Po dlouhém bloudění správnou budovu nakonec našla.
Došla k vrátnici.
— Taková studentka tady není, — řekla jí vrátná bez většího zájmu. — Už je dávno pryč.
— A nevíte, kam odešla?
Žena jen pokrčila rameny.
— Jak to mám vědět? Tady lidé přicházejí a odcházejí pořád. Praha je velká. Musíte hledat.
A Marie hledala.
Chodila po chodbách úřadů. Pokoušela se něco zjistit na studijním oddělení, ale bylo zavřené a úřední hodiny mělo jen dvakrát týdně. Na policii jí vysvětlili, že dcera je dospělá. Pokud se rozhodla s matkou nekomunikovat, má na to právo.
Neměli důvod po ní pátrat.
Po pěti dnech se Marie vrátila domů.
Bez dcery.
Bez krávy.
Téměř bez peněz.
A s nadějí tak slabou, že ji někdy už skoro necítila.
Přesto čekat nepřestala.
Roky plynuly.
Vesnice se pomalu vyprazdňovala. Mladí odjížděli — někdo do okresního města, někdo do Olomouce, jiní do Prahy. Zůstávali hlavně staří lidé.
Domy chátraly.
Ploty se nakláněly a zarůstaly trávou.
Kulturní dům zavřeli. Místní školu zrušili a děti začal vozit autobus do sousední obce. Zemědělské družstvo se rozpadlo. Obchod otevíral jen několikrát týdně.
Marie žila dál.
Sázela brambory.
Starala se o zahrádku.
Topila v kamnech.
A chodila k autobusové zastávce.
Sousedé ji už dávno přestali přesvědčovat, aby toho nechala. Jen teta Božena občas nevydržela.
— Maruško, — říkávala, když přišla pro trochu soli nebo prostě jen posedět, — neměla by ses už takhle trápit. Tvoje Lenka tady není. Třeba už ani…
Vždycky se zarazila dřív, než větu dokončila.
Marie ale dobře věděla, co chtěla říct.
— Žije, — odpovídala klidně. — Matka to pozná. Moje dítě žije.
— Dobře. Dejme tomu, že žije. Ale kdyby chtěla, napsala by ti. Přijela by. Nebo by aspoň zavolala. Vždyť dneska už jsou telefony skoro všude.
Telefon se nakonec objevil i u Marie doma.
Když obec nechala zavést pevné linky, pořídila si starý černý přístroj s otočným číselníkem.
Od té doby čekala nejen na autobus.
Čekala i na zazvonění.
Telefon však mlčel.
Občas zavolala jen Božena, aby se zeptala, jak se Marie cítí.
Jednou, už v roce 2005, požádala Marie sousedovic chlapce, který uměl pracovat s internetem, aby se Lenku pokusil najít.
Seděl dlouho u počítače, zadával různá jména, procházel stránky a porovnával fotografie.
Nakonec našel jistou Helenu s podobnými údaji. U profilu byla uvedená Plzeň a některé informace nesouhlasily, ale věk přibližně odpovídal.
— Nemohla by to být ona? — zeptal se opatrně.
Marie se naklonila k obrazovce.
Na neostré fotografii byla žena v tmavém kostýmu.
Marie přimhouřila oči.
V hrudi ji náhle píchlo.
— Nevím, — řekla tiše. — Je jí podobná. Ale nevím.
Chlapec ženě poslal zprávu.
Odpověď přišla rychle.
Byla krátká a chladná:
„Spletli jste se. Nejsem z Jesenicka. Jsem Pražačka. Už mi nepište.“
Tím všechno skončilo.
Marie si fotografii nechala vytisknout, schovala ji do zásuvky komody a pokračovala v čekání.
Uběhly další roky.
Když Marie oslavila pětasedmdesáté narozeniny, stále bydlela ve stejném domě.
Pořád si sama zatápěla.
Pořád se snažila pracovat na zahradě, přestože jí síly mizely čím dál rychleji.
Na zastávku už nedokázala dojít každou sobotu.
Bolely ji nohy a záda se téměř nenarovnala.
Ale alespoň jednou za měsíc se tam přece jen vydala.
Ze zvyku.
Z jakési vnitřní povinnosti.
Protože kdyby tam přestala chodit úplně, musela by si přiznat, že Lenka už nikdy nepřijede.
A to Marie nedokázala.
Jednoho zimního večera na začátku ledna seděla u televize.
Byl to starý těžký přístroj s vypouklou obrazovkou, který už dávno pamatoval lepší časy, ale pořád fungoval.
Běžely zprávy.
Marie je nijak zvlášť ráda neměla. Nechávala je však puštěné, protože v domě alespoň zněl lidský hlas a ticho nebylo tak tíživé.
Moderátor mluvil o jakési konferenci.
O podnikání.
O úspěšných ženách.
O pomoci chudším regionům.
Potom se podíval do kamery.
— A nyní vám nabídneme rozhovor s jednou z účastnic fóra. Helena Konečná, zakladatelka charitativní nadace…
Marie zvedla hlavu.
Na obrazovce se objevila žena.
Krásná.
Pečlivě upravená.
Měla drahý kostým, elegantní účes a dokonale nalíčenou tvář. Seděla ve světlém televizním studiu a klidným, jistým hlasem vyprávěla o společenské odpovědnosti.
O pomoci dětem.
O tom, že sama pochází z prostých poměrů.
A že všechno, čeho v životě dosáhla, si musela vybojovat vlastními silami.
Kamera přiblížila její obličej.
Marie přestala dýchat.
Ty oči.
Poznala by je mezi tisíci.
Mezi miliony.
Poznala by je snad i po smrti.
Šedé.
Přesně jako otcovy.
A nad levým obočím drobné znaménko. Malá tečka, kterou Marie znala od chvíle, kdy byla dcera dítě.
Byla to Lenka.
— Leničko, — vydechla Marie. — Moje Leničko.
Zvedla se ze stoličky, pomalu došla k televizi a konečky prstů se dotkla studeného skla.
Dcera se na obrazovce usmívala.
Vyprávěla o svém dětství „v malém městě na severu“.
Řekla, že její „rodiče byli obyčejní lidé, kteří odešli příliš brzy“.
A dodala, že se proto od mládí musela spoléhat jen sama na sebe.
Marie poslouchala a nevěřila vlastním uším.
Prostá rodina.
Malé město.
Rodiče dávno mrtví.