„Tak vidíš, Matěji, teď už nemáme nikoho jiného než jeden druhého,“ přitiskla Božena vnoučka pevně k sobě a pohladila ho po vlasech. „Ale neboj se, zlatíčko. Nikomu tě nedám. Zítra půjdu vyřídit poručnictví. Kdo ví, co by ty úřady mohly vymyslet… Do školy zatím chodit nemusíš, učitele už jsem upozornila. Všichni vědí, jaké neštěstí nás potkalo. Všichni tě litují. Časem to bude o trochu snesitelnější.“
Jenže snesitelnější to nebylo nikdy.
Matěj rostl, vytáhl se, měnil se mu obličej i postava, ale hluboko uvnitř zůstal navždy tím chlapcem, který během jediného strašného dne přišel o oba rodiče.
Tragédie mu nepozorovaně přinesla něco, co většina jeho vrstevníků nepoznala — výsadní postavení.
Lidé ho šetřili.
Učitelé na něj nebyli tak přísní jako na ostatní, omlouvali jeho pozdní příchody a někdy mu dali lepší známku, než si zasloužil. Sousedé mu nosili sladkosti. A Božena by mu snesla modré z nebe, jen aby nikdy neměl pocit, že mu něco chybí.
Jak by také mohla jednat jinak?
Vždyť zůstal sirotkem.
Kromě toho Božena neustále opakovala, že má Matěj chatrné zdraví. Jednou ho bolela hlava, podruhé byl nachlazený, potřetí prý příliš unavený. Požadovat od něj stejné výkony jako od ostatních se proto zdálo téměř kruté.
Roky ubíhaly, ale babička s ním zacházela, jako by mu stále bylo deset.
Ve skutečnosti už nikoho jiného blízkého neměla.
Její jediná dcera zahynula spolu s manželem při těžké dopravní nehodě. Ani po mnoha letech nedokázala Božena na ten den vzpomínat bez bolesti.
Někdy se v noci probudila a znovu před sebou viděla telefonát, nemocniční chodbu, cizí tváře a malého Matěje, který ještě nechápal, proč už se maminka nikdy nevrátí domů.
Často si kladla stejnou otázku: čím si jejich rodina zasloužila takovou krutost?
Plakala potají, aby ji vnuk neviděl.
S přibývajícím věkem se však objevil další strach.
Co s ní bude, až Matěj jednoho dne odejde?
Ožení se.
Odstěhuje se.
Založí vlastní rodinu.
K čemu pak bude potřebná ona?
V hloubi duše se uklidňovala myšlenkou, že k tomu přece ještě dlouho nedojde.
Matěj byl tichý domácí typ. Po práci sedával u počítače, společnosti se vyhýbal, přátele téměř neměl. A s děvčaty mu to nikdy příliš nevycházelo.
Kde by se tedy vzala nějaká manželka?
Přesto se objevila.
Jmenovala se Klára.
A Božena si ji od první schůzky zamilovat nedokázala.
Připadala jí příliš ostrá, náročná a sebejistá. Klára přesně věděla, co od života chce, a nemínila se spokojit s málem.
Babička se okamžitě rozhodla, že pro jejího Matěje představuje nejhorší možnou volbu.
„Ty vůbec chápeš, s kým ses dal dohromady?“ bědovala. „To není žádná hodná holka, ale žralok! Podáš jí prst a ukousne ti celou ruku. Potřebuješ klidnou, domácí dívku. Hodnou. Takovou, která si bude vážit rodiny. A tahle? Podívej se, jaké má nároky! Zkazí ti celý život.“
„Babi, prosím tě, přestaň.“
„Nic nepřestanu! Co na ní vůbec vidíš? Kdyby to byla aspoň nějaká mimořádná krasavice. Ale je úplně obyčejná! Hubená, nosánek nahoru a s každým mluví, jako by jí celý svět něco dlužil. Došlo jí, že jsi hodný a nezkušený, tak se tě drží.“
„Miluju ji.“
„Dneska ji miluješ a zítra mi přijdeš s pláčem! Rozejdi se s ní, dokud je čas.“
Poprvé v životě se však Matěj babiččinými radami řídit nehodlal.
Opravdu se zamiloval.
Klára nebyla modelka ani oslnivá kráska. Byla to obyčejná, štíhlá dívka střední výšky, která na první pohled ničím zvláštním nevynikala.
Pro Matěje ale znamenala první ženu, která mu věnovala opravdový zájem.
Volala mu sama.
Navrhovala schůzky.
Smála se jeho vtipům.
Plánovala společnou budoucnost.
Člověku, který byl zvyklý, že se mu ženská pozornost vyhýbá, to úplně stačilo.
Náhodné seznámení mu obrátilo život naruby.
A připustit, aby mu ho babička znovu celý uspořádala, nechtěl.
Nečekaného spojence našel Matěj v sousedovi Františku Dvořákovi.
Osamělý důchodce si Boženy už dlouho všímal.
Jednou jí donesl tašky.
Podruhé vyměnil žárovku.
Jindy se zastavil večer „jen na chvilku“ a zůstal u čaje až do pozdních hodin.
Matěj přesně chápal, kam to směřuje.
Jednou se babičce opatrně zmínil:
„František za tebou přece nechodí jen tak.“
Božena se rozesmála.
„Matěji, jaképak románky v mém věku? Měla bych už myslet na duši.“
„Je ti teprve šedesát.“
„Teprve!“ odfrkla si a promnula si bolavé koleno. „Ráno vstávám z postele jako rozbitý stroj.“
„František je o pět let starší a nic mu není. Každé ráno cvičí, chodí běhat a u lékaře skoro nebyl.“
„Tak ať si běhá.“
„Mohla bys také začít. Aspoň chodit na procházky. Vždyť tě zve už dlouho.“
Božena na něj podezíravě přimhouřila oči.
„Proč se mě tak usilovně snažíš dostat z domu? Chceš sem přivést tu svou Kláru?“
Matěj uraženě ustoupil.
„Babi, jak to můžeš říct? Já se starám o tvoje zdraví!“
„Já vás mladé znám.“
Pak se ale usmála.
„Dobře, nezlob se. Jen jsem si dělala legraci. Mimochodem, František mi opravdu koupil tenisky. Prý budeme každý večer chodit parkem.“
V jejím žertu bylo více pravdy, než si Božena chtěla připustit.
Matěj skutečně doufal, že se babička časem přestěhuje k Františkovi.
Pak by prostorný třípokojový byt zůstal mladým.
Jenže Božena se svého bytu vzdát nehodlala.
Dokonce i Františkovi si pravidelně stěžovala na vnuka a Kláru.
„Jen čeká, až sem vkročí jako paní domu,“ rozčilovala se. „Myslíš, že to nevidím? Matěj ji možná ani nezajímá. Jde jí o byt.“
„Boženo, nech toho,“ uklidňoval ji František. „Je dospělý. Ať si to vyřeší sám.“
„On si nic nevyřeší! Nechá se obalamutit a ještě za to poděkuje.“
„Vezmou se, budou mít děti. To přece není špatné.“
František se smutně pousmál.
„Mně Bůh vlastní děti nedopřál. Víš, někdy mě děsí, že žiju sám. Kdyby se mi něco stalo, neměl by mi ani kdo zavolat záchranku.“
„Nemluv hlouposti,“ mávla rukou Božena. „Máš mě, Matěj bydlí nablízku. Nikdo tě samotného nenechá. Raději dopij čaj a půjdeme se projít.“
Jejich procházky se postupně staly každodenní záležitostí.
A asi po měsíci František Boženě nečekaně navrhl:
„Boženo, přestěhuj se ke mně.“
Málem upustila šálek.
„Zbláznil ses?“
„Proč? Je nám spolu dobře. Matěj může bydlet s Klárou. Byt je stejně tvůj a nikam nezmizí. Aspoň nebudou mít pořád za zády tvou kontrolu. Třeba si chlapec sám rychleji všimne, jaká dívka vedle něj skutečně žije.“
Božena znejistěla.
„Nevím…“
„Sama pořád říkáš, že se hádáte.“
„On se zlobí, že mu nedám dýchat.“
„Tak ho nech dýchat. Někdy musí člověk udělat vlastní chybu, aby něco pochopil.“
Nakonec Božena přikývla.
„Dobře. Na nějaký čas to zkusím. Ale nebude to napořád.“
Druhý den začala balit.
Matěj zahlédl kufr a jen stěží skryl radost.
„Babi, stěhuješ se k Františkovi?“
„Neraduj se předčasně!“ napomenula ho. „Jen to vyzkouším. Ty s Klárou zatím můžete zůstat tady. Ale nezapomeň, že byt je můj. Nepořádek trpět nebudu. Budu chodit na kontroly.“
„Samozřejmě.“
„Jestli uvidím, že tvoje Klára doma nic nedělá, okamžitě ji vyhodím.“
„Je to skvělá hospodyně.“
„To se ještě ukáže.“
Matěj zářil.
Klára však tu zprávu přijala bez nadšení.
„Takže bude bydlet hned vedle a každý den sem chodit kontrolovat, co děláme?“
„Ne každý den.“
„Ty svou babičku vůbec neznáš?“
„Kláro, alespoň nebudeme platit nájem. Jsou tu tři pokoje, slušná kuchyň a dobrá čtvrť.“
Proti tomu se těžko argumentovalo.
Před seznámením s Matějem Klára bydlela v pronajatém pokoji ve starém bytě, kde za zdí neustále hlučeli sousedé.
Samostatný třípokojový byt pro ni proto představoval mnohem lákavější možnost.
A někde hluboko v sobě také doufala, že jednou připadne celý Matějovi.
Jakmile se Klára definitivně nastěhovala, začala mluvit o svatbě.
Tentokrát se však nečekaně začal bránit sám Matěj.
„Zatím nespěchejme.“
„Co tím myslíš?“
„Nemáme peníze. Chci pořádnou svatbu, ne jen podpis na úřadě a návrat domů.“
„A kde se ty peníze vezmou?“
„Babička časem poleví. Nějaké úspory má.“
Klára sevřela rty.
„Takže zase všechno závisí na tvé babičce?“
„Ještě chvíli vydržíme.“
Vydržet ale nebylo snadné.
Božena přicházela téměř každý den.
Někdy přejela prstem po poličce.
„Prach.“
Jindy otevřela lednici.
„Zase samé polotovary?“
Nebo Kláru odstrčila od sporáku.
„Kdo takhle připravuje kuře? Matěj nemá rád rýži. Potřebuje brambory. Ustup, udělám to sama.“
Po každé takové návštěvě Klára doslova vřela.
„Řekni jí konečně něco!“
„Co jí mám říct? Byt je její.“
„Ponižuje mě!“
„Nevšímej si toho.“
„Ty mě vůbec někdy dokážeš zastat?“
Matěj si povzdechl.
„Je mi místo matky. Nemůžu se s ní hádat.“
Ve skutečnosti čekal, až se problém vyřeší bez jeho zásahu.
Božena navíc v poslední době opravdu začala mluvit o zdravotních potížích.
Jednou se jí zatočila hlava.
Jindy se jí zatmělo před očima.
Občas ji náhle zalilo horko.
„To je věkem,“ mávla rukou. „V kuchyni je dusno, proto mi skáče tlak.“
Františkovi takové vysvětlení nestačilo.
„Boženo, přestaň si hrát na hrdinku. Zítra půjdeme k lékaři.“
„Proč?“
„Protože ti je šedesát, ne šestnáct. Už jsem zavolal známému doktorovi.“
„Ty už jsi všechno zařídil.“
„Jinak bys nikam nešla.“
Nakonec souhlasila.
„Dobře. Už jsem se dlouho chtěla nechat vyšetřit. Možná jsou to cévy.“
Druhý den ráno se vydali na kliniku.
Výsledky však byly tak překvapivé, že Božena několik minut vůbec nedokázala uvěřit tomu, co slyší.
Lékař středního věku s unaveným obličejem si dlouho prohlížel dokumenty.
Potom si sundal brýle.
Otřel skla.
Nasadil si je zpět.
A znovu se zadíval na výsledky.
„Paní Dvořáková…“
Božena nervózně sevřela kabelku.
„Neprotahujte to, pane doktore. Jestli je něco vážně, řekněte mi to rovnou.“
Lékař zavrtěl hlavou.
„Je tu něco jiného.“
„Co?“
„Některé hodnoty jsou mimořádně neobvyklé. Musíme vyšetření zopakovat a provést další testy. A ještě…“
Podíval se na ni s patrným úžasem.
„Test ukázal těhotenství.“
Božena nejprve ani nepochopila význam jeho slov.
„Co ukázal?“
„Výsledek je pozitivní.“
Zbledla.
„Pane doktore, je mi šedesát.“
„Datum narození vidím.“
„Mám dospělého vnuka!“
„Právě proto tvrdím, že všechno musíme ověřit. V tomto věku vyžaduje podobná situace mimořádně pečlivé sledování. Jeden test nestačí k definitivnímu závěru.“
Božena ho však už téměř nevnímala.
V uších jí hučelo.
Když vyšla na chodbu, František okamžitě vyskočil ze židle.
„Boženo, proč jsi tak bledá? Co se stalo?“
Podívala se na něj naprosto zmateně.
„Řekli mi… že test je pozitivní.“
„Jaký test?“
„Těhotenský.“
František ztuhl.
Několik vteřin na ni jen zíral.
Pak se mu oči rozšířily.
„Myslíš to vážně?“
„Vypadám snad jako někdo, kdo má chuť žertovat?“
Pomalu si vedle ní sedl.
„Ale vždyť my…“
Božena zrudla.
Po přestěhování se jejich vztah změnil.
Dlouhá léta byli pouze sousedy a přáteli, ale nyní si poprvé dovolili skutečnou blízkost.
Ani jeden z nich však na dítě nepomyslel.
„Musíme všechno ověřit,“ řekla. „Doktor je z toho stejně překvapený jako já.“
František se náhle usmál.
„Jestli se to potvrdí…“
„Proč se usmíváš?“
„Boženo, celý život jsem toužil po dítěti.“
„Františku, slyšíš se? Je mi šedesát.“
Vzal ji za ruku.
„O to víc budeme dělat přesně to, co řeknou lékaři. Žádné vlastní pokusy.“
Domů se Božena vrátila úplně otřesená.
Matěj si jejího stavu všiml okamžitě.
„Babi, co se děje? Je všechno v pořádku?“
Svlékla si kabát a vešla do kuchyně.
Klára stála u dřezu.
„Sedněte si oba.“
Matěj zpozorněl.
„Co se stalo?“
Božena se podívala nejprve na něj a potom na Kláru.
„Lékaři zjistili, že jsem těhotná. Teď budou výsledek potvrzovat dalšími vyšetřeními.“
Klára zůstala stát s talířem v ruce.
Matěj zbledl.
„Cože?“
„Slyšel jsi mě.“
„Babičko, je ti šedesát!“
„Myslíš, že jsem na to zapomněla?“
„Ale to přece…“
Nedokázal větu dokončit.
František položil Boženě ruku na rameno.
„Zatím není nic jisté. Lékaři ji budou sledovat.“
Matěj však jako by přestal vnímat okolí.
V hlavě se mu rozběhly úplně jiné myšlenky.
Jestli babička opravdu čeká dítě, všechno se změní.
Byt.
Dědictví.
Její vztah s Františkem.
A jeho vlastní plány.
Klára jako první vyslovila to, na co se on bál pomyslet.
„A co bude s námi?“
Matěj se k ní prudce otočil.
„Co by s námi mělo být?“
„Říkal jsi, že byt jednou připadne tobě.“
„Kláro, teď není vhodná chvíle!“
„A kdy tedy bude?“
„Mlč!“
Nikdy předtím na ni tak ostře nekřičel.
Božena se v tu chvíli zadívala na vnuka pozorněji.
Na jeho reakci bylo něco podivného.
Nevypadal překvapeně.
Nevypadal ani šťastně.
Vypadal vyděšeně.
V paměti se jí náhle vynořily poslední měsíce.
Večerní čaj.
Matěj stále častěji trval na tom, že ho připraví sám.
Občas vedle hrnku zahlédla nějaké krabičky.
Nevěnovala tomu pozornost.
Myslela si, že jde o vitaminy.
Pak si vzpomněla na další věc.
Po některých takových večerech bývala nezvykle ospalá.
Ráno naopak cítila podivný příval energie.
Mohla to být náhoda.
Ale také nemusela.
Božena se zamračila.
„Matěji.“
„Co je?“
„Co jsi mi dával?“
Zamrkal.
„Jak to myslíš?“
„Do čaje.“
Výraz vnoučkova obličeje se okamžitě změnil.
„Nic.“
„Nelži mi.“
„Babi, co to povídáš?“
„Několikrát jsem tě viděla, jak něco sypeš do mého hrnku.“
Klára prudce pohlédla na snoubence.
„Co to říká?“
„Nic jsem tam nedával!“
„Matěji,“ promluvila Božena chladně. „Řekni mi pravdu. Hned.“
Odvrátil oči.
To stačilo.
František vstal.
„Chlapče, ty jsi své babičce něco přimíchával do pití?“
„Nic takového!“
„Co přesně?“
„Já nevím!“
„Jak to, že nevíš?“
Matěj sevřel pěsti.
„Objednal jsem to přes internet.“
V kuchyni zavládlo ticho.
„Co jsi objednal?“ zeptala se Božena pomalu.
„Nějaké doplňky. Psali tam, že pomáhají obnovit síly, zlepšují spánek a podporují metabolismus…“
„A ty jsi mi je tajně přidával do čaje?“
„Chtěl jsem, aby ti bylo lépe!“
Božena se na něj dívala, jako by ho viděla poprvé.
„Jestli jsi mi chtěl pomoct, proč jsi mi nic neřekl?“
Matěj mlčel.
„Proč?“
„Protože bys to odmítla!“
„Takže sis usmyslel, že máš právo dávat mi bez mého vědomí neznámé látky?“
„Nenapadlo mě, že by to mohlo být nebezpečné.“
„Napadlo tě vůbec něco?“
Klára od Matěje o krok ustoupila.
„O tomhle jsi mi nic neřekl.“
„Protože se tě to netýkalo!“
„Ty ses úplně zbláznil?“
František jen stěží ovládal vztek.
„Okamžitě najdi ten obal.“
„Proč?“
„Ukážeme ho lékaři. Hned.“
Matěj se vyděšeně podíval na babičku.
A Božena najednou pochopila.
Nebo alespoň to nejdůležitější.
„Chtěl jsi, abych se méně vměšovala do vašeho života.“
Matěj mlčel.
„Je to tak?“
„Babi…“
„Spoléhal jsi na to, že budu klidnější. Že sem přestanu chodit. Možná že se úplně přestěhuji k Františkovi.“
„Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Chtěl jsi, abych ti nepřekážela.“
„To není totéž!“
„Pro mě už ano.“
Božena se odvrátila.
Dříve si myslela, že nejhorší bolest zažila v den, kdy přišla o dceru.
Teď však cítila jiný druh utrpení.
Dítě, které vychovala místo zemřelé dcery, kterému věnovala nejlepší roky svého života a které chránila před celým světem, tajně zasahovalo do jejího zdraví jen proto, že mu překážela v plánech.
„Mohla jsem kvůli tomu, co jsi mi dával, zemřít,“ řekla tiše.
Matěj zbledl.
„Ale neumřela jsi.“
Božena se prudce otočila.
„To je tvoje omluva?“
„Chtěl jsem přece udělat to nejlepší!“
„Pro koho?“
Na to nedokázal odpovědět.
František pronesl ledově:
„Pro sebe chtěl mít všechno jednodušší.“
Matěj se rozčílil.
„Do toho se nepleťte!“
„Budu se plést, když jde o zdraví ženy, se kterou žiju.“
„Tohle všechno je kvůli vám!“
„Ne, Matěji,“ zvedla Božena ruku. „Dost.“
Dlouze a velmi klidně se na vnuka podívala.
„Zítra si sbalíš věci.“
„Cože?“
„Odstěhuješ se.“
Klára okamžitě vyskočila.
„A kam máme jít?“
„To už není můj problém.“
„Ale byt…“
„Je můj.“
„Matěj v něm vyrostl!“
„Právě proto jsem mu tolik let dovolovala, aby ho považoval za svůj.“
Matěj na ni hleděl naprosto zmateně.
„Babi, to myslíš vážně?“
„Poprvé po mnoha letech naprosto vážně.“
„Kvůli několika tabletám?“
„Ne kvůli tabletám.“
Božena zavrtěla hlavou.
„Kvůli zradě.“
Klára propadla hysterii.
„Já se do společného bytu vracet nebudu! Matěji, řekni jí něco!“
„Mlč!“ vykřikl na ni.
V jeho hlase však už nebyla obvyklá jistota.
O několik dní později se skutečně odstěhovali.
Matěj se poprvé v životě ocitl v situaci, kdy za něj nikdo nehodlal řešit jeho problémy.
Musel si najít stálou práci.
Musel sehnat levný pokoj.
Musel sám platit jídlo, dopravu i všechny výdaje spojené s bydlením.
Klára to dlouho nevydržela.
Dokud před nimi stála vidina velkého bytu a pohodlného života, mluvila o lásce.
Jakmile pochopila, že Matěj bude muset začínat téměř od nuly, jejich vztah se rychle rozpadl.
Po několika měsících se rozešli.
Božena mezitím zůstávala pod nepřetržitým dohledem lékařů.
Odborníci opakovali testy, pozorně sledovali její stav a samostatně se zabývali neznámými doplňky, které jí Matěj podával bez svolení.
Nikdo z nich netvrdil, že právě tyto látky způsobily těhotenství. Lékaři pouze zdůrazňovali, že jakékoli léky či doplňky, zvláště v takovém věku, se nesmějí užívat bez doporučení a lékařské kontroly.
Pro Boženu bylo celé dění přesto stále neuvěřitelné.
Měla strach.
Někdy se probudila uprostřed noci a říkala si, že se pustila do něčeho šíleného.
Po jejím boku však stál František.
Doprovázel ji na každé vyšetření.
Hlídal, co jí.
Zapisoval si otázky pro lékaře.
Poprvé v životě se připravoval stát otcem — a přistupoval k tomu téměř s posvátnou úctou.
Matěj občas přišel na návštěvu.
Zpočátku ho babička přijímala velmi chladně.
Nosil ovoce.
Snažil se vtipkovat.
Několikrát se omluvil.
Božena však zůstávala neoblomná.
„Odpustila jsem ti, Matěji.“
„Tak proč se mnou pořád mluvíš takhle?“
„Odpustit a znovu důvěřovat nejsou stejné věci.“
Sklopil hlavu.
„Opravdu jsem ti nechtěl ublížit.“
„Věřím ti.“
„Tak potom…“
„Ale rozhodl ses za mě, co smíš dělat s mým zdravím, protože se ti to hodilo.“
Podívala se na něj.
„Jsi dospělý člověk. Vychovala jsem tě a dala ti všechno, co jsem mohla. Teď už musíš za své jednání nést odpovědnost sám.“
„Takže je konec? Už mě nepotřebuješ?“
„Neříkej hlouposti. Jsi můj vnuk a tím zůstaneš.“
Její hlas trochu změkl.
„Ale ten malý Matěj, kterému jsem odpouštěla úplně všechno jen proto, že kdysi přišel o rodiče, už neexistuje. Dávno jsi vyrostl. Jen já jsem to pochopila příliš pozdě.“
Časem mezi nimi vznikl jiný vztah.
Nebyl jako dřív.
Byl opatrnější.
Dospělejší.
A když přišel den porodu, Matěj přece jen dorazil do nemocnice.
Na chodbě spatřil Františka.
Vypadal vyčerpaně, ale zároveň šťastně.
„Tak co?“ zeptal se Matěj.
František se usmál.
„Holčička.“
Po nějaké době směl Matěj vejít za babičkou.
Božena ležela unavená, ale šťastná.
Vedle ní spala drobná holčička.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se vnuk potichu.
Babička pohlédla na dítě.
„Kateřina.“
Matěj okamžitě pochopil.
Tak se jmenovala jeho matka.
Otočil se k oknu, aby nikdo neviděl, jak se mu chvějí rty.
„Babi…“
„Copak?“
„Odpusť mi.“
Božena několik vteřin mlčela.
Potom řekla:
„Už jsem ti odpustila.“
„Všechno jsem zničil.“
„Ne.“
Podívala se na něj.
„Jen jsi nás oba donutil dospět. Mě proto, že jsem konečně přestala žít pouze tvým životem. A tebe proto, že ses poprvé ocitl v situaci, kdy za tvá rozhodnutí nikdo nemohl odpovídat místo tebe.“
Matěj přistoupil blíž.
„Můžu se na ni podívat?“
Božena dítě opatrně pootočila.
Holčička spala a drobnou ručku měla sevřenou v pěstičku.
„Tak tohle je tvoje teta,“ pousmála se babička tiše.
Matěj se také pokusil usmát.
Podařilo se mu to jen stěží.
Díval se na Kateřinu a chápal, jak zásadně se všechno změnilo.
Kdysi se domníval, že největším problémem jeho života jsou babiččiny kontroly, její neustálá péče a neochota přenechat mu byt.
Teď mu to všechno připadalo tak malicherné, až se za sebe styděl.
Z nemocnice odešel sám.
Venku se pomalu stmívalo.
A poprvé po mnoha letech plakal ne proto, že litoval sám sebe.
Bylo mu hanba.
Za lež.
Za tajné přísady v čaji.
Za touhu zařídit si vlastní pohodlí na úkor ženy, která se kdysi vzdala vlastního života kvůli němu.
Minulost se však nedá změnit jedinou omluvou.
Důvěra se nevrátí během jednoho večera.
Lze si ji jen pomalu znovu zasloužit.
V nemocničním pokoji se Božena dívala na spící Kateřinu.
František seděl vedle ní a opatrně ji držel za ruku.
„Bojíš se?“ zeptal se.
„Hodně.“
„Já také.“
Božena se usmála.
„To jsme tedy rodiče.“
„Nevadí. Naučíme se to.“
Božena pohlédla na svou malou dceru.
Kdysi si představovala, že po šedesátce bude její život pomalu tišší.
Že ji čeká už jen zahrádka, léky, občasná návštěva dětí a pomalé smiřování se se stářím.
Osud však rozhodl jinak.
Znovu měla někoho, kvůli komu bude muset vstávat v noci.
Znovu ji čekaly první zoubky.
První krůčky.
První slovo.
Škola.
Rodinné oslavy.
A tisíce obav, na které už téměř zapomněla.
Božena si dcerku tiše přitiskla k sobě.
Nevěděla, kolik let jí ještě zbývá.
Jedno však chápala naprosto jasně.
Od této chvíle už nikomu nedovolí, aby za ni rozhodoval o jejím životě.
Ani milovanému vnukovi.
Ani sousedům.
Ani cizím představám o tom, co by měla dělat.
Protože druhá šance, jakkoli neuvěřitelná, je příliš vzácná na to, aby ji člověk znovu prožil kvůli někomu jinému.