Mluvil dlouho, sebejistě, jako modlitbu. Láska, důvěra, rodina, sen — všechno se smíchalo.
— Chceš být se mnou? — zeptal se. — Chceš život bez bolesti? Tak mi věř.
Mlčela jsem. Přitiskl mou dlaň na svou hruď.
— Nezradím tě. Přísahám.
Ta přísaha zněla příliš upřímně. A já cítila, že nepadám do propasti, ale do jeho očí, ve kterých se odráželo nebe a lež.
Když odešel, seděla jsem u okna a dívala se na světla. Bylo to šílenství. Ale možná právě šílenství je láska?
Ráno mě vzbudil telefon. Karímův hlas byl rozrušený, ale jistý:
— Dnes je rozhodující den. Všechno je připravené. Zbývá jen dokončit obchod.
— Jaký? — zeptala jsem se a předstírala, že nerozumím.
— Marcelo, ty víš. Kamion. Bez toho se dokumenty nepohnou.
Posadila jsem se na postel. Slunce bilo do okna, oči mě pálily.
— Ale není můj, — zašeptala jsem. — Je manželův.
— Formálně je tvůj. Nebo ne?
— Ano, ale…
— Tak se neboj. Nekradeš. Investuješ do naší budoucnosti.
Mluvil měkce, jako by přemlouval dítě.
— Marcelo, je to šance. Jeden den — a budeme volní. Peníze se vrátí, ani si toho nevšimneš.
Poslouchala jsem a uvnitř se zvedala vlna: strach, vina, naděje.
— Když se to Pavel dozví…
— Nedozví, — přerušil mě. — Všechno je legální. Jen plná moc, pár papírů. Potom to odkoupíme zpátky. Jsem s tebou. Beru všechno na sebe. Ty jen podepiš.
Ten den jsem nešla na pláž a nesnídala. Hlava mi hučela, tělo bolelo. Uvnitř bilo jediné: a co když to opravdu vyjde?
„Marcelo, jsem u tebe,“ přišla další zpráva. „Bez tebe nemám šanci. Ty jsi můj osud.“
Karím zavolal téměř hned.
— Vyšlo to! Jsme zachráněni. Ani si neumíš představit, co jsi udělala.
Usmála jsem se, ale uvnitř se něco utrhlo.
— Kdy vrátíš peníze? — zeptala jsem se tiše.
— Za týden. Maximálně za dva. Víš přece, že tě nezklamu.
Mluvil sebejistě jako vždycky. Jenže teď v té jistotě bylo cosi studeného.
Večer jsem šla po nábřeží. Moře bylo klidné, měsíc visel nízko. Lidé se smáli, fotografovali, a já kráčela, jako bych šla vodou. V hlavě mi bušilo jedno slovo: „Prodala.“
Velký kamion. Auto, které Pavel miloval víc než vlastní pohodlí. Auto, kterým živil rodinu. Bylo napsané na mě kvůli daním. Pamatovala jsem si, jak mi kdysi podával doklady a řekl: „Ty jsi moje jistota.“
Jistota.
Sedla jsem si na lavičku a zakryla si tvář rukama. Chtěla jsem vykřiknout, ale z hrudi vyšel jen šepot. Přesvědčovala jsem se, že to nebylo nadarmo, že Karím mě neoklame. Není takový. Nemůže být.
Telefon zazvonil.
— Všechno jde podle plánu, — řekl. — Peníze už jsou v pohybu. Za pár dní přijedu. Oslavíme to.
Jeho hlas znovu zněl jako hudba. A já uvěřila. Aspoň do rána.
Jenže ráno přišlo bez něj. Den uběhl v tichu. Pak další. Telefon mlčel. Psala jsem: „Kde jsi? Co je s penězi?“ V odpovědi — jedna šedá fajfka.
Třetí den jsem pochopila. Zmizel.
Seděla jsem na podlaze mezi kufrem a papíry. Pas, dokumenty, prázdný účet. Všechno působilo neskutečně. Karím zmizel a s ním osm milionů. Osm milionů, které nebyly moje.
Dívala jsem se na jeho poslední zprávu: „Ty jsi můj osud.“ A poprvé jsem pochopila: osud opravdu existuje. Jen někdy není darem, ale rozsudkem.
Uplynuly tři dny. Potom čtyři. Potom týden. Telefon mlčel. Psala jsem ráno i večer a svírala ho v dlaních, jako by se skrz plast dala poslat bolest.
„Karíme, odpověz. Kde jsi? Slíbil jsi, že se vrátíš. Prosím, napiš aspoň jedno slovo.“
Zprávy zůstávaly šedé jako popel.
Nejdřív jsem nevěřila. Myslela jsem, že onemocněl. Že se mu rozbil telefon. Že odjel kvůli naléhavým věcem. Ale potom intuice — ta ženská, přesná a krutá — zašeptala: není tu. Neumřel. Nezmizel náhodou. Prostě tě vymazal jako nepotřebné číslo.
Šla jsem do restaurace, kde jsme večeřeli. Číšník si žádného Karíma nepamatoval. Zavolala jsem do notářské kanceláře — číslo neexistovalo. Napsala jsem na e-mail, odkud chodily dokumenty. Zpráva se vrátila s poznámkou: adresa neexistuje.
A tehdy se všechno zhroutilo.
Seděla jsem na posteli v hotelu mezi kufry. Za oknem zářila světla, duněla hudba, lidé se smáli. A uvnitř bylo ticho, prázdnota a černo.
Otevřela jsem jeho fotografie. Na každé — oči, úsměv, ruce, moře za zády. Všechno vypadalo skutečné. Živé. Jenže teď mi ty oči připadaly cizí, bezedné jako jáma.
Slzy se spustily samy. Brečela jsem nahlas, bez studu, jako dítě. Nikdo mě neslyšel. Nikomu na tom nezáleželo.
Druhý den přišel e-mail z banky: „Prostředky z vašeho účtu byly převedeny v plné výši. Potvrzení operace v příloze.“
Otevřela jsem soubor a uviděla částku — osm milionů. Srdce se mi zastavilo. Četla jsem to znovu a znovu. A teprve tehdy jsem definitivně pochopila: obchod proběhl. Kamion byl prodán. Peníze odešly.
Pobíhala jsem po pokoji jako v kleci. Chtěla jsem zavolat Pavlovi, ale nedokázala jsem to. Co bych řekla? „Promiň, prodala jsem tvůj život kvůli krásným slovům?“
Nemohla jsem dýchat.
Večer jsem šla k recepci.
— Neznáte Karíma? — zeptala jsem se.
Dívka v šátku se překvapeně podívala:
— Jaké číslo pokoje?
Nevěděla jsem. Nikdy jsem nevěděla, kde bydlí. Vždycky přijížděl ke mně. Vždycky sám.
A v tu chvíli bylo všechno jasné.