— Václave! Ty vyhodíš vlastní matku na ulici? Kvůli téhle ženské?! — Antonie se hlučně nadechla a chytila se za srdce, jenže její obvyklé divadlo tentokrát nezabralo.
— Mami, sbal si věci! — křikl Václav. — Chápeš, že mě můžou zavřít?! Toho jsi chtěla dosáhnout s těmi svými záhony?! Kvůli tvojí tvrdohlavosti půjdu před soud! Okamžitě se sbal!
Vběhl do pokoje, rozrazil starou skříň a začal házet na podlahu matčiny věci: vlněné svetry, ošoupané župany, pestrobarevné šátky. Antonie stála uprostřed verandy, jako by tomu nemohla uvěřit. Všechna její moc nad synem praskla jako mýdlová bublina ve chvíli, kdy se postavila proti jeho vlastnímu strachu.
Za deset minut Václav vytáhl na verandu obrovskou kostkovanou tašku z tržnice, narychlo zapnutou na slabý zip.
— Vašíku… — protáhla tchyně tiše a uraženě, ale syn se na ni ani nepodíval. Popadl ji za loket a skoro ji táhl ke dveřím.
— Jdi, mami. Rychle, prosím tě. Osobák jede za dvacet minut, stihneš to.
Natálie stála na zápraží se založenýma rukama a mlčky přihlížela.
Na zahrádkářskou osadu rychle padal soumrak. Václav matku téměř vytlačil za železnou branku, hodil jí tašku k nohám a s rachotem zasunul závoru. Antonie zůstala stát uprostřed prašné cesty mezi chatami, přidržovala si lem dlouhé sukně a z tmy k nim dolehl její zastřený hlas, který se lámal do ječivého křiku:
— Buďte prokletí, oba dva! Zapamatuješ si moje slova, Vašíku! Ještě se k matce připlazíš!
Jenže Václav už běžel zpátky k verandě a spěšně si utíral čelo rukávem bundy.
— Natálie, udělal jsem všechno, jak jsi řekla. Pojedeme k notářce, podepíšu všechno. Prosím tě, jen ty papíry nikam neposílej…
— Pojedeme, — řekla tiše Natálie a vzala ze stolu svou složku.
Druhý den.
— Natálko, tu třetí jámu už jsem skoro dokopal… — Václav zarazil rýč do těžké šedé hlíny a setřel si pot ze čela špinavým hřbetem ruky. — Sem mám dát víc drenáže, že? Tak, jak to dělal tvůj děda?
Natálie seděla na verandě a pomalu míchala čaj ve starém dědečkově šálku se zlatým okrajem. V domě znovu vonělo borovým dřevem, sušenou mateřídouškou a čistotou. Babiččin krajkový přehoz, pečlivě vypraný od hlíny a usušený ve větru, zase bělel na úhledně ustlané posteli.
Podívala se na manžela otevřeným oknem.
Václav vypadal zničeně. Vlasy, které míval vždycky dokonale uhlazené, měl rozcuchané, obličej spálený sluncem a dlaně kancelářského člověka, přelepené křížem krážem levnými textilními náplastmi, pokrývaly velké žluté mozoly. Vedle něj v trávě stály těžké černé květináče ze školky. Na každém byla bílá plastová cedulka: „Pivoňka Bowl of Beauty, 3letá.“ Václav za ně utratil celou osobní rezervu, kterou si tři roky odkládal na nový výkonný notebook.
— Přidej kýbl písku a popel, — řekla krátce Natálie a čaje se ani nenapila.
Václav chvíli stál, přešlapoval z nohy na nohu a nejspíš doufal, že ho pozve na verandu nebo mu aspoň nabídne studenou limonádu. Jenže Natálie se dívala mimo něj, na znovu vybílené roubení studny.
— Natálko… — ozval se tiše a udělal krok ke schodům. — Vždyť já to napravuju, ne? Sehnal jsem stejné pivoňky, dědovu houpačku jsem objednal u truhláře podle nákresů, příští víkend ji přiveze… My to přece můžeme dát zpátky dohromady. Jako dřív. Ano, udělal jsem hloupost, poslechl jsem mámu, ale dokázal jsem přece, že jsem to pochopil.
Natálie položila šálek na podšálek.
— Nedokázal jsi vůbec nic, Václave, — odpověděla klidně, bez hněvu. — A zpátky už nejde vrátit nic. Nejsi tady proto, že jsi dobrý manžel. Jsi tady proto, že zachraňuješ vlastní kůži před trestním oznámením a vyhazovem pro ztrátu důvěry.
Václav polkl.
— Ale já se snažím… — zamumlal a sklopil hlavu.
— Odpracováváš dluh vůči mému dědovi, — Natálie vstala, došla k zábradlí a dívala se na něj shora. — Za to, že jste sáhli na jeho památku a ukradli moje dokumenty. Až bude tahle zahrada taková, jaká byla před vaším vpádem — čistá, živá a rozkvetlá — pak se možná zamyslím. Jestli podám žádost o rozvod hned, nebo ti dám ještě trochu času, abys mi dělal řidiče a pomocníka na těžkou práci. A teď jdi kopat. Slunce brzy zapadne a čekají tě ještě tři keře.
Manžel několik vteřin stál bez hnutí, potom se mlčky otočil, došel k jámě, sevřel násadu rýče a znovu vší silou zarazil kov do vzdorovité země.
Natálie se dívala na jeho ohnutá záda a poprvé po dlouhé době v ní povolilo cosi nepatrného, skoro neviditelného. Nebyla to radost. Spíš tiché ulehčení, že se věci konečně přestaly tvářit jako láska.
Za plotem už si sousedky z kolonie naplno šeptaly a sledovaly, jak kdysi důležitý a hrdý Václav poslušně ohýbá záda pod chladným pohledem své ženy. Jedny škodolibě pronášely: „Dobře mu tak, zrádci, ať si teď pěkně mákne!“ Jiné soucitně vzdychaly: „No ale takhle s chlapem? Ženská se kvůli pár kytkám úplně utrhla, vysaje ho do poslední kapky a pak ho odhodí…“
Natálii však bylo naprosto jedno, co říkají.