Pak se rozhlédla kolem sebe.
— Ale jeho srdce je větší než srdce vás všech dohromady. Ano, provdala jsem se za něj kvůli dluhu. Nebudu lhát a nebudu předstírat něco jiného.
V sále bylo takové ticho, že byl slyšet i vzdálený cinkot sklenic.
— Jenže zůstala jsem s ním proto, že jsem během tří měsíců poznala laskavost, kterou vy nevidíte. Nevidíte ji proto, že se dokážete dívat jen na vzhled.
Klára položila ruku Štěpánovi na rameno.
— Jsem hrdá, že nosím příjmení Novotná. A raději strávím celý život s tímhle vaším „prasetem“, než jediný den mezi lidmi, kteří jsou tak falešní jako vy.
Nikdo se nepohnul.
Veronika stála uprostřed sálu rudá ponížením.
Štěpán hleděl na Kláru a jako by ji poprvé skutečně viděl.
Odvahu.
Věrnost.
Něžnost.
A něco, co se stále víc podobalo lásce.
Celý život hledal právě takovou ženu.
— Kláro, — zašeptal.
Podívala se na něj.
— Pojedeme domů.
Když se vrátili do vily, Klára mu jako obvykle pomohla až do ložnice.
— Mám vám uvařit čaj, pane Novotný? — zeptala se starostlivě.
— Ne.
Klára zpozorněla.
Jeho hlas se změnil.
Najednou v něm nebyla obvyklá sípavost ani namáhavé funění. Zněl hluboce, klidně, měkce — a nečekaně přitažlivě.
— Kláro… podívej se na mě.
Pak se stalo něco, co jí zastavilo dech.
Štěpán položil ruce na opěrky vozíku.
A pomalu se postavil.
Klára prudce nasála vzduch.
— V-vy můžete stát?
Na jeho tváři se objevil jemný úsměv.
— Dokážu mnohem víc, Kláro.
Otočil se k velkému zrcadlu.
Prsty si sáhl ke krku a zachytil tenký okraj něčeho, co Klára až do té chvíle považovala za skutečnou kůži.
Začal ho pomalu odlepovat.
Klářiny oči se rozšířily hrůzou a úžasem.
Centimetr po centimetru ze sebe Štěpán snímal svou podobu.
Nejprve odstranil silikonovou masku a protézu, která jeho tvář dělala nateklou, těžkou a zjizvenou.
Potom rozepnul mohutný kostým vážící desítky kilogramů, jenž vytvářel iluzi obrovského těla.
Nakonec si stáhl plešatou paruku.
O několik minut později muž, kterému lidé říkali „prasácký miliardář“, neexistoval.
Před Klárou stál vysoký muž něco málo přes třicet let.
Měl široká ramena, vypracovanou postavu, výrazné rysy a tvář tak přitažlivou, že se na něj několik vteřin nedokázala přestat dívat.
Štěpán Novotný.
Skutečný Štěpán.
Klára se roztřeseně posadila na okraj postele.
— K-kdo vlastně jste?
Štěpán před ní poklekl a sevřel její ruce ve svých.
— Pořád jsem to já, Kláro. Pořád jsem Štěpa.
Zavrtěla hlavou.
— Ale proč? Proč jste mi celé měsíce lhal? Proč jste tohle dělal?
Štěpán sklopil oči.
— Protože už jsem byl unavený.
Klára mlčela.
— Každá žena, kterou jsem poznal, se zamilovala buď do mé tváře, nebo do mého majetku. Někdy do obojího. Když mě Veronika zradila, slíbil jsem si, že se už nikdy neožením, dokud nepotkám někoho, kdo dokáže milovat mě, ne můj vzhled.
Oči se mu zalily slzami.
— Tak jsem si nasadil masku. Udělal jsem ze sebe netvora. Chtěl jsem najít ženu, která vydrží můj zápach, moje obrovské tělo, moje nálady i můj vztek.
Podíval se jí přímo do očí.
— A našel jsem tebe.
Klára si zakryla ústa rukou.
— Dnes večer ses mě zastala před všemi těmi lidmi. Milovala jsi mě i ve chvíli, kdy sis myslela, že jsem člověk, který ti nedokáže nabídnout nic kromě peněz a trápení.
— Štěpáne… — vydechla a rozplakala se.
Stiskl její ruce ještě pevněji.
— Zkouškou jsi prošla, Kláro. A teď ti dávám všechno. Své jmění, své srdce i svou skutečnou tvář.
Klára ho objala.
Ne proto, že muž před ní byl krásný.
Ne proto, že se z člověka na vozíku náhle stal muž, za kterým by se otočila každá žena.
Objala ho proto, že její city vznikly dávno předtím.
Jejich láska už svou pravdivost dokázala.
Druhý den ráno mluvila celá republika o neuvěřitelné „proměně“ miliardáře Novotného.
Fotografie pohledného Štěpána vedle jeho prosté manželky zaplavily média.
Lidé odmítali věřit, že muž, kterému se ještě před několika dny posmívali, vypadal celou dobu úplně jinak.
Veronika i někteří Klářini příbuzní se okamžitě pokusili dostat do jejich blízkosti.
Tentokrát však stráž nikoho z nich dovnitř nepustila.
Při jednom z rozhovorů Štěpán novinářům řekl:
— Dveře našeho domu jsou otevřené jen lidem, kteří přicházejí s upřímným srdcem.
Klára a Štěpán pak podle všeho našli štěstí, které oba tak dlouho hledali.
Jejich příběh připomínal, že to nejdůležitější na člověku se nedá zvážit, vyfotografovat ani obdivovat v zrcadle.
Skutečnou krásu člověk nepozná očima.
Musí ji vycítit srdcem.
ČÁST DRUHÁ: CENA MASKY
Ráno po odhalení pronikalo slunce přes lehké závěsy novotnovské vily jinak než dřív.
Světlo působilo ostřeji.
Čistěji.
A především pravdivěji.
Kláru tentokrát neprobudilo těžké oddychování mohutného muže.
Když otevřela oči, uviděla u okna Štěpána.
Seděl v hedvábném županu, v ruce držel tablet a soustředěně pročítal obrazovku. S vypracovanou postavou a pravidelnými rysy vypadal skoro jako antická socha.
„Prasácký miliardář“ byl pryč.
A na jeho místě zůstal muž tak nápadně pohledný, až jí to připadalo jako další zvláštní druh krutosti.
— Díváš se na mě, — poznamenal Štěpán sametovým hlasem, aniž od tabletu zvedl oči.