— Tohle všechno postavili odvážní lidé. Ti, kdo se bojí, zůstávají dole. Ti, kdo věří, stoupají výš.
Přikývla jsem. Uměl mluvit tak, že obyčejná slova zněla jako zjevení.
Pozdě v noci mě přivezl do hotelu.
— Zítra ti chci ukázat svůj svět. Ten skutečný.
— Jaký je?
— Uvidíš. Jen mi důvěřuj.
Celou noc jsem nemohla usnout. Před očima jsem měla jachtu, měsíc, jeho oči, zlatý náramek. Přistihla jsem se, že čekám na jeho telefonát víc než na vlastní dech.
Ráno zazvonil telefon a já po něm sáhla okamžitě.
— Dobré ráno, Marcelo. Obleč se krásně. Dnes jsi můj čestný host.
Jeli jsme za město. Na okraji stála vila — sněhobílá, se sloupy, bazénem a zahradou. U brány strážní, kolem drahá auta. Všechno vypadalo jako ve filmu.
— Tohle je část mého projektu, — řekl Karím. — Vkládám sem peníze. Chci vybudovat síť hotelů. Pokud to vyjde, za rok budu mezi nejbohatšími.
Mluvil sebejistě, jako člověk, který přesně ví, kam jde. Dívala jsem se na vilu a myslela si: tak takhle vypadá velikost. Ukazoval mi dokumenty, schémata, plány, fotografie. Nerozuměla jsem ničemu, ale přikyvovala jsem, poslouchala a z nějakého důvodu byla pyšná. Jako by ten sen byl už i můj.
— Jsou tu partneři, — řekl. — Jeden cizinec, ale vznikly komplikace s penězi. Banky nedůvěřují, papíry se zdržely…
Těžce vzdychl.
— Někdy si říkám, že kdyby se našel člověk, který by uvěřil a pomohl, všechno by se poskládalo.
Mlčela jsem. Neprosil přímo, ale náznak už visel ve vzduchu.
Když jsme se vrátili do města, Karím mi daroval náhrdelník.
— Abys věděla, že si vážím toho, že jsi vedle mě.
Usmála jsem se a nevšimla si, jak jsem si zvykla na dárky, sliby a pohledy. Stala jsem se součástí jeho pohádky. Jen jsem nechápala, že v každé pohádce je i drak.
Každým dnem byl Karím blíž, jako slunce, od kterého nejde odvrátit tvář. Už jsem si neuměla představit ráno bez jeho zavolání, večer bez jeho hlasu. Telefon se stal dveřmi do jiného života.
„Dobré ráno, moje hvězdo. Myslela jsi na mě? Bez tebe moře nedýchá.“
Četla jsem ty zprávy znovu a znovu, jako by byly lékem na samotu.
Jenže spolu s teplem přišly i stíny. Karím začal častěji mizet. Jednou schůzka s investory, pak cesta za město, potom urgentní dokumenty. Psala jsem mu a on odpovídal stručně: „Vysvětlím později. Důvěřuj mi.“
Když se objevil, choval se jako dřív. Oči mu svítily, smích měl lehký, na zápěstí se leskly nové hodinky. Neptala jsem se, odkud to všechno je. Nechtěla jsem rozbít kouzlo.
Jednoho večera mě pozval do hotelu Burj Al Arab. Stála jsem u vchodu a nevěřila vlastním očím: zlaté dveře, mramor, fontány, vůně růžové vody. Takový přepych jsem nikdy neviděla.
— Tady jsem kdysi vedl jednání, když jsem pracoval se šejkem Hamdánem, — prohodil Karím ledabyle. — Teď přemýšlím, že tu otevřu nové směřování.
Večeřeli jsme v restauraci pod kupolí. Ve sklenicích se třpytil nápoj, za okny zářilo město. Mluvil o obchodu, partnerech, smlouvách. Téměř ničemu jsem nerozuměla, ale zachytávala jsem každý jeho pohled.
— Marcelo, — řekl najednou, — víš, proč je mi s tebou klidně?
— Proč?
— Jsi jiná. Kolem mě všichni hledají výhodu, ale ty prostě jsi. Proto jsi cennější než zlato.
Tváře mi zahořely. Vzal mě za ruku.
— Chci, aby ses stala součástí mého světa.
— Ale já se k tobě nehodím. Nemám peníze ani postavení.
Usmál se:
— Peníze přicházejí a odcházejí. Hlavní je důvěra. A ty umíš věřit.
Po večeři navrhl projížďku podél pobřeží. Jeli jsme mlčky, hrála tichá smutná hudba. Najednou řekl:
— Už mě unavuje být silný. Všichni ode mě chtějí rozhodnutí, peníze, zodpovědnost. Ale já jsem také jen člověk. Někdy si přeju, aby se někdo postaral o mě.
Nechápala jsem hned, kam míří.
— Ty se celý život staráš o druhé, — pokračoval. — Dokonce i o muže, který si tě neváží. A já bych chtěl, abys jednou myslela na mě.
Ta slova ve mně uvízla hluboko. Podíval se na mě něžně, skoro dětsky.
— Někdy muž potřebuje ženu, která se neptá zbytečně. Prostě věří.
Na rozloučenou dlouho držel mou ruku.
— Zítra mám důležitou schůzku. Rozhodne se všechno. Pokud to nevyjde, bude to pro mě těžké.
V jeho hlase byl neklid a já ho poprvé chtěla chránit.
Když jsem se vrátila do pokoje, nedokázala jsem usnout. V hlavě se mi točila slova: „důvěra“, „péče“, „pomoc“. Všechno znělo, jako by mě na něco připravoval.
Ráno Karím nezavolal. Žádná zpráva, žádný telefonát. Den se táhl nesnesitelně. Zkoušela jsem číst, chodila jsem po pláži, ale srdce tlouklo úzkostí.
Až večer přišlo: „Marcelo, je to špatné. Zavolám později.“
Ruce mi zledovatěly. Vytočila jsem číslo, ale nezvedl to. Uplynula noc. Potom ještě jeden den. A teprve třetího se objevil. Vyčerpaný, bledý.
— Promiň, — řekl. — Stalo se neštěstí.
Dívala jsem se na něj a nechápala, co se děje. Vzal mou dlaň a stiskl ji tak pevně, jako by v ní hledal záchranu.
— Řeknu ti všechno. Jen tobě. Jsi jediná, komu můžu věřit.
A v tu chvíli jsem mu uvěřila. Jemu, každému slovu, každému nádechu.
Přišel večer, unavený, jako by měl za sebou dlouhou cestu. Oči mu potemněly, úsměv zmizel.
— Karíme, co se stalo? — vyděsila jsem se.