Pak by prostorný třípokojový byt zůstal mladým.
Jenže Božena se svého bytu vzdát nehodlala.
Dokonce i Františkovi si pravidelně stěžovala na vnuka a Kláru.
„Jen čeká, až sem vkročí jako paní domu,“ rozčilovala se. „Myslíš, že to nevidím? Matěj ji možná ani nezajímá. Jde jí o byt.“
„Boženo, nech toho,“ uklidňoval ji František. „Je dospělý. Ať si to vyřeší sám.“
„On si nic nevyřeší! Nechá se obalamutit a ještě za to poděkuje.“
„Vezmou se, budou mít děti. To přece není špatné.“
František se smutně pousmál.
„Mně Bůh vlastní děti nedopřál. Víš, někdy mě děsí, že žiju sám. Kdyby se mi něco stalo, neměl by mi ani kdo zavolat záchranku.“
„Nemluv hlouposti,“ mávla rukou Božena. „Máš mě, Matěj bydlí nablízku. Nikdo tě samotného nenechá. Raději dopij čaj a půjdeme se projít.“
Jejich procházky se postupně staly každodenní záležitostí.
A asi po měsíci František Boženě nečekaně navrhl:
„Boženo, přestěhuj se ke mně.“
Málem upustila šálek.
„Zbláznil ses?“
„Proč? Je nám spolu dobře. Matěj může bydlet s Klárou. Byt je stejně tvůj a nikam nezmizí. Aspoň nebudou mít pořád za zády tvou kontrolu. Třeba si chlapec sám rychleji všimne, jaká dívka vedle něj skutečně žije.“
Božena znejistěla.
„Nevím…“
„Sama pořád říkáš, že se hádáte.“
„On se zlobí, že mu nedám dýchat.“
„Tak ho nech dýchat. Někdy musí člověk udělat vlastní chybu, aby něco pochopil.“
Nakonec Božena přikývla.
„Dobře. Na nějaký čas to zkusím. Ale nebude to napořád.“
Druhý den začala balit.
Matěj zahlédl kufr a jen stěží skryl radost.
„Babi, stěhuješ se k Františkovi?“
„Neraduj se předčasně!“ napomenula ho. „Jen to vyzkouším. Ty s Klárou zatím můžete zůstat tady. Ale nezapomeň, že byt je můj. Nepořádek trpět nebudu. Budu chodit na kontroly.“
„Samozřejmě.“
„Jestli uvidím, že tvoje Klára doma nic nedělá, okamžitě ji vyhodím.“
„Je to skvělá hospodyně.“
„To se ještě ukáže.“
Matěj zářil.
Klára však tu zprávu přijala bez nadšení.
„Takže bude bydlet hned vedle a každý den sem chodit kontrolovat, co děláme?“
„Ne každý den.“
„Ty svou babičku vůbec neznáš?“
„Kláro, alespoň nebudeme platit nájem. Jsou tu tři pokoje, slušná kuchyň a dobrá čtvrť.“
Proti tomu se těžko argumentovalo.
Před seznámením s Matějem Klára bydlela v pronajatém pokoji ve starém bytě, kde za zdí neustále hlučeli sousedé.
Samostatný třípokojový byt pro ni proto představoval mnohem lákavější možnost.
A někde hluboko v sobě také doufala, že jednou připadne celý Matějovi.
Jakmile se Klára definitivně nastěhovala, začala mluvit o svatbě.
Tentokrát se však nečekaně začal bránit sám Matěj.
„Zatím nespěchejme.“
„Co tím myslíš?“
„Nemáme peníze. Chci pořádnou svatbu, ne jen podpis na úřadě a návrat domů.“
„A kde se ty peníze vezmou?“
„Babička časem poleví. Nějaké úspory má.“
Klára sevřela rty.
„Takže zase všechno závisí na tvé babičce?“
„Ještě chvíli vydržíme.“
Vydržet ale nebylo snadné.
Božena přicházela téměř každý den.
Někdy přejela prstem po poličce.
„Prach.“
Jindy otevřela lednici.
„Zase samé polotovary?“
Nebo Kláru odstrčila od sporáku.
„Kdo takhle připravuje kuře? Matěj nemá rád rýži. Potřebuje brambory. Ustup, udělám to sama.“
Po každé takové návštěvě Klára doslova vřela.
„Řekni jí konečně něco!“
„Co jí mám říct? Byt je její.“
„Ponižuje mě!“
„Nevšímej si toho.“
„Ty mě vůbec někdy dokážeš zastat?“
Matěj si povzdechl.
„Je mi místo matky. Nemůžu se s ní hádat.“
Ve skutečnosti čekal, až se problém vyřeší bez jeho zásahu.
Božena navíc v poslední době opravdu začala mluvit o zdravotních potížích.
Jednou se jí zatočila hlava.
Jindy se jí zatmělo před očima.
Občas ji náhle zalilo horko.
„To je věkem,“ mávla rukou. „V kuchyni je dusno, proto mi skáče tlak.“
Františkovi takové vysvětlení nestačilo.
„Boženo, přestaň si hrát na hrdinku. Zítra půjdeme k lékaři.“
„Proč?“
„Protože ti je šedesát, ne šestnáct. Už jsem zavolal známému doktorovi.“
„Ty už jsi všechno zařídil.“
„Jinak bys nikam nešla.“
Nakonec souhlasila.
„Dobře. Už jsem se dlouho chtěla nechat vyšetřit. Možná jsou to cévy.“
Druhý den ráno se vydali na kliniku.
Výsledky však byly tak překvapivé, že Božena několik minut vůbec nedokázala uvěřit tomu, co slyší.
Lékař středního věku s unaveným obličejem si dlouho prohlížel dokumenty.
Potom si sundal brýle.
Otřel skla.
Nasadil si je zpět.
A znovu se zadíval na výsledky.
„Paní Dvořáková…“
Božena nervózně sevřela kabelku.
„Neprotahujte to, pane doktore. Jestli je něco vážně, řekněte mi to rovnou.“
Lékař zavrtěl hlavou.
„Je tu něco jiného.“
„Co?“
„Některé hodnoty jsou mimořádně neobvyklé. Musíme vyšetření zopakovat a provést další testy. A ještě…“
Podíval se na ni s patrným úžasem.
„Test ukázal těhotenství.“
Božena nejprve ani nepochopila význam jeho slov.
„Co ukázal?“
„Výsledek je pozitivní.“
Zbledla.
„Pane doktore, je mi šedesát.“
„Datum narození vidím.“
„Mám dospělého vnuka!“
„Právě proto tvrdím, že všechno musíme ověřit. V tomto věku vyžaduje podobná situace mimořádně pečlivé sledování. Jeden test nestačí k definitivnímu závěru.“
Božena ho však už téměř nevnímala.
V uších jí hučelo.
Když vyšla na chodbu, František okamžitě vyskočil ze židle.