Jana zůstala stát uprostřed předsíně, jako by ji někdo přibil k podlaze. Klíče jí pořád svíraly prsty a úsměv, s nímž před chvílí vešla domů, se jí pomalu vytrácel z tváře. Petr stál mezi dveřmi do obýváku, ruce zkřížené na prsou, a z jeho pohledu bylo jasné, že radost z její zprávy rozhodně mít nebude.
— Co tím myslíš, že tě povýšili? — zopakoval a udělal k ní krok. — To se mi NELÍBÍ. Zítra hned podáš výpověď!
Jana si pomalu sundala kabát a snažila se pochopit, jestli opravdu slyšela to, co slyšela. Celý den se těšila na večer. Představovala si, jak Petrovi řekne o povýšení, na které čekala tak dlouho, o tom, že teď povede oddělení ve farmaceutické firmě, kde poctivě pracovala osm let.
— Petře, vždyť jsi věděl, že se o tu pozici ucházím. Mluvili jsme o tom už před měsícem…
— Mluvit o tom je jedna věc a dělat taková rozhodnutí bez mého souhlasu je věc úplně jiná! — jeho hlas ztvrdl. — A kdo se postará o domácnost? Kdo bude vařit? Kdo mě bude vítat, až přijdu z práce? Teď budeš v práci trčet do noci!
Jana prošla do obýváku a posadila se na pohovku. Jeho reakce jí nedávala žádný smysl. Za sedm let manželství si zvykla na jeho prudké výbuchy, ale tak otevřenou sobeckost od něj nečekala.
— Petře, tohle je přece šance pro nás oba. Plat budu mít skoro dvojnásobný. Konečně bychom mohli jet na dovolenou, udělat pořádnou rekonstrukci…
— NE! — praštil pěstí do stolu tak prudce, až se sklenice zachvěla. — Tvoje peníze nepotřebuju! Já jsem muž, já mám živit rodinu! A ty… ty máš doma vytvářet zázemí a starat se o mě! To je tvoje POVINNOST!
Jana ucítila, jak se v ní zvedá horká vlna rozhořčení. Celé ty roky chodila do práce a zároveň táhla domácnost na svých bedrech: vstávala v šest, aby mu připravila snídani, večer se vracela unavená a znovu stála u sporáku, prala, uklízela. A on po sobě neuměl dát do dřezu ani obyčejný hrnek.
— Petře, nežijeme v minulém století. I žena má právo na kariéru…
— DOST! — přistoupil skoro až k ní a tyčil se nad ní. — Zítra buď podáš výpověď, nebo tu funkci odmítneš. Vyber si — práce, nebo rodina!
Noc uplynula v těžkém, dusivém tichu. Petr si demonstrativně ustlal v obýváku, zatímco Jana se až do rána převalovala v ložnici a přemýšlela, kdy přesně se jejich společný život stočil špatným směrem. Vybavovala si jejich seznámení na narozeninách společných známých, jeho pozornost, kytice, něžná slova a krásné sliby o budoucnosti.
Ráno vstala dřív než obvykle a mechanicky připravila snídani. Petr vešel do kuchyně v dokonale vyžehlené košili — vyžehlila mu ji včera večer ona, i přes hádku. Zvyk byl silnější než bolest.
— Tak co, rozmyslela sis to? — zeptal se, když si sedal ke stolu, aniž by ji pozdravil.
— Petře, pojďme si o tom v klidu promluvit…
— Tady není O ČEM mluvit! — odstrčil talíř. — Buď dneska povýšení odmítneš, nebo budu muset jednat jinak.
— Co znamená jednat jinak? — Jana zpozorněla.
— Mám způsoby, jak tvoje rozhodnutí ovlivnit, — pronesl chladně. — Třeba bych mohl tvým kolegům říct, jaká jsi doopravdy doma. Nepořádná, líná, neschopná hospodyně. Uvidíme, jak dlouho se na vedoucí pozici udržíš s takovou pověstí.
Jana na něj hleděla a nemohla uvěřit vlastním uším. Opravdu tohle říkal muž, za kterého se kdysi provdala? Člověk, který jí sliboval lásku a oporu?
— Ty mě teď VYDÍRÁŠ?
— CHRÁNÍM naši rodinu před tvými směšnými ambicemi! — Petr prudce vstal od stolu. — Máš čas do večera. Dobře si to promysli.
Odešel a dveře za ním práskly tak hlasitě, až se Jana lekla. Zůstala sedět v kuchyni a dívala se na netknutou snídani. Uvnitř jí rostl pocit, který zpočátku nedokázala pojmenovat. Už to nebyla jen urážka ani zklamání. Byl to VZTEK. Jasný, horký, téměř pálivý vztek.
V práci jí gratulovali kolegové, vedení chválilo její výsledky. Generální ředitelka Eva Králová jí osobně podala ruku a řekla, že na okamžik, kdy Jana tu pozici převezme, čekala už dlouho.
— Jste jedna z našich nejsilnějších zaměstnankyň, paní Svobodová. Jsem si jistá, že pod vaším vedením oddělení ukáže úplně jinou úroveň.
Jana se usmívala, děkovala a přijímala gratulace, ale myšlenky se jí pořád vracely k Petrovi. K jeho výhrůžkám. K tomu, jak snadno byl ochotný zničit její pověst jen proto, aby měl doma dál pohodlí.
O polední pauze jí zavolala kamarádka Klára.
— Jani, gratuluju! Konečně si tě všimli tak, jak si zasloužíš! Kdy to oslavíme?
— Klári, já nevím… Petr je proti.
— Jak PROTI? — Klára se ani nesnažila skrývat pobouření. — Proti tomu, že jeho žena něco dokázala? On ti prostě ZÁVIDÍ!
— Řekl, že si mám vybrat — rodina, nebo kariéra.
— Jani, to je NESMYSL! V jaké době podle něj žijeme? Chápu, že ho miluješ, ale tohle už není povaha. Tohle je překročení všech hranic!
Jana mlčela. Věděla, že má Klára pravdu, jenže přiznat si to znamenalo přiznat i něco mnohem bolestnějšího: její manželství, do kterého vložila sedm let, naděje, trpělivost a nekonečné ústupky, se rozpadalo přímo před očima.