Děti sklízely jablka opatrně, každé zabalily do novin a ukládaly je do dřevěných beden. Kosta teď sám rozděloval práci: kdo bude stát na žebříku, kdo bude dole přebírat plody a kdo odnese bedny do kůlny.
Ani jedno jablko nerozšlápli.
Dvacátého srpna se u branky znovu ozval rachot motoru.
Olga přijela stejně hlučná jako předtím, opálená a v nových šatech.
„Tak co, moji loupežníci, přežili jste? Najedli jste se zadarmo ovoce? Nepraskla vám břicha?“
Uprostřed dvora však náhle zmlkla.
Cestičky byly pečlivě zametené a plevel podél plotu posekaný až ke kořenům. Plot stál rovně a zářil čerstvým nátěrem ze zbytků zelené barvy, kterou Antonín schovával ve stodole snad pět let. U kůlny se tyčila úhledně narovnaná hromada dřeva. Na zápraží dvojčata kartáči čistila sandály a Jarina utírala utěrkou sklenice na kompot.
Z hloubi zahrady vyšel Kosta s pytlem jablek na rameni. Za léto povyrostl, zesílil v ramenou a opálil se téměř do měděna.
„Kostíků! Co je z tebe, nádeník? Polož tu těžkou věc!“
„Dobrý den, babičko Olgo,“ odpověděl a opatrně položil pytel na dřevěnou podlahu. „Pytle neházíme. Tohle jsou jablka na zimu. Když se otlučou, do listopadu shnijí.“
U stolu byla Olga nezvykle zticha. Pořád pokukovala po vnoučatech, která seděla klidně, nehádala se o lžíce a před jídlem všem popřála dobrou chuť.
„Lído,“ zeptala se šeptem a naklonila se k sestřenici, „čím jsi je tady krmila? Doma by mi za jediný den převrátili celý byt.“
„Kopřivami, Olgo,“ ozval se z konce stolu Antonín. „Je to velmi zdravá bylina. A když se někomu nechce na zahradu, kouše rovnou do nohou.“
Po čaji Olga otevřela své tašky.
„Tak dobře. Vezmeme si trochu ovoce, kompoty a tak tři pytle jablek. Řidiči něco přidám a on mi to uloží do kufru. Stejně to vyrostlo zadarmo, zem je přece společná.“
Kosta, který stál u dveří, vykročil vpřed a postavil se přímo před tašky.
„Ne, babičko Olgo. Tady nic nevyrostlo zadarmo.“
„Co si to dovoluješ?“
„S dědou jsme celou zahradu chránili před nemocemi,“ odpověděl chlapec klidně a díval se jí přímo do očí. „Každý den jsme zalévali. Vodu ze studny jsme nosili v kbelících, protože se spálilo čerpadlo a děda ho potom celé rozebral. Babička po nocích zavařovala, abychom měli v zimě co jíst. Děda každému z nás přidělil jednu bednu jablek, aby ji odvezl mamince. Ale odvážet všechno po pytlích a rozdávat to někomu jinému nedovolíme. Je to naše práce.“
V kuchyni zavládlo takové ticho, že bylo slyšet cvrčka za kamny.
Olga zrudla. Nadechla se, jako by se chystala spustit obvyklou řeč o nevděčných a bezcitných příbuzných. Pak se však setkala s pěti klidnými dětskými pohledy.
Dvojčata se postavila vedle Kosty.
Jarina chytila Zlatušku za ruku.
„Tak si ty svoje jablka nacpěte,“ zasyčela Olga, popadla prázdné tašky a zamířila ke dveřím. „Lakotníci.“
„Šťastnou cestu, Olgo,“ řekla Ludmila klidně, aniž by vstala. „Dětem jsem už zabalila marmeládu do batohů. Každému dvě sklenice. Jen dávejte pozor, ať se cestou nerozbijí.“
Loučení bylo rozpačité.
Olga kráčela první a hlasitě dupala po štěrku. Děti se táhly za ní.
Když už došly k zatáčce, Kosta se náhle zastavil, otočil se a rozběhl zpátky.
Přiskočil k dědovi, objal ho kolem krku — neobratně, chlapecky, ale velmi pevně — a řekl mu někam do límce:
„Příští prázdniny přijedu sám. Vlakem. Vždyť jsme chtěli dokončit altán.“
„Materiál je ve stodole,“ odpověděl Antonín a položil mu těžkou dlaň na rameno. „Prkna jsou suchá. Přijeď.“
Večer se dům ponořil do takového ticha, až téměř zvonilo v uších.
Ludmila vešla do kuchyně postavit vodu na čaj a najednou se zastavila.
Na parapetu stál dřevěný čáp. Byl trochu křivý, s jedním kratším křídlem, ale pečlivě obroušený smirkovým papírem až na světlé dřevo.
Pod ním ležel čtverečkovaný list složený na čtvrtiny.
„Dědo Toníku, všechno jsem spočítal. Prken bude dost, když uděláme střechu sedlovou. Přijedu v červnu.“
Dlouho tam stála s papírem v rukou, dokud konvice na sporáku nezačala pískat.
„Toníku,“ zavolala do předsíně. Hlas se jí z nějakého důvodu zachvěl. „Pojď sem.“
Muž vzal dřevěného ptáka do rukou, otočil ho ke světlu a přejel prstem po nerovném křídle.
„Podívej, čáp,“ řekl. „Vybral sis správného ptáka. Čápi se vždycky vracejí domů, ženo. Mají to v sobě.“
Za oknem se nad zahradou zvedala srpnová mlha, ve vzduchu voněla zralá antonovka a suché pelyňky. A dům, který býval po mnoho let prázdný, najednou poprvé nepůsobil opuštěně.