„Teoreticky se dá pokusit smlouva napadnout. Auto bylo koupené za manželství, takže by mělo být společným majetkem. Jenže při převodu vozu není třeba notářsky ověřený souhlas druhého manžela. Musela byste dokázat, že kupující věděla o vašem nesouhlasu. Vaše tchyně bude tvrdit, že o ničem nevěděla. Může z toho být rok u soudu, výdaje a spousta nervů. A peníze z prodeje byste nakonec stejně dělila s manželem.“
„Takže auto mi nejspíš nevrátí?“
„Nejspíš ne.“
Tu noc jsem téměř nespala.
Ležela jsem ve tmě a přemýšlela, jestli nejsem opravdu chamtivá.
Jakub má malé dítě.
My máme alespoň střechu nad hlavou.
Vypadalo to, že bojuji kvůli kusu plechu se ženou, která kdysi devět dní nosila mé dceři kompot ve sklenici od majonézy a sama spala na nemocniční židli.
Dokonce jsem tchyni napsala dlouhou smířlivou zprávu.
Psala jsem, že se určitě dokážeme domluvit.
Pak jsem znovu otevřela inzerát a uviděla, že cenu auta zvýšili o dalších třicet tisíc.
Zprávu jsem smazala.
Druhý den ráno jsem vytáhla z vlastní zásuvky své doklady.
Kupní smlouvu na kombík, který jsem pořídila před třemi lety.
Bankovní výpis: převod od otce na můj účet ve výši tři sta tisíc korun.
V poznámce k platbě stálo:
„Dceři na auto. Dar.“
Zbytek peněz jsem tehdy doplatila sama.
Zavolala jsem otci do jeho vesnice.
„Tati, potřebuju tvoji pomoc. Ne peníze.“
„Tak povídej.“
Mluvila jsem téměř osm minut.
Otec mě ani jednou nepřerušil.
Když jsem skončila, řekl jen, že v pátek přijede autobusem a potřebné formuláře vytiskne předem. Jeho sousedka měla tiskárnu.
V pátek večer jsem položila před Tomáše prázdnou kupní smlouvu.
„Tomáši. Vrať auto do zítřka do rodiny a já tenhle papír roztrhám.“
Podíval se na list.
Potom znovu sklopil oči k telefonu.
„Dělej, co uznáš za vhodné.“
V sobotu ráno v sedm vyšel můj otec na dvůr.
Omýl zadní sklo kombíku a klidně se posadil na lavičku.
Smlouvu jsme podepsali už předchozí večer u mě v kuchyni, za přítomnosti Veroniky.
Otec si okamžitě sjednal pojištění přes internet, pouze na své jméno.
Na pondělí měl objednaný termín k přepisu auta.
Kolem půl osmé vyšel z domu Tomáš.
Na rameni nesl žebřík, pod paží měl srolovaný profil.
„Tati, uhni, naložím si věci.“
Otec ani nevstal.
„Nenaložíš si nic, Tomáši. Od včerejšího večera auto patří mně.“
Tomáš pomalu položil žebřík na asfalt.
„Lenko. Co to znamená?“
„Kupní smlouva. Jednoduchá písemná forma, dva podpisy. Notář u auta není potřeba. To jsi mi vysvětloval ty.“
„Ty vůbec chápeš, že za čtyřicet minut musím být na stavbě?“
„Chápu. A také chápu, že nejsi uvedený v pojistce, takže za volant nesmíš.“
Krátce se zasmál.
V tom smíchu však nebyla ani špetka veselí.
Potom zavolal své matce.
A znovu zapnul hlasitý odposlech — úplně stejně jako před několika týdny v autě.
„Mami, půjč mi sedan alespoň na dnešek. Je to naléhavé.“
„Jakub s ním odjel do vedlejšího města. Vrátí se až večer.“
„Mami, kvůli tomu stojí moje práce.“
„Nebuď jako malý. Vezmi si taxík.“
Tomáš telefon sklopil.
Stál mezi žebříkem a lavičkou. Takový výraz jsem u něj za devět let manželství nikdy neviděla.
„Nechala jsi mě bez auta.“
„Já jsem bez auta zůstala před třemi týdny. A tobě to vůbec nevadilo.“
„A tvůj otec s tím má co dělat?“
„Tři sta tisíc na koupi toho kombíku mi převedl on. Bankovní výpis mám pořád.“
Otec se na Tomáše klidně podíval.
„Nezlob se na mě, chlapče. Klíče od sedanu si vyzvedni u své matky.“
Vtom vyšla z domu Veronika s taškou.
Zastavila se a podívala na bratra.
„Tomáši, máma Jakubovi peníze slíbila už v červenci. Dávno předtím, než se auto vůbec přepisovalo. A ty jsi to věděl.“
Tomáš neodpověděl.
Ani jí.
Ani mně.
Zavolal si taxík a odjel. Vzal s sebou jeden žebřík.
Role s profily zůstala stát u obrubníku.
Otec beze slova naložil moje krabice do kufru a vyrazili jsme rozvézt objednávky.
Uplynuly tři týdny.
Sedan prodali za milion padesát tisíc.
Jakub zaplatil první část za bydlení a tchyně okamžitě vložila do rodinné skupiny fotografii klíčů od nového bytu.
Těch osm set tisíc, kvůli kterým jsem celé roky nespala a pracovala po nocích v kuchyni, se nyní označovalo jako „záloha na malý byt“.
Tomáš bydlí u své matky.
Každou neděli přijíždí za Aničkou, přiveze jí čokoládové vajíčko a asi čtyřicet minut sedí v kuchyni, aniž by si sundal bundu.
Minulou neděli oznámil, že byl také u právníka.
Podle něj byl kombík koupený za manželství, a proto by se pokus o napadení smlouvy mezi mnou a otcem mohl podařit.
Možná to skutečně udělá.
Čekám na předvolání a vůbec nevím, jak to skončí.
Anička teď čeká otce u okna a pokládá mi otázku, na kterou sama neznám odpověď:
„Mami, už pro nás babička Růžena není rodina?“
Otci je dvaašedesát.
Vstává v pět ráno, jede autobusem ze své vesnice, potom celý den vozí mě i krabice na jednotlivé adresy. Večer si na parkovišti promasíruje bolavé koleno a tvrdí, že je všechno v pořádku.
Říká, že celý život pracoval jako řidič a je na to zvyklý.
Dívám se na jeho koleno a chápu jednu věc.
Válku jsem nezačala já.
Ale platit za ni teď musí i on.
Veronika mi volá každý druhý den a posílá nové zákaznice ze svého kadeřnictví.
Objednávky se postupně vracejí.
Ten nepříjemný komentář v místní skupině však stále nezmizel.
Někdy v noci přemýšlím, že jsem tehdy mohla Tomášovi dovolit vzít si kombík ještě na jednu stavbu.
Mohla jsem podepsat papíry později.
Mohla jsem ještě chvíli počkat.
Pak si ale vzpomenu na sluníčkovou nálepku na zadním skle auta, které někdo bez mého vědomí vystavil k prodeji.
Manželovo auto jsem zpátky nezískala.
Své auto jsem si uchránila.
Ale o rodinu jsem přišla.
A teď mi řekněte upřímně: měla jsem právo převést svůj vůz na otce, i když jsem dobře věděla, že Tomáš potom nebude mít čím jezdit do práce?
Nebo se v rodině něco takového nesmí udělat ani jako odpověď na úplně stejný podraz?