— Na lince jsou papírové talíře. Najíš se, zmuchláš, vyhodíš. Nemusíš nic mýt. Manikúra zůstane v naprostém bezpečí. Ideální řešení úlohy.
Popadla z mého stolu těžkou kovovou sešívačku a vší silou ji mrštila do zdi. Omítka křupla.
— V takových podmínkách žít nebudu! Nejsem pes, abych žrala z papírové misky! Jsi chamtivý, ubohý tyran!
— Tak si sbal věci, Lucie. Nikdo tě tu násilím nedrží, — díval jsem se jí přímo do očí.
Najednou zmlkla. Hruď se jí prudce zvedala. V jediné vteřině se její hysterie změnila v horečnatou, vypočítavou zlobu.
— Myslíš si, že jsi nejchytřejší? — zasyčela a naklonila se ke mně. — Myslíš, že jen tak odejdu? Promarnila jsem na tobě půl roku! S prázdnýma rukama odtud neodejdu!
Prudce se otočila a téměř vyběhla na chodbu.
Zamračil jsem se. Její reakce byla příliš podivná. Místo aby si šla balit věci nebo pokračovala ve scéně, zamířila do ložnice. Vstal jsem od stolu a tiše šel za ní.
Dveře do ložnice zůstaly pootevřené. Lucie klečela před mou vestavěnou skříní. Spěšně se přehrabovala ve spodních zásuvkách — přesně tam, kde jsem měl doklady a menší kazetu s drahými pánskými hodinkami. Sbíral jsem vintage chronometry a za roky jsem do nich vložil nemalé peníze.
Kazetu našla. Otevřela ji. Vytáhla troje nejdražší hodinky, včetně mé oblíbené Omegy, a rychle je strčila do kožené kabelky.
Stál jsem ve stínu chodby a nevěřil vlastním očím. Moje partnerka, art directorka s „dokonalým vkusem“, mě okrádala přímo v mém bytě.
Zapnula kabelku, narovnala se a vytáhla telefon. Vytočila číslo. Ani jsem se nehnul a snažil se nevydat jediný zvuk.
— Haló, Radku? — hlas se jí třásl napětím. — Jo, jsem to já. Poslouchej, mám to. Hodinky jsou u mě. Zítra ráno je odvezu do zastavárny v Ječné, tam to berou i bez papírů. Mělo by z toho být nejmíň čtvrt milionu. Tím ten dluh zavřu… Jo, chápu, že čas hoří! Jestli se ti hajzlové objeví v galerii, vyhodí mě tak, že už si v oboru neškrtnu! Zítra budou peníze. A tomu idiotovi řeknu, že nás vykradli, když nebyl doma.
Hovor ukončila.
Celý obraz se poskládal během pár vteřin.
Lucie se utopila ve velkých dluzích. Nejspíš si půjčila od nebezpečných lidí nebo prováděla finanční machinace v galerii — možná prodávala padělky. Zoufale potřebovala peníze. Její vrtochy kolem manikúry, odmítání zaplatit úklid ze svého, výbuchy agrese — to všechno nebyla jen povaha. Byly to příznaky divokého stresu člověka zahnaného do rohu.
Chtěla ukrást mou sbírku a sehrát vloupání. Moje evakuace kuchyně ji jen vyděsila a donutila spustit plán dřív.
Tiše jsem couvl. Vrátil jsem se do pracovny, pevně přivřel dveře a vzal telefon.
Zavolal jsem na obvodní oddělení policie.
— Dobrý večer. Chci oznámit krádež ve značné hodnotě. Pachatelka je právě v mém bytě a chystá se odejít s odcizeným majetkem.
Potom jsem vyšel na chodbu.
Lucie právě vycházela z ložnice. Kabelku svírala pevně v ruce. Když mě uviděla, pokusila se nasadit výraz uražené důstojnosti.
— Odcházím! — oznámila a zvedla bradu. — Přespím u kamarádky. Nehodlám s tebou být pod jednou střechou. Věci si vezmu zítra!
— Nikam nepůjdeš, Lucie, — zastoupil jsem jí cestu ke dveřím.
— Ustup! Nemáš právo mě tu držet! — pokusila se mě odstrčit, ale pevně jsem ji chytil za ramena.
— Slyšel jsem tvůj rozhovor s Radkem, — řekl jsem tiše. — O dluzích, o zastavárně v Ječné a o fingovaném vloupání.
Lucii z tváře zmizela všechna barva. Kabelka jí vypadla z ruky na parkety. Ozval se dutý náraz — těžké hodinky uvnitř narazily jedna do druhé.
Začala se sesouvat k zemi. Veškerá její povýšenost a snobství se během jediné sekundy rozpadly.
— Jane… prosím, — chytila mě za ruku. — Ty tomu nerozumíš! Oni mě zabijí! Vzala jsem peníze z pokladny galerie… Chtěla jsem to vyhrát zpátky v kasinu… Všechno jsem prohrála! Řekli, že mi zlomí nohy!
— A ty ses rozhodla zaplatit svoje hráčské dluhy mojí sbírkou? — s odporem jsem jí odtrhl prsty od košile.
— Všechno bych vrátila! Něco bych vymyslela! Prosím tě, nevolej policii! — vzlykala a drahá řasenka se jí rozpíjela po tváři.
V tu chvíli někdo zazvonil. Krátce a nekompromisně.
Došel jsem ke dveřím a otevřel. Na prahu stáli dva uniformovaní policisté.
— Volal jste? — zeptal se přísně starší z nich.
— Ano, — ustoupil jsem stranou a pustil je do předsíně. — Tato žena se pokusila odnést z mého bytu mou sbírku hodinek. Odcizený majetek je v její kabelce na podlaze. Oznámení jsem připraven sepsat hned.
Lucie zavyla a chytila se za hlavu. Policisté jednali rychle a profesionálně. Svědci — sousedé z patra, soupis věcí, vyjmutí hodinek z kabelky.
Když Lucii nasazovali pouta, podívala se na mě s naprostou, skoro zvířecí nenávistí.
— Zničil jsi mi život! Mohl jsi mi ty peníze prostě dát! Pro tebe je to drobnost!
— Já stavím mosty, Lucie, — odpověděl jsem a stál ve dveřích svého bytu. — Dobře vím, jak se rozkládá zatížení. A ty jsi shnilá podpěra. Nedovolím, abys mě stáhla dolů s sebou…
Lucii odvezli. Trestní řízení se rozběhlo hned ve dvou směrech — krádež ve značné hodnotě a zpronevěra peněz zaměstnavatele. Majitel galerie se po zprávě o jejím zadržení pustil do auditu a také podal oznámení. Dluhy u kriminálních věřitelů její situaci jen zhoršily a soud nenašel mnoho důvodů k mírnosti. Dostala nepodmíněný trest.
Druhý den jsem objednal úklidovou firmu. Dvě příjemné ženy vydrhly byt do lesku. Potom jsem ze skladu přivezl zpátky své věci.
Moje kuchyně byla znovu normální a funkční. Drahý porcelán se vrátil na police, i když rozbité talíře jsem musel dokoupit. Kávovar po ránu opět tiše hučí a plní byt vůní čerstvě namleté kávy.
Můj život na stavbě pokračuje dál. Pořád řídím procesy, vyžaduji disciplínu a nesnáším odfláknutou práci.
Občas, když si nalévám kávu do oblíbeného hrnku z porcelánu Thun, si na ten příběh vzpomenu. Lidé, kteří zakrývají drzost a parazitování krásnými slovy o „inspiraci“, „statusu“ a „jemné duši“, často schovávají za tou fasádou obrovskou prázdnotu. Když po sobě člověk odmítá umýt talíř a vymlouvá se na manikúru, ve skutečnosti nejde o nehty. Jde o to, že vás už dávno zařadil mezi obslužný personál. A jediná správná reakce v takové situaci je zavřít kohoutky, odpojit zdroje a provést důkladné vyčištění prostoru. Protože čistý dřez, zachráněný majetek a klidné nervy mají mnohem vyšší cenu než jakákoli iluze pohodlného partnerství.