Prostě odváželi svou sestru a její dítě na místo, kde jim už nikdo nemohl ublížit.
Když naše malá kolona aut vyjížděla ze dvora, okna bytu v pátém patře byla tmavá. Radkovo auto stále stálo před domem přesně tam, kde ho nechal.
Uplynulo několik měsíců.
Modřiny z Janiny tváře pomalu zmizely. Mnohem déle jí trvalo, než se přestala lekat hlasitějších hlasů a prudkých pohybů. Postupně se však vracela sama k sobě. Začala znovu plánovat, chodila s Matějem ven a jednoho dne jsem si uvědomila, že se zase dokáže usmát, aniž by se přitom nejdřív nervózně rozhlédla kolem sebe.
Radek se pro své věci osobně nikdy nevrátil. Po dvou měsících místo něj přijel advokát. Od Martina převzal dokumenty a klíče od auta a na oplátku mu předal připravené podklady k rozvodu.
Od té doby jsme bývalého zetě v našem okolí už ani jednou neviděli.
Dnes večer jsme se zase sešli u mě v kuchyni. Venku byla dávno tma a na sporáku se právě začínala vařit voda v konvici. Pavel vyprávěl nějakou legrační příhodu z práce a ostatní se mu smáli. Lukáš seděl vedle Matěje, krmil ho jablečným pyré a každou chvíli mu ubrouskem utíral umazanou bradu.
Jana seděla mezi svými bratry a poslouchala jejich vtipy s úsměvem na tváři.
Dívala jsem se na své děti a najednou mi bylo úplně jasné něco velmi prostého: nemuseli jsme Radkovi nic dokazovat.
Nemuseli jsme se mstít. Nemuseli jsme mu vyhrožovat ani hledat způsob, jak ho potrestat.
Stačilo, že jsme přišli a stáli při Janě právě ve chvíli, kdy nás skutečně potřebovala.
A to bylo dost.