— Tvoje manikúra pořád stojí tři a půl tisíce? — zdvořile jsem se usmál. — Moje zásady jsou dražší.
Odešel jsem do pracovny k výkresům. Lucie práskla dveřmi tak silně, až se ze stropu odrolil kousek omítky.
Víkend však posunul naše tiché soupeření do další úrovně. Lucie se rozhodla přejít k taktice spálené země…
V sobotu jsem odjel zkontrolovat staveniště. Domů jsem se vrátil až po obědě.
Zápach z kuchyně zázračně zmizel. Dřez byl úplně prázdný. Všechno se lesklo čistotou.
Lucie seděla v obýváku na pohovce, pila víno a usmívala se výrazem ženy, která právě vyhrála bitvu.
— Tak co, spokojený? — zvedla sklenku, jako by pronášela přípitek. — Problém je vyřešený. Bez hospodyně a bez zničené manikúry.
Okamžitě se ve mně ozval profesionální instinkt inženýra. Problém nikdy nezmizí jen tak. Jen změní podobu.
Vešel jsem do kuchyně. Otevřel jsem horní skříňku, kde jsem měl svůj oblíbený jídelní servis Thun 1794 — dárek od kolegů k mým čtyřicátinám. Těžký, drahý porcelán, na kterém mi záleželo.
Skříňka byla z poloviny prázdná. Chybělo nejméně šest velkých talířů, několik hlubokých misek a dva hrnky.
Otevřel jsem skříňku pod dřezem, kde stál odpadkový koš. Byl prázdný.
Neřekl jsem ani slovo. Vyšel jsem na chodbu, sjel výtahem do přízemí, prošel dvorem a zamířil ke kontejnerům.
V jednom z nich ležel průhledný plastový pytel. Přes jeho stěny byly jasně vidět střepy mého drahého porcelánu, promíchané se zaschlými zbytky jídla. Ona nádobí neumyla. Jen posbírala špinavé talíře, rozbila je, aby se vešly do pytle, a vyhodila je do odpadu.
Stál jsem u kontejneru a vztek ve mně chladl, tvrdl a usazoval se do přesného tvaru. Tohle už nebyla obyčejná nepořádnost v domácnosti. Bylo to vědomé zničení cizí věci, jen aby mi předvedla vlastní převahu. Vyhodila moje věci, protože si usmyslela, že má právo rozhodovat o mém životě.
Vrátil jsem se do bytu.
— Vyhodila jsi můj servis, — řekl jsem, když jsem se zastavil na prahu obýváku.
Lucie se ani nezastyděla.
— Prosím tě, talíře jako talíře! Koupíš si nové, nezruinuje tě to. Zato je dřez čistý. Říkala jsem ti, že když je ti líto peněz za úklid, je pro mě snazší špinavé věci vyhodit než si ničit ruce. Ber to jako poplatek za tvoji tvrdohlavost.
— Poplatek za tvrdohlavost? — přikývl jsem. — Rozumím ti, Lucie.
Nezvýšil jsem hlas. Ve stavebnictví se s dodavatelem, který začne sabotovat práci a ničit materiál, nevede hysterická debata. Ukončí se s ním smlouva a zavře se mu vstup na stavbu.
V pondělí ráno Lucie odjela do své galerie. Měla naplánované zahájení nějaké módní výstavy a domů se měla vrátit až pozdě v noci.
Zavolal jsem svému zástupci, předal mu dohled nad aktuálními pracemi a vzal jsem si den volna. Potom jsem vytočil známého z logistické firmy.
— Ahoj, Mirku. Potřebuju dodávku a dva opatrné chlapy. A ještě tak třicet pevných kartonových krabic plus bublinkovou fólii.
Za hodinu stála před domem bílá dodávka.
Vešli jsme do bytu a zamířili rovnou do kuchyně.
— Balíme všechno, — řekl jsem chlapům. — Úplně všechno.
Práce šla rychle. Zbytky porcelánového servisu jsme pečlivě zabalili do fólie a uložili do krabic. K nim putovaly všechny hrnce, pánve, skleněné zapékací mísy. Ze zásuvek jsme vybrali každý kus příboru: vidličky, lžíce, nože, naběračky.
Potom jsem odpojil a zabalil kávovar za šedesát tisíc, mikrovlnku, topinkovač i drahý planetární robot.
Sundali jsme dokonce i rychlovarnou konvici.
Ve tři hodiny odpoledne se moje designová kuchyně změnila v dokonale prázdný, sterilní prostor. Na policích nezůstalo nic. Ani jediný hrnek. Ani jediný nůž. Jen holá kamenná deska, vestavěná varná deska a čistý prázdný dřez.
Posledním tahem v mé kompozici byl balík levných papírových talířů, role plastových pytlů na odpad a deset jednorázových dřevěných vidliček. Položil jsem je pečlivě doprostřed prázdné pracovní desky.
Krabice s technikou a nádobím jsme snesli dolů, naložili do dodávky a já je odvezl do pronajatého vytápěného boxu v samoobslužném skladu. Moje věci byly konečně v bezpečí.
Večer jsem se najedl v restauraci a vrátil se domů. Sedl jsem si do pracovny, otevřel knihu a čekal.
Lucie přijela kolem půlnoci. Podle zvuků bylo jasné, že je podnapilá a podrážděná — podpatky ostře klapaly po parketách.
— Jane! Jsem doma! — zavolala. — Udělej mi kávu, padám únavou.
Klidně jsem otočil stránku.
— Káva není.
Ozvaly se kroky. Lucie vešla do kuchyně. Nastalo ticho. Trvalo snad deset vteřin, a pak byt prořízl pronikavý jekot.
Vřítila se do mé pracovny. Oči měla vytřeštěné, líčení lehce rozmazané.
— Co… co se stalo s kuchyní?! Vykradli nás?! Kde je kávovar?! Kde je nádobí?!
— Nikdo nás nevykradl, — zavřel jsem knihu. — Provedl jsem inventuru a evakuaci cenného majetku. Protože jsi v praxi ukázala, že kvůli ochraně své manikúry dokážeš ničit moje věci, omezil jsem ti k tomu majetku přístup. Teď je v kuchyni dokonalý pořádek.
Lucie otevřela ústa a lapala po dechu.
— Ty… ty jsi schoval hrnce?! Odvezl kávovar?! Ty jsi nemocný paranoik!