„Boženo, proč jsi tak bledá? Co se stalo?“
Podívala se na něj naprosto zmateně.
„Řekli mi… že test je pozitivní.“
„Jaký test?“
„Těhotenský.“
František ztuhl.
Několik vteřin na ni jen zíral.
Pak se mu oči rozšířily.
„Myslíš to vážně?“
„Vypadám snad jako někdo, kdo má chuť žertovat?“
Pomalu si vedle ní sedl.
„Ale vždyť my…“
Božena zrudla.
Po přestěhování se jejich vztah změnil.
Dlouhá léta byli pouze sousedy a přáteli, ale nyní si poprvé dovolili skutečnou blízkost.
Ani jeden z nich však na dítě nepomyslel.
„Musíme všechno ověřit,“ řekla. „Doktor je z toho stejně překvapený jako já.“
František se náhle usmál.
„Jestli se to potvrdí…“
„Proč se usmíváš?“
„Boženo, celý život jsem toužil po dítěti.“
„Františku, slyšíš se? Je mi šedesát.“
Vzal ji za ruku.
„O to víc budeme dělat přesně to, co řeknou lékaři. Žádné vlastní pokusy.“
Domů se Božena vrátila úplně otřesená.
Matěj si jejího stavu všiml okamžitě.
„Babi, co se děje? Je všechno v pořádku?“
Svlékla si kabát a vešla do kuchyně.
Klára stála u dřezu.
„Sedněte si oba.“
Matěj zpozorněl.
„Co se stalo?“
Božena se podívala nejprve na něj a potom na Kláru.
„Lékaři zjistili, že jsem těhotná. Teď budou výsledek potvrzovat dalšími vyšetřeními.“
Klára zůstala stát s talířem v ruce.
Matěj zbledl.
„Cože?“
„Slyšel jsi mě.“
„Babičko, je ti šedesát!“
„Myslíš, že jsem na to zapomněla?“
„Ale to přece…“
Nedokázal větu dokončit.
František položil Boženě ruku na rameno.
„Zatím není nic jisté. Lékaři ji budou sledovat.“
Matěj však jako by přestal vnímat okolí.
V hlavě se mu rozběhly úplně jiné myšlenky.
Jestli babička opravdu čeká dítě, všechno se změní.
Byt.
Dědictví.
Její vztah s Františkem.
A jeho vlastní plány.
Klára jako první vyslovila to, na co se on bál pomyslet.
„A co bude s námi?“
Matěj se k ní prudce otočil.
„Co by s námi mělo být?“
„Říkal jsi, že byt jednou připadne tobě.“
„Kláro, teď není vhodná chvíle!“
„A kdy tedy bude?“
„Mlč!“
Nikdy předtím na ni tak ostře nekřičel.
Božena se v tu chvíli zadívala na vnuka pozorněji.
Na jeho reakci bylo něco podivného.
Nevypadal překvapeně.
Nevypadal ani šťastně.
Vypadal vyděšeně.
V paměti se jí náhle vynořily poslední měsíce.
Večerní čaj.
Matěj stále častěji trval na tom, že ho připraví sám.
Občas vedle hrnku zahlédla nějaké krabičky.
Nevěnovala tomu pozornost.
Myslela si, že jde o vitaminy.
Pak si vzpomněla na další věc.
Po některých takových večerech bývala nezvykle ospalá.
Ráno naopak cítila podivný příval energie.
Mohla to být náhoda.
Ale také nemusela.
Božena se zamračila.
„Matěji.“
„Co je?“
„Co jsi mi dával?“
Zamrkal.
„Jak to myslíš?“
„Do čaje.“
Výraz vnoučkova obličeje se okamžitě změnil.
„Nic.“
„Nelži mi.“
„Babi, co to povídáš?“
„Několikrát jsem tě viděla, jak něco sypeš do mého hrnku.“
Klára prudce pohlédla na snoubence.
„Co to říká?“
„Nic jsem tam nedával!“
„Matěji,“ promluvila Božena chladně. „Řekni mi pravdu. Hned.“
Odvrátil oči.
To stačilo.
František vstal.
„Chlapče, ty jsi své babičce něco přimíchával do pití?“
„Nic takového!“
„Co přesně?“
„Já nevím!“
„Jak to, že nevíš?“
Matěj sevřel pěsti.
„Objednal jsem to přes internet.“
V kuchyni zavládlo ticho.
„Co jsi objednal?“ zeptala se Božena pomalu.
„Nějaké doplňky. Psali tam, že pomáhají obnovit síly, zlepšují spánek a podporují metabolismus…“
„A ty jsi mi je tajně přidával do čaje?“
„Chtěl jsem, aby ti bylo lépe!“
Božena se na něj dívala, jako by ho viděla poprvé.
„Jestli jsi mi chtěl pomoct, proč jsi mi nic neřekl?“
Matěj mlčel.
„Proč?“
„Protože bys to odmítla!“
„Takže sis usmyslel, že máš právo dávat mi bez mého vědomí neznámé látky?“
„Nenapadlo mě, že by to mohlo být nebezpečné.“
„Napadlo tě vůbec něco?“
Klára od Matěje o krok ustoupila.
„O tomhle jsi mi nic neřekl.“
„Protože se tě to netýkalo!“
„Ty ses úplně zbláznil?“
František jen stěží ovládal vztek.
„Okamžitě najdi ten obal.“
„Proč?“
„Ukážeme ho lékaři. Hned.“
Matěj se vyděšeně podíval na babičku.
A Božena najednou pochopila.
Nebo alespoň to nejdůležitější.
„Chtěl jsi, abych se méně vměšovala do vašeho života.“
Matěj mlčel.
„Je to tak?“
„Babi…“
„Spoléhal jsi na to, že budu klidnější. Že sem přestanu chodit. Možná že se úplně přestěhuji k Františkovi.“
„Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Chtěl jsi, abych ti nepřekážela.“
„To není totéž!“
„Pro mě už ano.“
Božena se odvrátila.
Dříve si myslela, že nejhorší bolest zažila v den, kdy přišla o dceru.
Teď však cítila jiný druh utrpení.
Dítě, které vychovala místo zemřelé dcery, kterému věnovala nejlepší roky svého života a které chránila před celým světem, tajně zasahovalo do jejího zdraví jen proto, že mu překážela v plánech.
„Mohla jsem kvůli tomu, co jsi mi dával, zemřít,“ řekla tiše.
Matěj zbledl.
„Ale neumřela jsi.“
Božena se prudce otočila.
„To je tvoje omluva?“
„Chtěl jsem přece udělat to nejlepší!“
„Pro koho?“
Na to nedokázal odpovědět.
František pronesl ledově:
„Pro sebe chtěl mít všechno jednodušší.“
Matěj se rozčílil.
„Do toho se nepleťte!“
„Budu se plést, když jde o zdraví ženy, se kterou žiju.“
„Tohle všechno je kvůli vám!“
„Ne, Matěji,“ zvedla Božena ruku. „Dost.“