Mlčel. Sundal hodinky, položil je na stůl, přešel pokoj.
— Všechno se hroutí, — řekl konečně. — Projekt. Partneři mě podrazili.
Nevěděla jsem, co říct.
— Vložil jsem do toho všechno, Marcelo. Všechny peníze. Dokonce jsem prodal auto. Byli jsme kousek od uzavření smlouvy a najednou zablokovali dokumenty. Všechno, co jsem budoval, je ohrožené.
Sedl si naproti mně a zakryl si tvář rukama. Přistoupila jsem k němu, dotkla se jeho ramene:
— Zvládneš to. Určitě to vyjde.
Zavrtěl hlavou:
— Bez pomoci ne.
Ta slova zazněla tiše, ale slyšela jsem je až příliš jasně.
— Jaké pomoci?
Zvedl oči:
— Nemám právo tě prosit. Ale kdybych měl rezervu, dočasnou… Do týdne bych všechno vrátil.
Ztuhla jsem. V hrudi se rozlil chlad.
— Takové peníze nemám, Karíme.
— Nežádám mnoho. Stačí menší převod, aby se účet odblokoval. Nechápeš, kolik je v sázce. Vrátím to. Přísahám.
Mluvil rychle, rozrušeně, jako by se bál, že si to stihnu rozmyslet. V očích měl bolest. Nedokázala jsem rozeznat, kde je pravda a kde hra.
— Pochop, — pokračoval, — banky potřebují čas, ale čas nemám. Jestli to do pondělí nevyřeším, všechno zemře. Jen ty mi můžeš pomoct. Nikomu nevěřím kromě tebe.
Ta slova mě probodla. Vzpomněla jsem si, jak říkal: „Ty jsi opravdová.“ Všechno se promíchalo: soucit, hrdost, strach, něha.
— Karíme, nejsem bohatá. Mám jen… — zarazila jsem se. — Jen úspory. Sbírala jsem je roky.
— Ne všechno. Aspoň část. Je to dočasné. Všechno vrátím, Marcelo.
Mluvil laskavě, ale v té laskavosti byl tlak. Jako by mě neviditelná ruka tlačila do zad.
Seděli jsme mlčky. Za oknem hučel vítr, moře naráželo do břehu. Dívala jsem se na jeho unavenou tvář a myslela si: když odmítnu, zhroutí se. Když pomůžu, zachráním ho.
— Promyslím si to, — řekla jsem.
Přikývl a ještě pevněji sevřel mé prsty:
— Děkuju. I kdybys nemohla, už jsi mi pomohla tím, že jsi tady.
Když odešel, dlouho jsem seděla sama. V hlavě se přely dva hlasy. Jeden křičel: „Nedělej to, je to past.“ Druhý, tichý a ženský, šeptal: „Důvěřuje ti.“
Ráno jsem se probudila s tíhou v hrudi. Tělo jsem měla jako z olova. Zapnula jsem telefon. Nová zpráva: „Dobré ráno, moje oporo. Všechno bude dobré, když dnes odešlu dokumenty.“
A hned za ní: „Kdybys věděla, jak jsem osudu vděčný za tebe.“
Ta slova rozpustila poslední pochybnosti.
Šla jsem k bankomatu a vybrala část peněz. Ty samé, které jsem šetřila na sen, na cestu, na sebe. Ruce se mi třásly. V hlavě šumělo: „Je to jen půjčka. Vrátí to.“
Večer jsme se sešli v kavárně u moře. Karím vypadal napjatě, ale když mě uviděl, usmál se.
— Jsi anděl, — řekl tiše, když jsem mu podala obálku. — Nikdy na to nezapomenu.
— Důvěřuju ti, — odpověděla jsem.
Dotkl se mé tváře:
— Tohle není konec, Marcelo. Tohle je začátek. Brzy se všechno změní.
Mluvil o budoucnosti, o domě u moře, o restauraci, kde budu paní. Jeho slova mi motala hlavu jako sladké víno. Když odešel, necítila jsem úlevu, ale prázdnotu. V hrudi bylo ticho a neklid. Moře šumělo, jako by vědělo víc než já.
Ještě jsem nechápala: právě v té chvíli jsem udělala krok, ze kterého se už nedalo couvnout.
Uplynulo několik dní a Karím byl zase jako dřív: klidný, jistý, dokonce veselý. Peníze jako by se vypařily. Žádné potvrzení, žádná smlouva. Přísahal, že je všechno pod kontrolou. Chtěla jsem mu věřit. A věřila jsem. Protože jinak bych si musela přiznat, že jsem byla hloupá.
Zase mě vodil do restaurací, dával mi květiny, žertoval, říkal mi „moje Marcela z hvězd“. Smála jsem se a snažila se nemyslet na strach, který se ve mně usadil. Tenký, lepkavý, jako stín za zády.
Jednoho večera se na nábřeží náhle zastavil:
— Formalita. Dočasná plná moc. Na jednu transakci. Potřebuju převést část kapitálu přes tvoji zemi. Je nutný člověk s místním občanstvím. Jen ty můžeš pomoct.
Mluvil rychle a jistě, jako by všechno bylo samozřejmé. Nerozuměla jsem detailům, ale slyšela jsem to hlavní: potřebuje pomoc.
— Karíme, nejsem si jistá, že můžu.
— Ty můžeš všechno, — přerušil mě měkce. — Je to znamení důvěry mezi námi.
Vytáhl tablet a ukázal mi dokumenty. Anglické řádky, čísla, tabulky.
— Marcelo, — řekl. — Bez tebe jsem ztracený.
Vydechl, jako by ze sebe shodil obrovské břemeno.
— Teď už půjde všechno správně. Za týden budeme bohatí.
Seděli jsme v autě u břehu. Mluvil o domě, restauraci, cestách. Jeho slova mi padala na duši jako teplý písek. Chtěla jsem věřit, že je to pravda.
Ale druhý den znovu zmizel. Telefon mlčel. Zprávy zůstávaly nepřečtené. Chodila jsem po pokoji jako zvíře v kleci.
Třetí den se objevil pozdě večer. Unavený, ale s úsměvem.
— Vyšlo to, — řekl a políbil mě na čelo. — Zítra dokončíme poslední věc. Jen maličkost.
— Jakou maličkost?
— Kamion tvého muže. Říkala jsi, že je napsaný na tebe.
Ztuhla jsem.
— Ano, ale…
— Poslouchej. Je to dočasné. Prodáme ho, vložíme peníze, za měsíc koupíme dva nové. Ani si toho nevšimne.
Nevěřila jsem vlastním uším.
— Karíme, zbláznil ses? To není moje. To je Pavlův kamion, jeho práce, jeho život.
Jeho hlas ztvrdl:
— Je to šance. Pro nás. Pro budoucnost.