Zavolala jsem tchyni.
„Paní Růženo, v neděli auto nutně potřebuji. Musím odvézt velký dort.“
„Jakub s ním vozí dítě.“
„Dítě může odvézt taxík. Ale třípatrový dort se běžným taxíkem převézt nedá.“
„Tak něco vymysli.“
Sedla jsem si na parapet a zkusila jiný způsob.
„Dobře. Domluvme se. Vrátím vám těch čtyři sta tisíc. Sto tisíc dám už v pondělí, potom dvacet tisíc každý měsíc. Můžeme to sepsat u notáře, abyste se nemusela ničeho bát. Ale auto se vrátí do naší rodiny.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Lenko, mně nejde o peníze.“
„Tak o co?“
„Chci, aby moje děti měly všechno.“
„Máte tři děti. A auto je jen jedno.“
Tchyně zavěsila.
Za deset minut jsem volala znovu, ale už telefon nezvedla.
V pátek si Tomáš vzal můj kombík na stavbu. Potřeboval položit čtyři stropy, převézt profily, žebříky a nářadí. Práce měla trvat nejméně tři dny.
„Tomáši, nech mi auto aspoň na neděli. Bez něj dort nedoručím.“
„A co mám dělat? Ponesu stropní profily na zádech?“
„Tak si půjč sedan od své matky.“
„Máma ho vrátí v pondělí.“
„To samé jsi říkal už minulé pondělí.“
Sebral klíče ze stolu a odešel, aniž si zapnul bundu.
V neděli jsem vstávala ve čtyři ráno.
Piškotové korpusy se smetanou, čokoládové ozdoby, cukrové květy — šest hodin práce bez jediné pořádné přestávky. V poledne jsem měla záda ztuhlá jako prkno.
O půl jedné jsem stála před domem s obrovskou krabicí v náručí a čekala na taxík. Krabici jsem převázala stuhou, zespodu položila protiskluzovou podložku a shora ji přikryla utěrkou.
Veronika, Tomášova sestra, vyšla ven, aby mi pomohla a podržela dveře auta.
„Mám mámě zavolat a poprosit ji o sedan?“ navrhla.
„Už jsem ji prosila. Nedá mi ho.“
Řidič byl klidný. Jel pomalu a opatrně.
Jenže na hlavní třídě těsně před semaforem náhle vjel do silnice mladík na koloběžce.
Taxikář prudce zabrzdil.
Krabice se posunula dopředu.
Stačila jsem ji zachytit oběma rukama, ale horní patro už uvnitř sklouzlo na stranu. Fondán popraskal po celé ploše a čokoládová ozdoba se zlomila napůl.
K bytu oslavenkyně jsem stoupala tak pomalu, jako by se dort mohl nějakým zázrakem sám opravit.
Oslavenkyně se na něj dlouho mlčky dívala.
A její dcera řekla přesně to, čeho jsem se bála:
„Za tohle vám celou částku nezaplatíme.“
Z osmnácti tisíc jsem musela vrátit devět.
Dort jsem tam nechala a odešla.
Ještě večer se v místní skupině objevil komentář s fotografií:
„Dovezli rozpadlý dort. Dávejte si pozor.“
Následující týden tři zákaznice své objednávky zrušily.
Veronika seděla u mě v kuchyni a ukládala zachráněné cukrové růžičky do krabičky.
„Lenko,“ řekla nakonec, „zeptala ses Tomáše, proč se auto přepisovalo na mámu právě teď? Proč ne před rokem, když jí peníze půjčila, ale až v říjnu?“
Zvedla jsem hlavu.
„Ty něco víš?“
„Vím jen to, že máma už v létě něco slíbila Jakubovi. Víc říkat nechci. Nechci se do toho plést.“
Tu noc jsem se Tomáše na nic neptala.
Místo toho jsem vzala telefon, zadala do vyhledávače značku našeho auta, barvu a město.
Hned na druhé stránce inzerátů jsem poznala zadní okno.
Inzerát byl zveřejněný před třemi dny.
Šedý sedan. Malý nájezd. Jediná majitelka — důchodkyně. Rodinné auto, v interiéru se nekouřilo.
Cena: jeden milion sto tisíc.
Na čtvrté fotografii bylo zadní okno vidět zřetelně.
V rohu zůstala Aniččina samolepka se sluníčkem. Nalepila ji v červnu a nikdo ji dodnes nesundal.
Fotografie vznikly na dvoře před domem tchyně.
Poznala jsem i rozbitou lavičku u prvního vchodu.
Ráno jsem tam jela autobusem.
Tchyně otevřela v domácím županu, přes který měla přehozenou pletenou vestu.
Za práh mě nepustila.
„Takže ho prodáváte?“
„Ano.“
„Prodáváte auto, do kterého šlo osm set tisíc z našich rodinných peněz?“
„Jakub potřebuje peníze na první splátku. S Anetou už čtyři roky přebíhají z jednoho pronájmu do druhého. Dítěti je rok. Vy máte přece vlastní byt.“
Držela se zábradlí tak pevně, až jí zbělely prsty.
„A našich osm set tisíc?“
„Jakub je vrátí, až se postaví na vlastní nohy.“
„Paní Růženo, nejsem pro vás cizí. Před dvěma lety, když Anička skončila v nemocnici se zápalem plic, byla jste u ní devět dní, protože já nemohla opustit zakázky. Pamatuji si to.“
Tchyně se otočila k oknu na chodbě.
Když promluvila, hlas měla tišší.
„Já si to také pamatuji. A pamatuji si i to, jak Jakub v šestnácti odešel z domu a já ho nedokázala zastavit. Je mi třiašedesát, Lenko. Podruhé už možná nebudu mít čas tu chybu napravit.“
Dveře se zavřely tiše.
Bez jediného bouchnutí.
Doma mi Tomáš všechno potvrdil. Ani nezvedl oči od telefonu.
„Ano, věděl jsem to. Máma má právo nakládat se svým majetkem.“
„Se svým?“
„Auto je napsané na ni.“
„A těch osm set tisíc rodinných peněz?“
„Jakub je vrátí.“
„Kdy?“
„Až bude moct.“
Mluvil naprosto klidně, jako by komentoval předpověď počasí.
V pondělí jsem se objednala na právní konzultaci.
Stála dva tisíce za hodinu.
A přesto to byla jedna z nejlépe utracených částek v mém životě.
Právník si vyslechl celý příběh, prohlédl fotografii smlouvy, kterou jsem si stihla vyfotit, když ležela v kapse Tomášovy bundy, a potom mi to vysvětlil bez obalu: