— Víš co, — řekla Klára měkčeji, — přijeď večer ke mně. Sedneme si, popovídáme si v klidu, bez spěchu a bez scén. A zkus myslet na jednu věc: člověk, který tě opravdu miluje, se raduje z tvých vítězství. Nenutí tě, aby ses jich vzdala.
Jenže místo toho, aby jela ke Kláře, se Jana vrátila domů. Věděla, že rozhovor s Petrem už nesmí odkládat. Dnes musí padnout všechno.
V bytě bylo nezvykle ticho. Petr se ještě nevrátil z práce. Jana přešla do kuchyně, nalila si vodu a sedla si k oknu.
Vzpomínala na poslední roky. Na to, jak se Petr postupně stával náročnějším a tvrdším. Jak kritizoval její jídlo, oblečení, účes, zvyky. Jak jí nenápadně vtloukal do hlavy, že bez něj není nikdo a nic nedokáže. A nejhorší na tom bylo, že mu VĚŘILA. Snažila se být lepší, pohodlnější, správnější. Dokonalá manželka. Dokonalá hospodyně. Jenže jemu to stejně nikdy nestačilo.
Zacvakly vstupní dveře. Petr vešel do bytu a podle jeho těžkých kroků Jana okamžitě poznala, že má špatnou náladu.
— Tak co, ROZHODLA SES? — objevil se ve dveřích kuchyně.
Jana se k němu pomalu otočila. V jejím pohledu bylo něco jiného a Petr si toho všiml.
— Ano. Rozhodla. Povýšení přijímám.
Manželova tvář se zkřivila vzteky.
— DĚLÁŠ SI ZE MĚ LEGRACI? Řekl jsem ti jasně…
— A já ti jasně odpovídám — POVÝŠENÍ PŘIJÍMÁM! — Jana vstala a v jejím hlasu poprvé po dlouhé době zazněla pevnost. — A víš co, Petře? Tvoje výhrůžky jsou mi UKRADENÉ!
Zarazil se. Za celé roky manželství s ním Jana takhle nikdy nemluvila. Nikdy se nehádala až do konce, nikdy nezvýšila hlas, vždycky ustoupila jako první.
— Jak si můžeš…
— JAK SI TO MŮŽU DOVOLIT? — Jana k němu udělala krok a Petr mimoděk couvl. — Dovoluju si žít svůj život! Dovoluju si pracovat! Dovoluju si růst! Dovoluju si rozhodovat sama za sebe!
— Budeš LITOVAT! — pokusil se znovu převzít moc nad situací. — Všem řeknu, jaká jsi…
— TAK TO ŘEKNI! — vykřikla Jana. — Řekni všem, jak strašná jsem manželka! Jak každý den vstávám v šest ráno, abych ti připravila snídani! Jak peru tvoje věci, žehlím ti košile, uklízím po tobě jako po malém dítěti! Jak pracuju celý den a pak přijdu domů a vařím večeři, protože ty si neumíš udělat ani míchaná vejce! ŘEKNI TO!
Petr otevřel ústa, ale nevyšlo z nich jediné slovo. Takovou ženu nikdy neviděl. Oči jí planuly hněvem, ruce měla sevřené v pěst a celá jako by vyzařovala odhodlání.
— A víš, co řeknu já? — pokračovala Jana a hlas se jí už netřásl strachem, ale zuřivostí. — Řeknu, jak jsi celé ty roky ŽIL NA MŮJ ÚČET! Jak jsi utrácel MOJI výplatu za svoje hračky — telefony, tablety, hodinky! Jak jsi mě nutil šetřit na sobě, kupovat nejlevnější potraviny, zatímco ty sis v klidu chodil s kolegy na obědy do drahých restaurací!
— ZMLKNI! — zařval Petr.
— NE, NEZMLKNU! — Jana už se nedokázala zastavit. — Celé roky jsem snášela tvoji hrubost, tvoji povýšenost, tvoje zacházení se mnou jako s neplacenou služkou! Ale DOST! Slyšíš? UŽ DOST!
Petr stál bledý, prsty zatínal a zase povoloval. Byl zvyklý mít před sebou poslušnou ženu, která plní všechno, co po ní chce. Teď proti němu stála žena připravená bojovat za sebe a za svůj život.
— Jestli tu funkci neodmítneš, odejdu, — procedil nakonec a sáhl po posledním argumentu.
Jana se rozesmála. Hořce, zlostně a naprosto upřímně.
— ODEJDI! Opravdu si myslíš, že tě budu prosit, abys zůstal? Že budu brečet, omlouvat se a držet se tě zuby nehty? NE, Petře! Jdi! A vezmi si svoje věci!
— Nemůžeš mě vyhodit z MÉHO bytu!
— Z jakého TVÉHO? — Jana vytáhla ze zásuvky dokumenty. — Tady je kupní smlouva. Byt je napsaný na MĚ. Koupený za MOJE peníze, které mi nechala babička. Ty jsi do něj nedal ANI KORUNU!
Petr zrudl vzteky. Jako by na tu skutečnost úplně zapomněl. Byt si Jana pořídila ještě před svatbou z peněz, které zdědila.
— Ale… jsme přece manželé…
— Zatím ano. Ale to se dá snadno změnit, — Jana vzala telefon. — Zítra jdu za právníkem. Rozvod, vypořádání majetku. I když není skoro co dělit — téměř všechno je koupené za moje peníze.
— Jano, pojďme si promluvit v klidu… — Petr náhle změnil tón, jeho hlas změkl, skoro zněžněl. — Ujel jsem. Probereme to…
— POZDĚ na probírání! Sedm let jsem doufala, že se změníš, že se z tebe stane normální člověk, ne člověk, který jen bere! Ale tobě bylo POHODLNÉ žít na můj účet! Pohodlné, aby tvoje žena mlčela, trpěla a neměla právo na vlastní hlas!
— Já tě MILUJU! — vykřikl Petr.
— NELŽI! — Jana k němu přistoupila skoro až těsně. — Ty miluješ jen sám sebe! Svoje pohodlí, svůj pořádek, svoje výhody! A já jsem pro tebe služka s platem!
V tu chvíli zazvonil zvonek. Jana šla otevřít. Na prahu stál soused z patra nad nimi, pan Hruška, s ustaraným výrazem.
— Paní Svobodová, je u vás všechno v pořádku? Slyšel jsem křik…
— Všechno je NAPROSTO v pořádku, pane Hruško! — řekla Jana nahlas, aby ji Petr dobře slyšel. — Jen vyhazuju z bytu příživníka!
Soused rozpačitě kývl a rychle odešel. Jana se vrátila dovnitř. Petr už stál v předsíni a natahoval si bundu.
— Tohle ještě není konec, — zasyčel. — Ještě se ke mně doplazíš a budeš MĚ prosit, abych se vrátil!