Klára se posadila a přitáhla si přikrývku k hrudi.
— Protože pořád nevím, kdo jsi.
Teprve tehdy se na ni podíval.
— Muž, o kterého jsem se starala, byl protivný, zadýchával se a voněl po léčivé masti, — pokračovala tiše. — Ty… ty na mě působíš jako někdo úplně cizí.
Štěpán tablet odložil.
Vstal a přešel k posteli.
Každý jeho pohyb byl pevný, sebejistý a zvláštně ladný. Klekl si před ni stejně jako předešlé noci.
— Moje duše se nezměnila, Kláro. Změnil se jen obal.
Klára se na něj dívala mlčky.
— Pořád jsem ten muž, který hodil talíř na zem, protože chtěl zjistit, jestli na něj začneš křičet. Pořád jsem ten, kdo se zavřenýma očima poslouchal, co mu šeptáš, když mu masíruješ chodidla a myslíš si, že spí.
Pro Štěpána bylo vysvětlení jednoduché.
Pro Kláru ne.
Ona se zamilovala do člověka, kterého považovala za zlomeného a bezmocného.
Teď zjistila, že muž, kterého litovala, měl po celou dobu jejich příběh pevně ve svých rukou.
Štěpánova „zázračná proměna“ navíc neotřásla jen jejich manželstvím.
Byla jako signál pro všechny supy, kteří se do té chvíle drželi v bezpečné vzdálenosti.
Neuběhlo ani osmačtyřicet hodin a před branou vily se začali objevovat první návštěvníci.
Jako první dorazil Klářin otec Radek.
Nepřišel se omluvit za to, že vlastní dceru nabídl jako způsob úhrady dluhu.
Přišel s širokým úsměvem a představou, že nadešel jeho čas sklízet výhody.
— Můj drahý zeti! — hulákal do domácího telefonu u brány. — Já vždycky věděl, že je v tobě něco výjimečného! A teď, když už je náš dluh vyřešený a ty navíc vypadáš jako filmová hvězda, určitě by se našlo pár milionů na nový podnik tvého tchána!
Štěpán stál v místnosti s bezpečnostními obrazovkami a čelist měl napjatou vztekem.
Pak se podíval na Kláru.
— Chceš, abych ho pustil dovnitř?
Klára sledovala monitor.
Na obrazovce viděla muže, který ji kdysi vyměnil za odpuštění dluhu, jako by byla kus majetku.
Hlas se jí zachvěl.
Rozhodnutí však ne.
— Ne.
Štěpán nic neřekl.
— On mě neprodával krásnému miliardáři, — pokračovala. — Posílal mě k „netvorovi“. Proto nemá právo přijít teď a těšit se z muže, který byl celou dobu schovaný pod maskou.
Brána zůstala zavřená.
Pak se znovu objevila Veronika.
Tentokrát však nepřišla žádat o peníze.
Přišla si pro něco, co podle ní kdysi patřilo jí.
O týden později dorazila na další společenský večer v odvážných šatech. Sotva zahlédla Štěpána, zamířila přímo k němu.
Kláru ignorovala, jako by ani nestála vedle něj.
— Štěpáne, drahoušku, — protáhla sladce. — Musím uznat, že tohle byl úžasný trik. Vždycky jsme věděli, že jsi trochu podivín, ale takové divadlo? To už je skoro geniální šílenství.
Usmála se a sjela Kláru pohledem.
— Teď, když už představení skončilo, nemusíš dál předstírat s touhle… malou služtičkou. Potřebuješ ženu, která se k tvé skutečné podobě opravdu hodí.
Okolní rozhovory rázem ustaly.
Štěpán před ní ani o centimetr neustoupil.
Na rtech měl chladný úsměv, který Veroniku přiměl zpozornět.
— Máš pravdu, Veroniko.
Zářivě se usmála.
— Představení skončilo. Jenže ty jsi pořád nepochopila, o čem celé bylo.
Její úsměv zmizel.
— Ten kostým jsem nenosil proto, abych nakonec našel ženu hodnou mého vzhledu. Nosil jsem ho, abych našel ženu, pro kterou můj vzhled nebude mít žádnou cenu.
Pak se obrátil ke Kláře.
Před všemi jí vzal ruku a políbil ji.
— Moje žena je jediný člověk v tomhle sále, u kterého mám jistotu, že je krásný zevnitř.
Krátce přelétl očima ostatní.
— Většina z vás také nosí silikonové masky. Jen nejsou tak snadno vidět.
Jenže největší drama jejich života nepřicházelo pokaždé zvenčí.
Někdy člověk svého skutečného protivníka zahlédne až ve vlastním odrazu.
Týdny ubíhaly a Klára se stávala čím dál uzavřenější.
Po Štěpánově boku si začínala připadat jako ozdoba.
Když byl ještě „Štěpa“, byla jeho nohama, rukama, oporou i člověkem, bez kterého se podle všeho neobešel.
Teď byl Štěpán mužem, který při vstupu do místnosti okamžitě přitahoval všechny pohledy.
On byl slunce.
A Klára si vedle něj připadala jen jako měsíc, který odráží cizí světlo.
Jednoho večera ho našla v soukromé posilovně.
Zvedal těžké činky s takovou zuřivostí, jako by se nesnažil zesílit, ale potrestat vlastní tělo.
Klára zůstala stát ve dveřích.
— Proč si to pořád děláš?
Štěpán pokračoval.
— Kostým už nemáš. Nemusíš nic dokazovat. Dostal jsi přesně to, co jsi chtěl.
Štěpán činky pustil.
Dopadly na podlahu s ohlušujícím rachotem.
Otočil se k ní. Pot mu stékal po hrudi a v očích měl temnotu, kterou Klára u jeho nové podoby ještě neviděla.
— Protože ho pořád cítím.
Klára nechápala.
— Koho?
— Jeho, Kláro. Toho tlustého chlapa. Pořád cítím jeho váhu.
Přejel si rukama po tváři.
— Pořád slyším smích lidí, jako je Veronika. Tři roky jsem hrál „prase“, protože jsem chtěl zjistit, kdo u mě zůstane. Jenže po určité době jsem přestal vědět, kde končí kostým a kde začínám já.
Klára k němu pomalu přišla.
— Mám strach, že když přestanu, vrátí se. Že jednoho dne už maska nebude maskou.
Tehdy Klára pochopila něco, co předtím neviděla.
Štěpánovo převlečení nebylo jen zkouškou ostatních.