Ta věta mě prořízla.
Když jsem zůstala sama, pokoj byl najednou příliš tichý. Sundala jsem amulet, položila ho na stůl a dlouho sledovala zelený kámen. Leskl se jako ještěří oko. Zapnula jsem televizi, abych přehlušila myšlenky, ale arabština mi připadala příliš hlasitá.
Pak jsem vzala telefon a otevřela naši konverzaci. Desítky zpráv: „Spíš? Jsi nádherná. Pamatuj, jsem blízko.“ Všechno působilo upřímně. Možná se zbytečně bojím?
Lehla jsem si, ale spánek nepřicházel. Za oknem šumělo město a v hlavě zněl jeho hlas: „Osud někdy vyžaduje krok do tmy.“ Ještě jsem netušila, že jsem ten krok už udělala.
Následující dny mě roztočily jako vír. Přestala jsem rozeznávat ráno od večera. Karím se objevoval jako ze vzduchu: jednou poslal do pokoje kytici bílých lilií, jindy mě pozval na procházku, pak zavolal uprostřed dne jen proto, aby řekl: „Myslím na tebe.“
Uměl najít slova. Každá jeho věta zněla, jako by ji přede mnou nikdo na světě nevyslovil. A já věřila. Smála jsem se, odpovídala, znovu si malovala rty, vybírala šaty, zkoušela šperky. S každým setkáním jsem měla pocit, že mládnu.
Jednou mě odvezl k moři. Ne na turistickou pláž, ale tam, kde u mola kotvily sněhobílé jachty. Slunce se oslnivě odráželo od vody, vzduch voněl solí a benzínem.
Karím přistoupil k jedné jachtě a řekl:
— Dnes je jen naše.
Zarazila jsem se:
— Pronajal sis ji?
— Copak bych mohl dopustit, aby ses na moře dívala jen ze břehu? — odpověděl a podal mi ruku.
Vystoupili jsme na palubu. Jachta se měkce zhoupnula, motor zaburácel a město se začalo vzdalovat. Moře bylo tak modré, že se mi chtělo plakat. Vítr mi čechral vlasy, šaty se lepily k tělu a uvnitř byla lehkost, jako bych ze sebe shodila desítky let.
Karím stál vedle mě v bílé košili, bez brýlí. Tmavé oči se mu leskly. Odráželo se v nich slunce i já sama.
— Vypadáš jako žena ze staré legendy, — řekl. — Přišla k moři a změnila svůj osud.
— A jak ta legenda skončila?
— Našla lásku.
Řekl to tak prostě, jako by šlo o něco nevyhnutelného.
Pili jsme mátový čaj a jedli datle. Vyprávěl o přátelích, o podnikání, o jedné dohodě, která může všechno změnit. Poslouchala jsem, skoro jsem nevnímala obsah, okouzlená jeho hlasem.
Když slunce začalo zapadat, pustil tichou hudbu. Arabská melodie se táhla jako dech pouště. Potom mě vyzval k tanci. Zrozpačitěla jsem, ale objal mě pevně a jemně zároveň. Srdce mi tlouklo do rytmu.
— Víš, Marcelo, — řekl a díval se mi do očí, — viděl jsem mnoho žen, ale ty jsi jiná. Je v tobě čistota.
— A ty nechceš nic kromě citu? — zašeptala jsem.
— Co je špatného na citu? Nic. Jen nás činí zranitelnými.
Ta slova mi přeběhla po kůži chladem. Ale Karím už se usmíval, jako by nic zvláštního neřekl.
Když se jachta vrátila do přístavu, nebe bylo fialové a nad vodou visel obrovský měsíc. Odvezl mě k hotelu, vystoupil, otevřel dveře a podal mi ruku.
— Dnes jsi byla moje královna, — řekl tiše. — Zítra ti ukážu něco výjimečného.
V pokoji jsem dlouho stála u okna. Vlny se valily k pobřeží, v dálce blikala světla. V rukou jsem držela náramek, který mi dal na rozloučenou. Tenký, zlatý, s malým kamenem. Krásný. Příliš krásný.
Vzpomněla jsem si na Pavla: jeho hrubé dlaně, mlčení, pach silnice. A najednou jsem pocítila vinu. Nezvanou, studenou jako noční písek. Ale spolu s ní i sladkost. Poprvé po letech jsem se cítila potřebná, žádoucí, živá.
Před spaním jsem otevřela telefon. Nová zpráva od Karíma: „Změnila jsi moje ráno. Zítra změníš můj život.“
Usmála jsem se, netušíc, že se ta slova brzy stanou děsivým proroctvím.
Druhý den ráno jsem se probudila šťastná. V hlavě mi pořád zněla hudba z jachty, kůže si pamatovala jeho doteky. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala sama sebe: oči zářily, tváře byly růžové, jako po spánku, na který jsem čekala celý život.
Karím přijel po obědě. V rukou nesl krabici s mašlí.
— Dárek, — řekl. — Pro mou inspiraci.
Uvnitř byly šaty. Tyrkysové, lehké, přelévaly se jako voda pod sluncem.
— Jsou jako ty, — řekl. — Jemné, ale silné.
Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem zvyklá dávat, ne dostávat.
Zavedl mě do restaurace na střeše. Vítr voněl jasmínem, město pod námi zářilo jako moře světel. Na stole byly svíčky, křišťál, stříbro. Všechno bylo tak krásné, až se zdálo nepravdivé.
— Řekni, Marcelo, — zeptal se tiše, — o čem sníš?
— Nevím. Asi o klidu. O domově, kde na mě někdo čeká.
— Takže o lásce?
— Každý chce lásku.
Přikývl:
— A jistotu. Bez peněz se láska rychle unaví.
Řekl to skoro mimochodem. Ale ta věta se ve mně zachytila.
— Jsi silná žena, — pokračoval. — Určitě máš něco svého. Něco cenného.
— Nemám. Jsem kuchařka ve škole. Muž jezdí s kamionem. Žijeme skromně.
Usmál se:
— Skromnost zdobí, ale nenasytí. Kdyby byla možnost investovat peníze a rozmnožit je, riskovala bys?
Pokrčila jsem rameny:
— Nevím. Spíš ne.
— Protože se bojíš, — řekl měkce. — Někdy je potřeba věřit, ne počítat.
Potom lehce změnil téma, jako by nic důležitého nevyslovil. Ale někde ve mně se už probudila zvědavost.
Večer mě odvezl na vyhlídku. Město dole zářilo jako rozsypané diamanty. Karím mě vzal za ruku.