Marie Nováková poznala, že se děje něco zlého, už dobrých dvacet kilometrů před odbočkou.
Jakub řídil mlčky. Nezapnul rádio, nenadával na rozbitou silnici a ani jednou se nepodíval na matku ve zpětném zrcátku. Ráno jí sám sbalil tašku a k šatní skříni ji vůbec nepustil.
„Mami, nech to na mně. Vím, co budeš potřebovat.“
Termoska s horkým čajem, který mu připravila na cestu, zůstala stát na kuchyňském stole.
Auto sjelo z asfaltu na blátivou cestu. Nejdřív se kolem rozprostírala pole, potom se objevila úzká linie stromů a za ní další lány, tentokrát bez sloupů, drátů i jakékoli známky civilizace.
— Jakube, kam jedeme?
— Až tam budeme, uvidíš.
Vesnice se jmenovala Jasanov. Měla jen devět domů a ve čtyřech z nich byla okna zatlučená prkny. Terénní vůz zastavil u poslední chalupy, nakloněné na jednu stranu, jako by už sama neměla sílu dál stát.
Syn otevřel kufr, vytáhl její tašku a hodil ji do trávy. Navrch přihodil kostkovanou deku smotanou do ruličky.
— Tady budeš bydlet a nikomu nepřekážet! — Jakub prudce zabouchl kufr a s odporem si otřel dlaně. — Vzduch je tu čistý a nikdo ti nebude stát za zády. Ivana teď potřebuje klid. U nás se opravuje byt, sama to přece vidíš.
Byl konec dubna, ale jaro toho roku přicházelo neobyčejně pomalu. Poslední sníh roztál teprve před týdnem a země zůstávala těžká, promočená a nasáklá vodou. V noci teplota klesala až ke třem stupňům pod nulou a ráno pokrývaly kaluže tenké ledové krusty.
Marie se dívala na dům. Schody před vchodem téměř zmizely v zemi, spodní stupeň byl úplně shnilý a okna zakrývala šedá prkna. Od vrat ke dveřím vedla sotva patrná pěšina zarostlá loňskými lopuchy a bledými výhonky kopřiv. K hlavní silnici bylo patnáct kilometrů rozbité cesty.
— Jakube… — v ústech měla sucho. — Ten byt jsme s tvým otcem pořizovali společně. Dali jsme vám velký pokoj i lodžii. Klidně zůstanu ve svém pokoji a během oprav ani nevyjdu ven. Vždyť víš, že tam budou dělníci.
Syn si těžce povzdechl a stiskl tlačítko stahování okénka. Sklo sjíždělo dolů pomalu. Ivana si upravila velké tmavé brýle, které jí zakrývaly téměř polovinu obličeje.
— Marie, tohle jsme přece probíraly snad stokrát. Tobě nikdy nic není dost dobré. Jakub všechno zařídil, našel dům, domluvil se s lidmi, a ty zase děláš scénu. Jeď, Jakube. Bolí mě v kříži.
Jakub se na matku ani nepodíval. Obešel auto, usedl za volant a nastartoval. Pneumatiky rozdrtily suchou loňskou trávu a vůz se vydal zpátky po cestě do kopce.
Prach zůstal dlouho viset ve vzduchu a pomalu se usazoval Marii na ramenou. Stála u vrat a z nějakého důvodu myslela jen na jednu věc: nestihla říct to nejdůležitější. V kapse měla nitroglycerin a v celé vesnici nebyla ani lékárna, ani zdravotník.
Deset let žila ve vlastním bytě, jako by byla jen pohodlným kusem nábytku. Vařila, prala a svou penzi odevzdávala do společného rodinného rozpočtu. Když Jakub potřeboval auto, prodala chalupu — tu, kde jako malý chytal pulce do starého sudu.
Rozepnula zip tašky. Uvnitř našla obnošený župan, mýdlo, dva balíčky těstovin a sáčky s čajem. Syn balil ve spěchu. Nepřibalil jí ani teplý svetr.
Úplně na dně ležel její starý telefon s tlačítky. Ivana vždycky chtěla, aby tu „prehistorickou cihlu“ schovávala, protože se před známými styděla, že ho používá. Baterie však vydržela skoro týden a v seznamu kontaktů zůstala čísla lidí, se kterými Marie pracovala ještě za života svého manžela.
Signál nebyl žádný. Ani jediná čárka.
V boční kapse, pod županem, ležely pletené capáčky. Malé, bílé, s modrými tkaničkami. Celou zimu je po večerech pletla, když už ostatní dávno spali. Do tašky je vložila sama.
Setmělo se rychle. Prkna z dveří musela vytrhat rukama, protože staré hřebíky už skoro nedržely. Uvnitř to páchlo prachem, vlhkostí a myšinou. V rohu stála promáčknutá kovová postel s holou matrací.
V noci teplota klesla na minus pět. Marie ležela schoulená pod tenkou dekou, zírala do černého stropu a poslouchala škrábání myší za kamny. Teprve těsně před svítáním jí v hlavě vyvstalo chladné a naprosto jasné poznání: jestli teď začne plakat, zlomí se a přijme svůj osud, nechají ji tady navždy.
Ráno vyšla na dvůr s rezavým vědrem, které našla v kůlně. U plotu zapraskala prkna. Zpoza šeříkových keřů se vynořil vysoký, hubený stařec v gumových holínkách.
— Takže máme nové obyvatele? — Prohlédl si ženu bez zvědavosti, spíš jako člověk, který si odhaduje práci, jež ho čeká. — Bohumil Dvořák. Bydlím ve třetím domě od studny. Dejte mi to vědro, praskl řetěz a sama vodu nevytáhnete.
Za deset minut se vrátil s plným vědrem. Postavil ho u schodů a zadíval se na shnilý spodní stupeň.
— Včera jsem viděl auto. Přivezli vás příbuzní?
— Syn, — odpověděla Marie tiše a sklopila oči.
Bohumil se na nic dalšího neptal. Vytáhl z kapsy krabičku zápalek a položil ji na okenní parapet.
— Kamna jsou dobrá, táhnou. Dřevo je v kůlně suché, skládal jsem ho už loni v létě. Dům byl dlouho prázdný, ale kamna pořád fungují.