Vstala, vrátila se do domu, sebrala z postele umazaný krajkový přehoz, pečlivě ho složila a uložila do tašky. Ve městě ho vypere. Potom vzala ze stolu mastné pantofle své tchyně a s odporem je dvěma prsty odnesla do koše pod dřezem. Nakonec našla starý hadr a otřela stůl na verandě, aby zmizely lepkavé stopy levného vína.
Pak znovu vytáhla telefon a zavolala Olze Havelkové, bývalé spolužačce z vysoké, která teď měla notářskou kancelář v centru města.
— Oli, ahoj. Potřebuju co nejtvrdší a neprůstřelný návrh dohody o vypořádání společného jmění. Ano, dnes. Dej tam městský byt, Václavovo auto a všechny jeho bankovní účty. Napiš to tak, aby se na tom žádný právník nemohl povozit. Ano, rozvádím se. Ne, nebrečím. Oli, oni spálili dědovy pivoňky.
Když hovor ukončila, vytočila další číslo — právní odbor magistrátu, kde Václav už šestým rokem pracoval jako vedoucí referent. Moc dobře věděla, že stačí jen náznak trestního oznámení, pokus o podvod a padělání dokumentů, a čeká ho etická komise, služební řízení a pak vyhazov „pro ztrátu důvěry“. S takovým cejchem by ho později do veřejné správy nevzali ani jako nočního hlídače.
— Haló, Liduško? Ahoj. Prosím tě, formuláře k podání na etickou komisi máte u sekretářky, nebo se dají stáhnout z webu? Ne, ne pro mě. Pro mého Václava. Ano, chystám mu překvapení.
Položila telefon na umytý stůl a podívala se oknem na prázdný záhon. Před nimi byl pátek. Právě ten den sem měli přijet Václav s Antonií, aby jí slavnostně oznámili, že jsou novými pány její půdy.
Natálie se posadila do křesla a čekala.
Druhý den.
— No vida, Natálko, ty už jsi tady? Tím líp, pojď pomoct nosit bedny z kufru! — vřítila se Antonie na verandu a dveře otevřela kopnutím.
V rukou nesla plastovou bedýnku se sazenicemi rajčat, obalenou starými zažloutlými novinami. Za ní se udýchaně objevil Václav. Táhl obrovský pytel sadbových brambor. V obličeji měl zvláštní výraz: směs předstírané důležitosti a špatně skrývaného strachu.
— Kam to mám dát? — vydechl Václav a očima se vyhýbal své ženě.
— No přece na stůl, synku, kam jinam! — tchyně bezostyšně odsunula Natáliin blok a postavila bedýnku s hlínou přímo na čistý ubrus. — Tak, Natálie, nebudeme si to brát osobně. Jsi ještě mladá a hloupá, ale život běží. My jsme si s Vašíčkem řekli, že takhle to bude pro rodinu jistější. Chlap má být v domě pánem. Takže svoje kytičky oželíš, my tady uděláme pořádnou zahradu. Brambory, cibulku, rajčátka… A ty si pěkně zůstaneš ve městě a odpočineš si.
Natálie beze slova vstala, natáhla ruku, uchopila bedýnku za okraj a klidným, plynulým pohybem ji smetla ze stolu. Plast s prasknutím povolil, černá zemina a zelené stonky rajčat se rozlétly vějířem po čisté podlaze verandy.
— Co to vyvádíš, ženská?! — zaječela Antonie. — Z lakoty ses už úplně zbláznila? Václave, vidíš ji? Ona je nenormální!
— Sedněte si, paní Antonie, — pronesla Natálie ledově.
V jejím hlase byl tak ostrý klid, že se tchyně v půli nádechu zarazila. Opřela ruce v bok a hlučně vydechla skrz zaťaté zuby.
Natálie se otočila k manželovi.
— Václave, pojď ke stolu.
Zaváhal, udělal půlkrok dozadu, ale Natálie se na něj dívala tak pevně, že nakonec přece jen přišel a zastavil se u hrany stolu. Natálie otevřela složku a pomalu před něj položila tři listy, jeden po druhém.
— První dokument, — klepla nehtem na horní papír. — Oficiální oznámení katastrálního úřadu o přerušení a zablokování vašeho podvodného pokusu převést moji chatu a pozemek. Poznámku o tom, že se bez mé osobní účasti nesmí nic zapsat, jsem tam dala už před rokem.
Václavovi sebou škubla brada. Rychle pohlédl na matku, ale ta jen zlostně sevřela rty.
— Druhý dokument, — Natálie před něj položila další list. — Návrh trestního oznámení pro pokus o podvod ve větším rozsahu a padělání listin. Sazba není žádná pohádka, Václave. Až pět let. Tvoje stopy na darovací smlouvě už na katastru v systému jsou.
Václav zbledl jako vápno.
— A třetí dokument, — posunula k němu poslední papír. — Kopie mého podnětu k etické komisi magistrátu. Při podezření z trestního jednání se kontrola spouští automaticky. V pondělí ráno bude celý tenhle balík ležet na stole tvého nadřízeného.
— Natálko… — vytlačil ze sebe Václav téměř neslyšně. — Natálie, co to…
— Mlč, — usekla ho. — Teď budeš poslouchat moje podmínky. Máš přesně pět minut.
— Natálie! — vykřikla Antonie a chytila syna za rukáv. — Neposlouchej ji! Vyděračka jedna! Jaké ona má známosti? Nikam nepůjde! Jen blafuje! Václave, synku, drž se, hned zavoláme mému právníkovi…
— Mami, zmlkni! — zařval najednou Václav.
Po jeho bledé tváři stékaly velké kapky potu. Prudce vytrhl rukáv z matčiných prstů. Jeho pohodlný život v teplé kanceláři magistrátu, jistý plat, budoucí důchod a služební škodovka mu v jediném okamžiku proletěly před očima a rozsypaly se na prach.
— Natálko… A byt? Já přece musím někde bydlet… — zamumlal žalostně.
— Budeš bydlet u maminky, — odpověděla Natálie ledově. — Má panelákový byt 2+1, místo se najde. A teď sbalíš její věci a vyvedeš ji za bránu kolonie. Nechci, aby se tady po ní ještě někdy objevil stín. Tvoje pětiminutovka končí, Václave.