„Nejen pomocí fénu,“ dodal z nějakého důvodu. „Máš tam na poličce docela dobrý krém.“
Sofie si pomalu zakryla obličej dlaní.
V nitru se v ní praly dvě touhy: rozesmát se nahlas, nebo ho okamžitě požádat, aby odešel. Zatím vítězila ta první, protože celá situace byla s každou další větou absurdnější.
„Václave… ty sis vážně namazal můj krém?“
„A co je na tom? O pleť se člověk musí starat.“
„To je můj noční liftingový krém za pět tisíc.“
„Ale výsledek je vidět.“
Dokonce se usmál, jako by právě předvedl obzvlášť přitažlivou stránku své osobnosti. Sofie se na něj dlouze dívala pohledem ženy, které začíná docházet, proč asi jeho předchozí manželství skončilo rozvodem.
Přesunuli se do kuchyně. Václav se posadil až příliš sebejistě, jako by byl doma, opřel se do židle a hlučně začal míchat cukr ve svém šálku.
„Máš to tady útulné,“ oznámil. „Hned je poznat, že tu žije žena.“
„A když tu žije muž, co je cítit? Olej z autoservisu?“
„Ha! Ty jsi vtipná.“
Sofie se napila a snažila se nerozčilovat. Koneckonců byli dospělí. Možná se večer jen trochu zvrtl. Třeba šlo o nervozitu a trapnost, které ještě nemusely všechno pokazit.
Václav se však zřejmě rozhodl zničit i poslední zbytky romantické nálady.
„Vlastně,“ začal tónem vysokoškolského profesora, „dnešní ženy jsou příliš náročné. Dívají se na filmy a seriály a potom čekají kdovíco.“
„Například?“
„Samé krasavce skoro dva metry vysoké, boháče, dokonalé chlapy… Na obyčejné normální muže už se nikdo nedívá.“
„Ty se samozřejmě považuješ za normálního?“
„A co je se mnou špatně? Práci mám, skoro nepiju a ruce mi rostou správně.“
Při slovech „skoro nepiju“ málem Sofie čaj vyprskla.
„To je působivý seznam předností.“
Sarkasmus mu pochopitelně unikl.
„Mimochodem, ženám po čtyřicítce už dávno nezbývá než dívat se na život realisticky.“
A právě tehdy se v Sofii něco definitivně přepnulo.
Podobná slova slyšela od různých mužů už nesčetněkrát. Jako by po určitém věku měla žena automaticky snížit nároky, snášet všechny podivnosti a být vděčná za samotný fakt, že jí někdo věnuje pozornost, protože už jí přece dávno není dvacet.
„Realisticky znamená co?“ zeptala se klidně.
„Člověk musí pochopit, že pohádkového prince už nepotká.“
„A proč si myslíš, že hledám prince?“
„Tak co vlastně všechny chcete?“ podivil se Václav upřímně.
Sofie položila šálek na stůl.
„Představ si, že jen úplně obyčejné věci. Aby muž nepořádal show v mé koupelně. Aby bez dovolení nepoužíval cizí kosmetiku. Aby mi nevyprávěl o vědeckých studiích souvisejících s velikostí. A aby dospělé ženě nevysvětloval, že už by měla mírnit očekávání.“
Václav se zamračil.
„Všechno zbytečně dramatizuješ.“
„Ne. Jen jsem se poprvé za celý večer začala dívat na to, co se děje, bez iluzí.“
Opřel se a náhle přešel do útoku.
„Právě kvůli tomu zůstává tolik žen samo. Pořád se v něčem šťourají a hledají problém v maličkostech.“
Sofie se pousmála.
V maličkostech.
Jistě. Dvacet minut v cizí koupelně s fénem a drahým krémem — úplná banalita.
„Víš, Václave, myslím, že problém není v hledání chyb.“
„Tak v čem?“
Pozorně se na něj zadívala. Poprvé od chvíle, kdy se poznali, se nesnažila působit mile, zmírnit trapnost ani předstírat, že se všechno ještě dá zachránit.
Před ní seděl unavený dospělý muž, který se zoufale pokoušel vypadat sebejistě. Schovával se za hlasitá prohlášení, směšné teorie a laciné machrování, protože se uvnitř možná k smrti bál, že není dost přitažlivý, dost silný nebo jednoduše dost potřebný.
A najednou jí to všechno došlo.
Večer nepokazil jeho věk, vzhled, ani podivná příhoda s fénem. Skutečný problém spočíval v jeho neustálé potřebě dokazovat vlastní hodnotu, místo aby se choval přirozeně.
„V tom, že se celý večer snažíš přesvědčit mě, jak jsi skvělý,“ řekla tiše. „Přitom jsem tě vůbec nepožádala, abys skládal přijímací zkoušku.“
Václav nečekaně zmlkl.
Několik vteřin jen kroužil lžičkou v šálku. Potom si těžce povzdechl.
„Bývalá žena mi taky říkávala, že všechno zbytečně komplikuju.“
„Možná měla pravdu.“
„Opravdu si to myslíš?“
„Naprosto.“
V kuchyni se rozhostilo zvláštní ticho. Nebylo zlé ani výbušné. Spíš rozpačité a unavené.
Za oknem hučelo noční město. Na dvoře se rozsvěcovaly reflektory projíždějících aut, o patro výš štěkal pes a Sofie najednou pocítila skutečnou úlevu.
Dřív by za podobných okolností hledala kompromis, opatrně volila slova a bála se, že druhému ublíží. Teď jí to bylo poprvé úplně jedno. Ne proto, že by se z ní stala bezcitná žena. Jen s věkem přišla na jednoduchou pravdu: samota je mnohem klidnější než vztah, v němž člověk toleruje cizí podivnosti jen proto, aby v bytě někdo byl.
Václav dopil čaj a opatrně se zeptal:
„Tak… co bude dál?“
Sofie vstala.
„Dál pojedeš domů.“
Očividně čekal jinou odpověď.
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
„A to všechno kvůli takové maličkosti?“
„Ne. Kvůli tomu, že ses celý večer snažil dokázat, že bych měla být šťastná už jen proto, že sis mě vůbec všiml.“
Václav otevřel ústa, jako by chtěl protestovat, ale žádná vhodná slova nenašel.