Stalo se jeho vlastním vězením.
Teď se hnal za dokonalostí se stejnou posedlostí, s jakou se dříve schovával za odpudivou podobou, protože odmítnutí se stále děsil stejně jako předtím.
Položila mu dlaň na rychle tlukoucí srdce.
— Ty ten kostým pořád nosíš, Štěpáne.
Zamračil se.
Klára se dotkla jeho hrudi.
— Ty svaly. Tvoje tvář. Tohle všechno může být jen další maska, kterou sis vytvořil, aby tě už nikdo nemohl zranit.
Jeho výraz změkl.
— Pro mě nemusíš být miliardář. Nemusíš být netvor a nemusíš být ani bůh. Měla jsem ráda člověka, který mě potřeboval.
Skutečná zkouška jejich vztahu však přišla později.
Štěpánova společnost se stala terčem pokusu o nepřátelské převzetí.
Za útokem stála Veroničina rodina společně se skupinou investorů, kteří tvrdili, že je Štěpán svou dlouholetou hrou oklamal.
Rozhodli se udeřit tam, kde to mohlo bolet nejvíc.
U soudu.
Tvrdili, že muž schopný roky žít převlečený za úplně jiného člověka není psychicky způsobilý řídit obrovskou společnost.
Soudní proces se rychle změnil v představení.
Protistrana přiváděla odborníky a psychiatry, kteří tvrdili, že několikaleté používání obézního převleku ukazuje na vážné psychické problémy.
Novináři plnili chodby.
Veřejnost čekala na každý nový detail.
Nakonec přišel den, kdy měla vypovídat Klára.
Posadila se před soud a právník protistrany se k ní obrátil s téměř posměšným výrazem.
— Oni tomu říkají klam, paní Novotná.
Klára ho pozorně sledovala.
— Řekněte nám tedy: nepřiměl vás váš muž ke sňatku, aniž by vám řekl pravdu o své totožnosti? Není to člověk, který manipuluje druhými a nachází potěšení v maskách a podvádění?
Klára se otočila ke Štěpánovi.
Seděl u stolu a poprvé po dlouhé době vypadal skutečně bezbranně.
Prsty svíral hranu tmavého dřevěného stolu tak silně, až mu zbělely klouby.
Klára se nadechla.
— Nedonutil mě, abych ho milovala.
Její hlas se roznesl soudní síní.
Právník mlčel.
— Na světě je spousta lidí, kteří se tváří jako dobří, i když jsou uvnitř netvoři. Štěpán je jediný člověk, kterého znám, jenž se naopak za netvora převlékl, aby zjistil, zda na světě ještě existuje dobro.
V soudní síni nastalo ticho.
Klára se podívala přímo na právníka.
— A jestli tomu říkáte nemoc, pak doufám, že je nakažlivá.
Žaloba byla nakonec zamítnuta.
Protivníci neuspěli.
Přesto Klára se Štěpánem necítili skutečnou úlevu, dokud za sebou nezavřeli dveře svého domu.
EPILOG: ODRAZ DUŠE
Rok po jejich výročí nepořádali žádnou okázalou oslavu.
Nebyl ples.
Nebyl obrovský sál.
Nebyla tam společenská smetánka, fotografové ani lidé čekající na další senzaci.
Klára a Štěpán seděli v malé zahradě, kterou společně vysadili vlastníma rukama.
Kolem nich nebyli sluhové.
Nebyly tam masky.
A už vůbec ne dluhy.
Štěpán mezitím odstoupil z funkce generálního ředitele.
Vedení firmy přenechal důvěryhodné správní radě a většinu svého času začal věnovat dobročinné nadaci.
Nadace financovala rekonstrukční operace lidem po těžkých popáleninách a těm, kteří měli výrazné jizvy.
Pomáhala právě lidem, které společnost často přehlížela nebo hodnotila jen podle jejich tváře — podobně jako kdysi nikdo nechtěl vidět člověka ukrytého pod podobou „Štěpy“.
Klára už nebyla jeho „služtička“.
Nestála za vozíkem.
Nenositla mu jídlo proto, že jí to někdo přikázal.
Byla jeho rovnocennou partnerkou.
Večer seděli vedle sebe a pozorovali, jak se obloha za zahradou barví západem slunce.
Štěpán položil hlavu Kláře na rameno.
— Chybí ti někdy?
Klára se na něj překvapeně podívala.
— Kdo?
Usmál se.
— Ten obrovský chlap, kterého jsi musela krmit. Štěpa.
Klára se rozesmála.
Její smích byl lehký, čistý a teplý.
— Někdy ano.
Štěpán zvedl obočí.
— Vážně?
— Uměl opravdu dobře objímat.
Štěpán se tiše zasmál.
A tentokrát to nebyl úsměv neobyčejně pohledného miliardáře.
Nebyl to ani nucený škleb muže ukrytého pod zjizvenou maskou.
Byl to prostě úsměv obyčejného člověka, který už před svou ženou nic skrývat nepotřeboval.
Chvíli oba mlčky pozorovali zapadající slunce.
Pak Štěpán promluvil.
— Víš, co jsem nakonec pochopil, Kláro?
— Co?
— Celý svět možná sní o muži, kterým jsem teď.
Podíval se na ni.
— Jenže já jsem celý život snil pouze o ženě, která by dokázala milovat toho člověka, kterým jsem byl tehdy.
Klára mu sevřela ruku.
Nakonec tedy „prasácký miliardář“ nenašel jen manželku.
Našel člověka, který mu posloužil jako zrcadlo.
Zrcadlo, v němž pochopil, že je hoden lásky i bez dokonalého obličeje, bez svalů, bez peněz a bez umělé kůže.
A Klára pochopila něco jiného.
Největším bohatstvím nebylo padesát milionů korun, kterými byl splacen dluh jejího otce.
Nebylo jím ani obrovské jmění, které jí Štěpán nabídl.
Skutečným pokladem bylo srdce, které dokázala objevit pod obrovskou horou lží.