„Ty máš prázdniny,“ souhlasil Antonín. „Zahrada je nemá. Nikdo jí to neoznámil.“
K snídani se na stole objevila velká litinová pánev smažených brambor, miska nakládaných okurek a čaj z rybízových listů. Matěj do brambor několikrát šťouchl vidličkou a znechuceně se zašklebil.
„A nejsou nějaké cereálie? S čokoládovým mlékem?“
„Cereálie má babička v práci, nakreslené na reklamním plakátu,“ odpověděl děda bez mrknutí oka. „Brambory nechceš? Tak si utrhni jablko. Ještě je sice zelené, ale žaludek tě pak sevře tak, že nedoběhneš ani na konec zahrady.“
Dvojčata si vyměnila pohled a mlčky se pustila do jídla.
Po snídani Antonín všechny seřadil u kůlny. Už tam stály kbelíky, dvě motyky a konev.
„Vaše babička Olga tvrdila, že je tu všechno zadarmo. Tak to vysvětlím městským: zadarmo tu roste jen plevel pod plotem. Aby byly třešně sladké, musí se ošetřit proti mšicím a půda kolem nich se musí odplevelit. Aby jahody neshnily, je třeba odstříhat šlahouny. Kosta půjde se mnou podél meze. Zachar a Matěj naplní sud vodou. Jarina jde s babičkou na záhony. Zlatuška zůstane na zápraží a bude sbírat brouky do sklenice. Tady máš klacík, veliteli.“
„Já to dělat nebudu! Jsou odporní!“
„Nebudou brouci ve sklenici, nebude brambor na talíři. Hotovo, čas běží.“
Třetí noc měnila Ludmila povlečení a pod Kostovou hlavou náhodou nahmátla něco tvrdého. Pod polštářem ležela půlka chleba pečlivě zabalená v tričku.
Dvě minuty stála a držela ho v rukou.
Potom chléb beze slova vrátila, urovnala polštář a odešla z pokoje.
Kostovi nic neřekla. Od toho dne však každý večer nechávala na kuchyňském stole talíř s jídlem přikrytý čistou utěrkou. Po týdnu chléb zpod polštáře zmizel.
První dny se navzájem zkoušeli, kdo vydrží víc. Kosta schválně nechával kosu ležet v trávě, sedával na kládě a snažil se chytit signál na starém tlačítkovém telefonu. Ruku držel vysoko nad hlavou, jako by tím mohl přivolat lepší spojení.
Děda na něj nekřičel.
Jen pokaždé řekl:
„Oběd je přesně ve třináct hodin. Kdo přijde pozdě, ohřeje si jídlo sám. Sporák je otevřený.“
Čtvrtý den přišel Kosta sám ke hromadě dřeva.
„Kde je sekera?“
„Ve stodole na hřebíku. Rozkroč se, ať se netrefíš do holeně.“
Zpočátku sekal neobratně a vztekle, jako by chtěl každý úderem potrestat jednotlivé poleno. Dlaně mu rychle zrudly a objevily se puchýře. Chlapec si ruce omotal lepicí páskou, aby si toho nikdo nevšiml.
Po půlhodině k němu děda přišel, beze slova mu sekeru vzal, ukázal prasklinu v polenu a vysvětlil, kam přesně udeřit, aby pracovala váha nástroje, ne jeho záda.
Kosta to zkusil znovu.
Poleno se s suchým, jasným prasknutím rozštíplo vedví.
A poprvé za celý pobyt se chlapcův výraz změnil.
V polovině července už měl dům svůj pevný řád.
Zachar s Matějem přinesli za den každý dvacet kbelíků vody a večer padali do postelí bez jediného požadavku. Jarina se naučila plít mrkev tak, aby omylem nevytáhla mladé rostlinky. A Zlatuška každou vytrženou travinu slavnostně odnášela babičce na ukázku.
Na letní kuchyni vařili povidla ve velkém měděném hrnci. Dívky vytahovaly z třešní pecky sponkami do vlasů, prsty jim tmavly do vínova a lepily se. Pěnu sbíraly dřevěnou lžící na střídačku, protože jinak se okamžitě rozpoutaly hádky a křik.
Jednoho večera se Zlatuška, téměř usínající, pevně chytila Ludmily za prst a tiše zamumlala:
„Mami, neodcházej.“
Vzápětí vyděšeně otevřela oči.
„Všechno je v pořádku, zlatíčko,“ řekla žena a ruku neuvolnila. „Spi. Jsem tady.“
Potom ještě dlouho seděla ve tmě na kraji rozkládací postele a nedokázala se přimět vstát.
Večer sedával Kosta s dědou na zápraží. Chlapec vyřezával skládacím nožíkem z březového špalíčku nějakého ptáka, zatímco Antonín kouřil a mlčky pozoroval zahradu.
„Dědo, máma říká, že na vesnici zůstávají jen neschopní lidé.“
„Tvoje máma kupuje chleba už nakrájený a zabalený v sáčku,“ odpověděl Antonín klidně. „Nejspíš si myslí, že rohlíky rostou někde vedle těstovin. Ty už ale víš, kolik kbelíků vody je třeba vylít ke kořenům, aby rajčata nasadila plody. Člověk musí umět pracovat rukama. Pak se neztratí nikde — ani na vesnici, ani ve městě.“
Kosta chvíli mlčel. Potom vytáhl z kapsy čtverečkovaný list papíru. Byl složený na čtvrtiny a na přehybech silně ohmataný.
„Já jsem to spočítal. Kolik jsme toho u vás snědli. Přibližně podle cen v obchodě. Je toho hodně. Až vyrostu, všechno vám vrátím.“
Děda si vzal papír, prohlédl si dlouhý sloupec čísel napsaných pečlivým dětským písmem a podal mu ho zpátky.
„Za dřevo jsi mi už zaplatil víc, než bylo třeba,“ řekl. „A za plot také. Teď jsme s babičkou dlužníky my tobě, Kosto. Tak seď klidně a nevymýšlej.“
Chlapec hlasitě nasál vzduch nosem a začal hoblovat rychleji.
„Někdy se stane, že do máminy výplaty zbývá ještě pět dní,“ řekl a díval se na hobliny u svých bot. „A ti malí mají hlad. Tak jsem… no, vy jste to našli. Já vím.“
„Našli,“ přisvědčil děda. „Ale už nic neschovávej. V tomhle domě patří chleba na stůl, ne pod polštář.“
Začátkem srpna dozrála jablka bílé průsvitné odrůdy a hned po nich se začala nalévat antonovka. Zahrada byla těžká úrodou a některé větve se téměř dotýkaly trávy.