdila, že vaše babička omylem vešla do špatného pavilonu.
Několik vteřin jsem ho pozorovala.
Byl nový. To bylo zřejmé. Na jmenovce měl ještě malou nálepku označující sezonní personál.
— Měl jste zkontrolovat její náramek.
Sklopil oči.
— Ano, paní.
— Nebo zavolat vedoucí.
— Ano, paní.
Zrudl ještě víc.
Krátce jsem přikývla a zamířila k ženě.
— Sedíte v pavilonu mojí babičky.
Telefon spustila jen natolik, aby se na mě mohla podívat s otráveným výrazem.
— Potřebujete něco?
— Ano. Potřebuji, abyste pochopila, že sedíte v pavilonu, který je rezervovaný pro moji babičku.
Protočila oči.
— Bože. Zase kvůli té paní? Vždyť ho skoro nepoužívala.
Nevěřícně jsem na ni hleděla.
Tiše se zasmála, jako bych způsobovala scénu kvůli úplné maličkosti.
— Potřebovaly jsme ho jen na pár videí. Navíc jsem resort označila. Upřímně řečeno by měli být rádi za reklamu.
— Ten pavilon jsme zaplatili.
Pokrčila rameny.
— Jak říkám, jde jen o pár videí.
Nezvýšila jsem hlas.
— Kvůli několika videím jste poslala devadesátiletou ženu sedět na přímé slunce.
Její výraz ztvrdl.
— Nebudu to tady před všemi rozebírat.
Podívala jsem se na telefon v její ruce.
— To už jste udělala.
Pak jsem se otočila k zaměstnanci.
— Prosím, zavolejte vedoucí.
Vedoucí přišla velmi rychle. Podle toho jsem pochopila, že mladík nejspíš celou dobu čekal, až se objeví někdo, kdo situaci převezme. Byla to žena něco přes čtyřicet, u pasu měla vysílačku a výraz člověka, který dobře ví, kolik katastrof se může během půl minuty přihodit v turistickém resortu.
— Co se tady děje? — zeptala se.
Vysvětlila jsem všechno jednou a bez křiku.
Rezervovaný pavilon.
Náramek.
Moje babička vyvedená na slunce.
Naše věci vyházené do písku.
Než mě druhá žena stačila přerušit, dodala jsem:
— A můžete prosím ověřit, jestli s touhle paní máte nějakou oficiální spolupráci?
Vedoucí se podívala na ženu.
— Vaše jméno?
Žena ho řekla s dlouhým, podrážděným povzdechem.
Vedoucí pak něco sdělila do vysílačky, chvíli čekala na odpověď a nakonec se znovu obrátila k ní.
— Žádnou spolupráci s vámi nemáme.
Ženě ztuhla tvář.
— To je směšné. Označila jsem vás ve svém příspěvku.
— Označit resort není totéž jako mít s ním partnerství.
— Ale já jsem—
Vedoucí zvedla ruku.
— Našemu zaměstnanci jste řekla, že pro nás pracujete nebo s námi spolupracujete. Jestli na tom tvrzení trváte, ukažte mi prosím zveřejněný obsah, ve kterém tuhle spolupráci uvádíte. Jinak budete muset areál opustit, než incident sepíšeme.
Nastalo ticho.
Pak žena odemkla telefon a pustila jedno ze svých videí.
Na obrazovce byla ona sama. Usmívala se s mořem za zády, v ruce držela sklenici a lehkým spokojeným tónem vyprávěla o luxusním odpočinku.
Vedoucí sledovala video bez jediného náznaku emocí.
A potom se v pozadí jednoho záběru, kousek za okrajem závěsu pavilonu, objevila moje babička.
Drobná.
Shrbená.
Sama na bílé plastové židli pod ostrým sluncem.
Vedle ní ležela na písku hromada našich věcí.
Žena si toho všimla ve stejné chvíli jako já.
Výraz v její tváři se okamžitě změnil.